„Do našeho bytu se nastěhovali Němci. Museli jsme odevzdat klavír, zlato, stříbro, všechno, co jsme předtím ukryli, jsme dali Čechům. Ti Češi, co jsme si to u nich schovali, že nám to vrátí. Ani jeden nevrátil. Ani lžičku. Oni se po válce divili, že mám tu drzost, že jsem se vrátil. Oni byli úplně rozčilení. ,Vy jste se vrátil? Ale ty věci snad nechcete?‘ - ,Já si jdu pro ty věci.‘ - ,To nám ukradli Němci." Tak ve Žádnici, odkud pocházela Maša (pomocná síla v rodině Feinbergových), se ptám: ,Tak aspoň ten budík, který byl náš, mně dáte na památku? Ten si můj otec nařizoval jako cesťák.“
„To, co vám říkám teď, to jsme tehdy nevěděli, to nevěděli ani Židi v ghettě, oni vystříleli prostor pro nás pro české Židy, cca dvacet tisíc ruských Židů (údaj není zřejmě přesný- pozn. autora), abychom se nastěhovali do jejich domečků. Tam jsme stáli na nádraží, a to je to, co říkal Lukáš (L. Přibyl v Zapomenutých transportech - pozn. autora), něco tam zvonilo, viseli na kandelábrech, do toho vítr, byli promrzlí a mlátili o sebe, odvážil jsem se a odrhnul záclonu, na kandelábru viseli tři, to byly vysoké lampy a na nich partyzáni - ty, co chytli, tak tam pověsili.“
„V Majdanku jsem byl zařazený do řady, která šla na smrt, do plynové komory. Ten den bylo nádherné, modré nebe a nade mnou letěla vlaštovka vysoko na nebi, a tak jsem si řekl: ,Tady přece nemůžeš skočit.‘ A v tom okamžiku šla z tábora skupinka šesti osmi lidí, zkrátka nějaká výměna, a tak jsem se frkl k nim, šel jsem s nimi a tam už byl připravený transport na život do Budína - to jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděl.“
„V Hustopečích byly tři české rodiny, možná právě tolik židovských, jeden z té židovské rodiny byl kožař, vyráběl kůže, ale ten mě tak nezajímal, jako mě zajímala dcera kloboučníka, který byl Němec, ona byla velmi hezká a jmenovala se Inge.“ Tazatelka: „Kolik Vám bylo let?“ - „V té době mi bylo mezi osmi a devíti. Povolenou jsem měl jednu pusu denně. Jinak jsem měl kamaráda a to byl jediný Čech a s ním jsem pásl husy a jednu krávu. Ten kraj byl bez lesů, špatná voda k pití, tak jsme byli nuceni, a mně to nevadilo, pít víno, už odmalička.“ Tazatelka: „Čisté, nebo naředěné?“ - „Bylo naředěné, ale já jsem ho pil nezředěné.“
„Tam jsem si postavil domek, lavici, za mnou chodily dvě esesmanky z Holandska, věděly, že mám rád americké šlágry, tak jsme je tam spolu zpívali.“ Tazatelka: „Říkal jste, že Vám pomohlo později v procesu svědectví spoluvězeňkyň. Pomáhal jste jim nějak?“ - „Jedna byla v jiným stavu, tak jsem jí pomáhal, to dítě dnes žije, druhá byla slabá na srdce, tak jsem ji nechal odpočívat u mě v kanceláři na lavici a dával jí každou půlhodinu na čelo studený obklad. Nerad se chlubím, ale nic zlého jsem neudělal.“
Jindřich Feinberg se narodil 28. srpna 1923 v Brně. Pocházel z židovské rodiny, jeho otec Josef Feinberg, původem z Polska, pracoval jako obchodní cestující, matka Elsa, roz. Karpelisová, byla učitelka. Jindřich měl ještě starší sestru Gertrude, která později zahynula v minském ghettu. Studoval na německé reálce, odkud sám v patnácti odešel kvůli sílícímu antisemitismu, a začal pracovat. Jeho otec byl v roce 1939 internován na Špilberku, krátce nato i Jindřich. V září 1941 dostala celá rodina povolání do transportu na východ (Minsk). Minské ghetto přežil z rodiny pouze Jindřich, neboť se dostal v listopadu 1943 transportem do pracovního tábora v polském Budíně. Z Budína putoval přes Majdanek do Plašova, kde dva měsíce v roce 1944 pracoval jako kápo nad vězni. V témže roce byl převezen do Flossenbürgu a v květnu 1945 osvobozen Američany v nedalekém Pockingu. Po válce byl členem KSČ (1947-1951). V roce 1948 byl odsouzen za údajnou spolupráci s nacismem (funkce kápa v Plašově), byl uznán vinným, ale od výkonu trestu bylo upuštěno. V roce 1962 byl odsouzen za „podvracení” a poté „hanobení republiky”, za což si odseděl 10 měsíců nepodmíněně. Jindřich Feinberg zemřel 10. února 2017.
