Ivan Exnar

„Když už mluvíme o tom vztahu k Československu, tak si pamatuji, že jsme letěli z Vídně. Do Vídně se jelo vlakem a tam bylo oficiální rozloučení. (…) Vyletěli jsme a bylo krásné počasí a byl vidět soutok Labe a Vltavy v Mělníku. Pro mne to byl hodně emocionální moment, byl jsem deset kilometrů od domova a přitom strašně daleko. Na to dneska krásně vzpomínám.“

„To byla holt taková doba. V podstatě tím, že jsme utekli, pro nás osobně, to bylo štěstí. Aktivní životní léta, kdy se člověk mohl nějak realizovat (pracovně nebo sportovně), tam (v Československu) se člověk zabil. Pro nás, pro můj ročník, ten převrat přišel moc pozdě. Tady se mohl člověk realizovat, naučil se řeči, úplně jiný způsob života. Do jisté míry to bylo štěstí pro nás. Bylo to samozřejmě vykoupené emigrací.“

„Jednou, to bylo někde na Jáchymovsku, jsme byli na návštěvě. Moje sestra a máma, to bylo někdy před Vánocemi. Byl jsem ještě dítě, dvojitý plot, okýnko a ještě dvoje mříže. Na druhé straně táta a bachař. Co má člověk říct v téhle situaci, to bylo těžké pro mámu. Řekla sestře mojí, zazpívej tátovi písničku. Blížily se Vánoce, tak začala ‚Ježíšku, panáčku‘. Bachař to slyšel, cvak, konec. Před námi tam tátu zmlátil. Pak vykládal, že dokopali ho do cely. Tak to tehdy fungovalo. Je to tak, jak se to popisuje.“

„Pak tu byla sportovní část (mého života). I ve Švýcarsku jsem lezl, jak se švýcarskými kolegy, tak s českými. Byl jsem pozván ještě s jedním kamarádem na Aljašku na Mount McKinley, kde se nám podařilo horu vylézt. Expedici vedl známý rakouský horolezec Erich Vanis, tak jsme se seznámili. Rakušané plánovali expedici, která byla pod záštitou Rakouské himálajské společnosti, a pozvali mne jako hosta, abych jel s nimi. Pro mne to byla obrovská šance se dostat do Himálají. To bylo v roce 1979. Odjeli jsme tam s Petrem Šírem, kamarádem z Vídně, také Čechem. (…) Měli jsme to štěstí, že jsme dosáhli na vrchol. Byla to jedna z posledních velkých státně dotovaných expedic.“