„Utekl pouze jeden kněz. Když nás tam školili, tak jeden referent řekl, že oni [komunisté] vymýtili ze společnosti vlky. Páter Boba řekl: ‚Ano, vlky jste vymýtili, ale z lidí jste udělali hyeny.‘ No, to bylo silné. Esenbák hned zakročil a byl konec. Mezi esenbáky byli i někteří starší a jeden z nich byl dobrý, poctivý. A ten tomu Bobovi řekl: ‚Přijdou si pro vás.‘ On samozřejmě nečekal a v noci zmizel. Podařilo se mu dlouho skrývat, ale pak ho také našli.“
„Šel jsem se dostrojit a připravit. Maminka brečela. A jel jsem s nimi. Byl tam ještě církevní tajemník a člen SNB. Byli tři muži. Jeli jsme do Jilemnice na četnickou stanici. Tam mě vysadili, nechali samotného a zmizeli. Nevěděl jsem, co bude. Asi hodinu jsem tam seděl. Pak přišli, vyvedli mě ven a v autě už seděl jilemnický pan děkan Sedláček. Mezitím jeli pro něho. Všichni jsme jeli směrem k České Lípě. Nevěděli jsme, co bude. Někde v polích jsme zastavili. Tam stálo auto, ze kterého vystoupil další kněz, z nějaké farnosti litoměřické diecéze. Jméno si nepamatuji. Toho přisunuli k nám a nás tři kněze vezli úprkem na jih, směr Kolín, Čáslav. Sedláček, který seděl vedle mě, šeptal: ‚Želiv, Želiv…‘“
„Pamatuju, jak se stěhovali Němci ze Slezska, to bylo smutné. Měli koně, nebo dokonce s kravičkami jeli. Na voze měli nějaké věci a utíkali před frontou. Pak byl klid pár dní a pak se tam dostavili Sověti. Tak bylo vítání jako všude. Můj šéf, kolega, také horoval a vítal také sovětské vojáky. Jenže potom byl svědkem toho, jak voják přišel na faru, sebral tam jeho kolo a odjel. Takže ten ideál trošku ztratil.“
„Vikariátní konference svolával církevní tajemník a byl tam také přítomen. Vždycky na začátku chtěl, abychom měli nějaký politický příspěvek, takže každý musel něco vypracovat. Většinou se samozřejmě jednalo o mír. Mluvilo se o míru, to bylo dvojznačné. Mluvilo se o míru, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nějak se to muselo ošulit. Církevní tajemníci všechno poslouchali a označkovali si nás. Když pak měli dávat souhlas při ustanovení kněze, kněz, který byl horlivý a ukazoval, že s komunismem nesouhlasí, toho dávali stranou, do pohraničí – někam, kde lidé nechodí do kostela, aby tam už nemohl nic dělat. Kněze méně nadané nebo povahově měkčí dávali do měst. Tam jsem byl také já. Dostal jsem se takto do Paky a do Světlé, tam to bylo také pěkné.“
Karel Exner se narodil 21. prosince 1920 ve Studenci u Nové Paky. Otec Karel (1880–1970) byl domácí tkadlec, maminka Anna, rozená Blažková (1884–1972), se starala o rodinné hospodářství a čtyři děti. Po jilemnickém gymnáziu vstoupil Karel do královéhradeckého semináře a 3. června 1944 byl vysvěcen na kněze. O den později měl ve Studenci primici, která se stala tichou demonstrací národní hrdosti v době nacistického útisku. Jeho prvním pracovním místem byla funkce kaplana v Jaroměři, od roku 1946 pak byl samostatným duchovním v Horních Štěpanicích. Dne 25. července 1950 ho zatkla StB a deportovala ho do internačního kláštera Želiv. V přísném vězeňském režimu tam pracovalo kolem stovky kněží. Po roce část mladších kněží přesunuli do přeškolovacího kláštera Hájek u Prahy, kde se z nich snažili udělat přisluhovače režimu. To se ale nepodařilo. Po dvou letech strávených v Hájku musel Karel Exner začátkem roku 1953 k PTP do Zvolena, kde pracovali především na stavbách. V květnu 1954 ho propustili do civilu. Protože neměl státní souhlas, rok pracoval v továrně a pak se mohl vrátit do duchovní správy. Nejprve sloužil půl roku v Chřenovicích v Posázaví, pak osmnáct let ve Světlé nad Sázavou, nato šest let v Hostinném a nakonec, v roce 1982, zakotvil v Nové Pace. Po celou dobu až do listopadové revoluce 1989 byl podobně jako ostatní kněží pod tlakem komunistických pohlavárů. Krajští a okresní církevní tajemníci podávali svým nadřízeným orgánům zprávu o činnosti jednotlivých farářů. Kontrolovali, jak mluví, jak se chovají a s kým se stýkají. V roce 2020 žil Karel Exner na faře v Nové Pace a těšil se obdivuhodné psychické kondici. Karel Exner zemřel 16. srpna roku 2022.
