Petr Esterka

„Byl to takový, tomu říkáme teď šok. Najednou v noci. Samozřejmě jsme taky chodili na záchod, tak někdo šel na záchod z těch kluků a teď přišel a říká: ‚Nemůžu na ten záchod jít, protože tam stojí nějaký chlap.‘ Oni přišli zřejmě večer, v noci, možná k ránu to bylo, a my už jsme pak neviděli ty naše představené, my jsme tam měli ty jezuity. To byli jednak kněží a pak ti, co se připravovali na kněžství, ti ještě nebyli vysvěcení kněží, ale už studovali teologii. Magistr jsme jim říkali.“ Tazatel: „Přišli tam chlapi, vy jste zjistili, že nemáte vedení. Co vám řekli?“ – „Neřekli nám vlastně nic, nechtěli. Ono se nemluvilo, teď jsme tam byli izolovaní. Nemohli jsme se dostat ven, protože to zavřeli všechno. A teď zřejmě ty představené odvezli. To jsme neviděli, jak je zavírali nebo jak je odváželi. Pak tam byli už jejich takzvaní vychovatelé, to byli zřejmě ti komunisti-papaláši. Tak samozřejmě, pokud jsme mohli, tak jsme tam několik dní ještě museli být. Teď ti jezuité byli zavřeni všichni, odvezení, nevěděli jsme kam, samozřejmě to se nevědělo dost dlouho, kam je odváželi. To bylo do nějakého sběrného tábora. My jsme tam zůstali jako sirotci, tak jsme tam jen přežívali. A pak přišli někteří kluci z Velehradu a říkali, že i tam přišli a zavřeli jezuity. Tak potom bylo otázkou, co s námi.“

„A já jsem věděl z toho, když jsem tam hrál ten fotbal, kde vlastně je to do Rakouska. Takže to mně bylo jasné, tak jsme se tam pak plížili obilím a dostali jsme se až k zakázanému pásmu. Tam byla tabule dokonce, to jsme četli: ‚Pozor, vstupujete do zakázaného pásma.‘ To už se potom stmívalo. To už se stmívalo, když jsme vyskočili z toho vlaku. To už jsme pak byli chráněni do určité míry, že nebylo na nás vidět úplně z dálky. A pak jsme byli za těmi domy, a tak člověk věděl, že jsou tam nějaké ty věže a že je tam zakázané pásmo. A to jsem dokonce někde psal, že tam byly tři ty ploty, takže to jsem musel stříhat. V tom jednom plotě bylo zřejmě vysoké napětí, a tak to bylo nebezpečné i v tom smyslu. My jsme měli ty kombinačky. Ty ploty byly asi metr od sebe, ale tři za sebou. V tom jednom byla elektrika, protože tam byly takové ty kalíšky. Museli jsme to přestříhat, tak vím, že jsme stříhali dva ty dráty, abychom tam mohli prolézt. Jak oni tam hlídají ty dráty? O tom se mluvilo, to bylo takové veřejné tajemství. Věděli jsme o tom, ale taky jsme věděli, že o tom moc nevíme a že se toho moc nedostane ven. A tak jsme šli do neznáma, říkali jsme s pomocí Boží: ‚Maria Panno, přišel čas, bolestná Matko, slyš náš hlas. V nebezpečí a strádání Tvá přímluva nás zachrání. Neoslyš proseb dítek svých k Tobě tak vroucně lkajících.‘ A potom jsme tedy zaútočili na ty dráty a tam byl ještě jeden drát, který nebyl vidět. A díky Bohu, protože už to bylo k ránu, tak jsme ho uviděli. Dodneška nevím, co to je, ale byl to zřejmě ten signalizační drát.“