The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Fajtová (* 1945)

• narozena 4. března 1945 v Polici nad Metují

• ve Dvoře Králové studovala Vyšší průmyslovou školu textilní

• pracovala ve Výzkumném ústavu bavlnářském

• v roce 1964 se dostala do Ústí nad Orlicí

• v době invaze roku 1968 se vracela z Paříže

• 50 let organizovala Kocianovu houslovou soutěž v Ústí nad Orlicí

• díky soutěži se seznámila i s Vladimírem Remkem

„Moje první vzpomínka na dětství? To zrovna moc radostné nebylo,“ říká Jarmila Fajtová, za svobodna Hamplová, která se narodila na konci druhé světové války, přesněji 4. března 1945 v Polici nad Metují. Jejího tatínka Františka totiž už tehdy trápily následky po onemocnění ledvin. Ty se objevily poté, co na začátku okupace coby velitel bunkru prodělal v podzemí zánět ledvin a s důsledky se potýkal až do konce života.

Maminka Růžena Hamplová, rozená Pikulíková, pocházela z Příbora. Tam také vychodila učitelský ústav a po ukončení studia šla na takzvanou umístěnku pracovat na Slovensko do Humenného. Později se rodiče Jarmily přestěhovali zpátky do Čech, konkrétně do Police nad Metují, chvíli bydlela rodina v obci Chválkovice, kde její maminka pracovala jako ředitelka tamní školy. 

Tatínek František pracoval nejprve jako takzvaný financ, kdy měl u policie na starosti kontroly hospodaření. Po onemocnění nastoupil jako velitel četnické stanice. Jarmila pochází ze tří dětí, starší bratr Miroslav studoval leteckou školu v Praze a tomuto oboru se věnoval i na vysoké škole.

Práce i záliba po celý život

První školní léta strávila Jarmila ve Chválkovicích, ve Dvoře Králové pak studovala Vyšší průmyslovou školu textilní, obor technicko-ekonomický. Ten se stal nakonec směrodatným pro její další pracovní uplatnění. Podobně jako její maminka, také ona dostala umístěnku, a to do Výzkumného ústavu bavlnářského, který se v té době začal pomalu rozvíjet. „Ale já jsem sem vůbec nechtěla,“ vzpomíná. Nakonec se jí však práce zalíbila natolik, že se jí s chutí věnovala celý život.

Když bylo Jarmile devatenáct let, psal se rok 1964, dostala se do Ústí nad Orlicí. V čase invaze roku 1968 se vracela z Paříže, kde tehdy strávila čtrnáct dní. „Rok 1968 si pamatuju velice dobře, na to nikdy nezapomenu,“ říká a vzpomíná na to, jak ještě ve francouzském hlavním městě za nimi přišla majitelka hotelu, ve kterém bydleli, a varovala je: „Nevracejte se, Československo okupují Rusové.“ Tomu se ale Jarmila spolu s dalšími účastníky zájezdu smála, nikdo z nich tomu nevěřil.

„Když jsme přilétali nad Ruzyň, tak jsme říkali, kdepak jsou ty tanky, nebrali jsme to vůbec vážně,“ říká dnes Jarmila s tím, že ve francouzských novinách už však byla fotografie tanků v ulicích. Domů se vracela přes Mošnov, kde na tamním vojenském letišti pracoval její tehdejší přítel. „Ještě večer jsme byli v kině a pak na procházce. Tam byla celá parta pilotů a techniků a najednou začala létat letadla a kluci říkali: ‚No co blbnou, dneska se nelétá, vždyť už je po letech.‘ A nikdo nevěděl,“ vypráví Jarmila.

Jak začne válka, nic nebude

Teta, u které tehdy krátce přespávala, ji proto okamžitě poslala na nákup. „Jak začne válka, nic nebude. Musíš jít nakoupit,“ řekla jí tehdy. U obchodu už postávala celá fronta žen, přítelkyň či manželek pilotů a dalších zaměstnanců mošnovského letiště. „A přijela tam sajdkára, ale to nebyli Rusové, to byli Mongolčíci nebo něco takového. A stála tam řada ženských, jeden vzal kulomet a takhle po té řadě jezdil. Nevystřelil, ale normálně takhle jako po nás furt. Asi čekal, jestli se někdo bude bránit, ale nikdo, všichni jsme byli zkoprnělí, protože jsme nevěděli co,“ vypráví.

Tehdy se u její tety v Příboře nacházela také maminka, se kterou se rozhodly okamžitě vrátit domů. Jednoduché to ale nebylo, protože když se na nádraží objevily s kufry v ruce, vrátili je zpátky. Opakovaně. „S kufrem to neexistovalo. Mohlo se jen do práce, ale s kufrem ne, protože to nejdete do práce. Vždycky zpátky,“ říká pamětnice.

S maminkou se proto vrátily k tetě, kde zavazadla zanechaly, a na nádraží se nakonec vypravily pouze s kabelkou v ruce. A prošlo to. „Vrátily jsme se, maminka jela do Liberce, ta už bydlela v Liberci, a já jsem jela sem do Ústí,“ popisuje pamětnice. O rok později se Jarmila vdala.

Vítání dvou prezidentů

Ve výzkumném ústavu se Jarmile dařilo poměrně rychle stoupat ve funkcích a pozicích. Jenže když si po okupaci, jak sama říká, „pustila pusu na špacír“, byl jí další postup znemožněn a nedostávala například ani přidáno na platu.

Každopádně díky práci ve výzkumném ústavu měla možnost setkat se či spolupracovat například se sovětskými inženýry, kteří do Česka přijížděli, a nadto se potkala také se dvěma prezidenty. Tím prvním byl Antonín Novotný, který do ústavu dorazil na otevírání první bezvřetenové přádelny, což byl tehdy velký úspěch.

„A to byl taky zážitek. Ještě ve dvě hodiny v noci jsme sázeli kytičky a v devět hodin ráno jsem stála nachystaná s kytkou a vítala pana prezidenta a jeho ženu,“ vzpomíná. Právě prezidentovu manželku Boženu Novotnou tehdy dostala na starosti, aby jí dělala společnost. 

„Že ji mám provádět a být k ruce. A s ní byly neuvěřitelné zážitky. Prezidenta odvedli podívat se po výzkumu bezvřetenové přádelny a já jsem říkala, že ji zvu na kávu. A ona, což mě úplně uzemnilo, mi říká: ‚No a kdy přijde ten můj starej?‘“ vzpomíná Jarmila s úsměvem.

O něco později se pak ve své práci setkala také s prezidentem Gustávem Husákem. Oproti Novotnému byl podle Jarmily uvolněnější a přístupnější. „Novotný měl o sebe šílený strach,“ říká.

Seznámení s kosmonautem

Přes 50 let se Jarmila věnovala také organizaci Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. Po nějakém čase se však festival dostal do finančních problémů a nebylo jisté, jestli bude pokračovat. „Byla otázka, zdali seženeme peníze, aby Kocianova houslová soutěž mohla pokračovat,“ říká Jarmila.

Přes známé dostala kontakt na kosmonauta Vladimíra Remka, kterého Jarmila pozvala, aby se přijel podívat. Remek byl podle jejích slov ze soutěže nadšen, a proto jako první gesto věnoval ihned na místě finanční dar a nadto se později zasadil o hledání sponzorů.

„Dá se říct, že nám zachránil kociánku,“ dodává Jarmila s tím, že Remek sháněl kontakty a soutěž sponzoroval velice dlouho a často festival také navštěvoval.

Díky houslové soutěži se Jarmila zná například s Pavlem Šporclem či Jaroslavem Svěceným nebo tehdejším čestným předsedou poroty Kocianovy houslové soutěže Václavem Snítilem.

Motto, které by Jarmila předala dalším generacím, zní: „Nepovyšovat se nad nikoho a před nikým se neponižovat. Věřit si, neztrácet v sebe víru.“