„Žijete svým způsobem života. Měli byste ale znát odkaz vašich předků. Že tito předkové žili jiným způsobem, měli jiné poznatky. My jsme měli zájem, aby vy jste žili v lepších časech. Toto by mělo být i vaše poslání. Vy budete mít také děti a také budete chtít, aby žili v lepších časech. Zamyslete se nad tím, jestli různé technické výdobytky vám nebudou škodit. Ať je to třeba zamoření přírody a tak dál. To je ale vaše věc. Dejte pozor, abyste neměli problémy. Vy si to musíte vybojovat. Toto je v lidech – co si vydobyjí, co si pokazí, to budou mít.“
„Říkali: ‚Ty máš kluku z pekla štěstí. Zítra bude amnestie. Tady máš papír, napiš, co jste dělali, a jdeš dom.‘ Já jsem ale nic nenapsal. Druhej den přišli a už šlo do tuhýho. Přivázali mě k židli, ruce a nohy. Dali mi papír a řekli: ‚Napiš dopis na rozloučenou.‘ Kurňa, to už mi bylo všelijak. Já jsem se k tomu neměl. Zavázali mi oči a řekli: ‚Máš ještě šanci. Budem počítat do třech. Jedna, jedna a půl, jedna a tři čtvrtě, dva.. ‘ Takto to natahovali. Pak zařvali: ‚Tak budeš mluvit, nebo ne?!‘ Já jim na to řekl, že jsem přece vysvětloval, jak to bylo, že jsme nechtěli, aby to děti psali. Najednou zazněla rána. Já jsem byl mokrej. Vystřelili z poplašňáku a hrozně se tomu smáli.“
„V každé rodině se někdo zamotal s komunisty. Je to tak? Ale já neházím všechny komunisty do jednoho pytle! Můj tatínek pocházel z čistě proletářské rodiny. Přišli k němu po válce a říkali mu: ‚Hynku, tvůj kluk byl v odboji, ty jsi proletář, pojď k nám do komunistické strany.‘ a dali mu přihlášku a ještě řekli: ‚Ale chodíš do kostela, to přestane!‘ A on na to: ‚A už zase mě někdo bude poroučet?!‘ A přihlášku roztrhal. Můj strýc, ten co jsem s jeho klukem dělal za války, tomu taky dali přihlášku a říkali mu: ‚Leopolde, pojď mezi nás! Takové lidi tam potřebujem!‘ A on řekl: ‚A na co?‘ ‚No, abychom měli mezi sebou takový statečný, odvážný, co dělali odboj.‘ A on vzal přihlášku: ‚A co toto je?‘ ‚No to je přihláška.‘ On na to: ‚Ale vždyť je to tvrdé na vytření prdele!‘ A tím to skončilo.“
„(Listopad 1989) pro mne hodně znamenal, ale bylo to tím, že my jsme zažili, jak okupaci, tak jsme zažili komunistický převrat a byl jsem zavřený, tak z toho všeho pramenilo to nadšení, že tady je svoboda. Ono se dá říct, že študáci začali. Vždycky, v každým režimu ti mladí jsou ti, kteří jdou do toho, to bylo za války, to bylo po válce a tak dál.“
„Tak já můžu vyprávět o holocaustu, o druhém odboji, o třetím odboji a dělal jsem i v disentu. Takže jsem se na vás připravil.“ „A to jste všechno zažil?“ „Všechno jsem zažil. Já jsem předseda dokumentační komise, tudíž z tohoto vyplývá, že moje povinnost je toto mapovat, tu historii. Jenomže to bylo falšovaný. To bylo vykládáno, aby to vyhovovalo komunistům. Bojovníci ze západu padli v nemilost, dostali punc „sluhové imperialismu“. Lidé, kteří se otočili kolem odboje, mnozí „za pět minut dvanáct“ a mnozí aj „po dvanácté“, já s každým mluvím otevřeně, byli slavní.“
„Co vás nejvíc zasáhlo ten rok?“
„Byla to velká radost, že já s partou takových nadšenců, o kterých jsme věděli, že nemají rádi komunismus, jsme se zúčasťnovali a nagažovali jak v Prostějově, tak aj v Konici. Dá se říct, že Konice je taková menší... byl Prostějov a Konice. Ale to záleželo, kde byli ti lidé, kteří byli ochotní do toho jít. Manželka by vám to taky potvrdila... bála se, že když to zase nevyjde, že nás zase pozavírají. Jenomže, asi už je v mé povaze, vždycky jsem se postavil na tu správnou stranu. Měl jsem někdy z toho nepříjemnosti... Můžu vám říct, člověk byl překvapený, že zas ale byli lidi, kteří najednou byli chartisti, ale my jsme o nich věděli, že celou dobu hráli dvojí hru.“
„To bylo na Borech. Tam když člověk přišel, tak se musel vysvléct úplně donaha. My jsem se svlékali na jedné straně, na druhé ležely hromádky trestanecké. No to bylo na prču. Krátké kalhoty, druzí měli dlouhé, kabáty... No ale oblékl jsem se do toho. Vedle mě stál můj komplic a říká: ‚To jsme přišli do pěkné prdele, co?!‘ Netušili jsme, že nás pozoruje bachař. Pak nás odvedli do cel, na samotky. Už to začalo. Přišel bachař, postavil se a říká: ‚Tak co, byl jste tady už bit?‘ Já říkám: ‚Ne, za co?‘ A on jen tak pro prču – mlác mlác, mlác, bil mě. Asi třetí den měl zase tenhle bachař službu. Jmenoval se nějak jako Vrabec. (pozn. autora: Strážmistr Václav Brabec - jedná se o pověstného sadistu z 50. let 20. st. sloužícího na Borech, který byl po roce 1960 kázeňsky trestán za násilí na vězních.) Přijde a ptá se: ‚Byl jste tady už bit?‘ ‚No, včera, od vás!‘ ‚Cóóžé?!‘ Ztřískal mě. A zase měl službu, přišel do cely, ale to už jsem neříkal nic. On mě zase mlátil, ale nějak zavadil a mně vypadlo skleněné oko. To ti byl pro něj šok! Teď se na mě podívá, já bez toho oka, zabouchl dveře a já měl pokoj.“
„Povolili jim určitý ranečky do určité váhy. Potom to ale naházeli na jednu hromadu a odváželi je rozděleně. Ten majetek, který měli s sebou, Židé už neviděli. Byli odvezeni na nádraží na odsun. Já jsem tam byl s tatínkem se rozloučit. (pozn. autora: Pamětník má na mysli - rozloučit se se svými příbuznými. Jeho otec, ač původem Žid, nebyl zahrnut do transportu, protože se oženil s křesťanku.) Moje malá sestřenice držela panenku, jeden voják jí tu panenku vytrhnul a hodil ji na tu hromadu a ona ho kopla. I když to bylo takové děcko, tak ji ten voják přede všemi zbil. Nevím, co to tatínka napadlo, a říká: ‚Honem pojďme dom.‘ Já říkám: ‚Proč?‘ ‘Co kdyby někdo řekl: ‚To jsou také Židé.‘ A mohli by nás přihodit k nim také. To jsou věci, které se mi po tolika letech vybavují.“
Leopold Färber se narodil 31. října 1928 ve Staré Haliči na Slovensku, vyrůstal v Boskovicích. Jeho otec byl Žid, matka věřící katolička. Smíšené manželství je za války uchránilo před deportací do vyhlazovacího tábora. Jako kluk dělal Leopold, přezdívaný Hurvínek, spojku - přenášel zprávy mezi protinacistickými odbojovými skupinami. Po roce 1948 se rozhodl v odboji pokračovat. S bratry Josefem a Františkem Markovými založili skupinu, která chtěla mj. poškodit tajně získanými výbušninami policejní školu. Výbušniny však nešťastnou náhodou explodovaly u Färberů v bytě a Leopold přišel o oko. Státní bezpečnost ho zatkla spolu s Josefem Markem v květnu 1950, poté, co děti z jeho skautského oddílu rozhazovaly po kraji letáky s nápisem „Smrt komunismu!” Leopold Färber o tom nevěděl, děti jen nevědomě inspiroval svým vyprávěním o válce. U soudu dostal šestnáct let vězení, odseděl si osm. Dlouhá léta pak pracoval u staveb silnic, nakonec mu bylo povoleno aranžovat výkladní skříně. Zemřel 27. října 2015 ve Vojenské nemocnici Olomouc.
