Ruth Federmann

„Já se jmenuji Ruth Federmann, rozená Steckelmacherová. Narodila jsem se v Prostějově na Moravě, ale žila jsem v Praze. Můj otec byl architekt, inženýr-architekt. Jistě znáte Roxy v Praze, to on udělal, někdy v roce 1930 nebo 1932. Matka mu vedla kancelář.“

„Když mi bylo třináct, začala válka. Němci přišli do Prahy a moje matka chtěla, abych opustila Prahu. Ona zažila první světovou válku a myslela, že nebude jídlo. A já jsem byla trošku slabá a nemocná. Tak chtěla, abych opustila Prahu. Mohla jsem jít do Anglie nebo do Palestiny. Moje maminka ale řekla, že v Anglii dostanu lepší ‚education‘ [vzdělání]. Můj ‚kindertransport‘ do Anglie měl jít 1. srpna 1939 [ve skutečnosti 1. září 1939]. Začala válka. Přišli jsme na nádraží a Němci nenechali vlak odjet. Tak jsme šli domů. 27. listopadu jsem odjela do Palestiny k sestře mé matky. Bylo mi 13 let.“

„Viděli jsme, že musíme začít kupovat. Byly malé domky na Yarkon ulici [v Tel Avivu nedaleko pobřeží Středozemního moře], nebyly velké, byly asi jako vila. Přišli Židé z Ameriky, to už byl Stát Izrael, chtěli vidět, jak vypadá Stát Izrael. My jsme se seznámili s několika lidmi, ti založili společnost a přinesli peníze. Začali jsme se [rozvíjet]. Malý hotel zůstal a vedle něj jsme postavili hotel, asi 140 či 150 pokojů. Dneska máme 14 hotelů v celém Izraeli, známé hotely Dan Hotels.“

„Můj syn se narodil 15. května 1948. To je ten den, kdy Angličani opustili Palestinu. 15. května je Independace Day – náš Independance Day. My jsem byli v tom malém hotelu. Tam se setkali všichni, co později byli naši politici – Golda Meir, Ben Gurion... A vždycky se... My jsme je znali. Ten hotel byl malý, 20 pokojů. Vždycky se, když jsem byla ještě... Jak se říká – Těhotná. Tak se mě ptali: 'Kdy? Kdy?' Tak já jsem řekla, až Angličani opustí Palestinu, tak přijde moje dítě. V tom čase se něvědělo, jestli to je kluk, nebo děvče. A můj syn se narodil 15. května. S prvními bombami.“

„Když Nemci přišli do Prahy, moje matka chtěla, abych nezůstala. Poněvadž už jsem nemohla jít do školy. Ona vždycky říkala, že mám talent [na] kreslení – hlavně móda. Já jsem se vždycky zajímala o kreslení módy. Poslala moje kreslení do Anglie, aby mě vzali do Kindertransportu. A měla jsem jet do Anglie 1. srpna 1939. Když jsme přišli na nádraží, Němci nenechali vlak odjet. Takže jsem šla zpátky domů. To byl největší transport od Kindertransport. 250 dětí. 250 dětí a jen čtyři se zachránily. A mezi nimi já. Poněvadž já jsem mohla jít do Palestiny.“

„Ve Spáleném Poříčí, kde byli chlapci, kteří neměli kulturu. Nevěděli... Já jsem šla s mým bratrem na procházku, tak někdy řekli: ‚Smradlavá Židovka!‘ Tak já jsem šla k nim a řekla jsem: ‚Jdi teď do kostela a řekni to panu Ježíšovi. Protože [on] je Žid. Poněvadž on byl Žid. A zemřel Žid. On nechtěl nové náboženství.‘ To pak udělali apostle... Jak se to říká?“ – „Apoštolové.“ „Ano. On to nechtěl. Tak oni otevřeli oči a nevěřili, co jsem já řekla. Já jsem nebyla děvče, já jsem byla kluk.“

„Jaký jste měla vztah k náboženství, k víře – chodili jste do synagogy?" – "Můj otec byl ateista. Nepamatuji si, že bychom měli nějaký svátek. Pak [po otcově smrti?] jsme šli do synagogy na Jom Kipur a na židovský Nový rok, to bylo náboženství. Já jsem také ateista. Pokud je Bůh, tak není hodný. To, co dělá lidem… V Tanachu, naší Bibli, je Bůh dohromady s ďáblem, oni pracujou dohromady.“

„Dostala jsem ten transport do Anglie, protože moje matka poslala moje kresby do Anglie. Jsem ráda, že jsem nejela do Anglie. Mně se tu dařilo dobře. Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsem měla moc zajímavý život. Můj muž byl známý v celém světě. V roce 1990 byl prezidentem International Hotel Association. A první kongres v Praze po roce 1990 byl hotelový kongres, kterému můj muž předsedal.“