Manfréd Fabián

„To byl asi příkaz od armády, že jsme museli opustit domov. Bylo to hrozné. Stalinovy varhany jsme tomu říkali. Tak kaťuše… jak to lítalo… vždy to pískalo. Také v noci. A brali to místo vedle místa. Všechno u nás bylo vypálené. Nebyla chalupa, která by nebyla poškozená. Nebyla stodola, která by nebyla vypálená. Všechno bylo zničené.“

„To jsme dostali papír, že se máme připravit a bude nahlášený termín, kdy pro nás přijede auto a odveze nás do Opavy. V Opavě na východním nádraží, tam, jak je nakládka, tak tam byly připravené vagóny na odsun.“ – „A jak jste se na to připravovali?“ – „Bylo to kruté. To si nepamatuji, protože… Kufr… Dneska si to nedovedu představit. Protože sedm děcek. Já nejstarší. Nejmladší pár měsíců, a teď pojedete do neznáma. Jak vás tam někdo přivítá? Co tam budete dělat?“ – „Byli jste na to doma nějak nachystaní? Připravili jste si nějaké věci?“ – „Měli jsme kufry a už byly připravené. Sedm rodin před námi už odjelo a teď měl jít další transport. Sedm rodin z Oldřišova, které už odjely. Byly odsunuté v Německu. To si pamatuji. Potom přišel nějaký příkaz, kdo chce, ať jede. Přišel nám to říct pan Urbanský z obecního úřadu. Že to projednávali v radě národního výboru. I když jsme už měli papíry, že půjdeme na odsun, že když nechceme, tak nemusíme jet. Kdo chce, může zůstat.“