Václav Fiala

"A tak se stalo, že jsme s mojí ženou Sylvií strávili asi deset dní uvnitř toho ústavu, bydleli jsme tam mezi postiženými klienty. Byl to neuvěřitelný čas. Pořád to ve mně rezonuje. A já tam postavil asi sedmimetrovou zvonici. Když byla hotová, přišel ředitel s tím, že by tam měl být zvon. – 'Já dělám zvonice, které čekají na zvon, jestli ho tam dáte, nebo ne, to je vaše věc.' Podařilo se mu sehnat tatínka, co tam měl synka, že zvon zaplatí. S tím zvonařem jsme si ale moc nerozuměli, chtěl na něj dát moravskou orlici. Já mu říkal, že by tam mělo být spíš nějaké velké poselství – třeba že by něco napsal Svatý otec nebo dalajláma. On se mi trochu vysmál, a to mě vyprovokovalo. Trvalo mi asi tři týdny, než jsem sehnal e-mail na dalajlámu a napsal mu. Za pět dní – mám z toho husí kůži, když si na to vzpomenu – se objevil e-mail a v subjektu nahoře HHDL – His Holiness Dalai Lama. Psal mi tajemník, že Jeho Svatost je dojata. Nikdy necituje sebe, ale svého guru z 6. století a posílá čtyřverší. Bylo napsáno anglicky: ‚Chci být na tomto světě co nejdéle, abych mohl pomáhat snímat utrpení z beder živým bytostem.‘ A dole byla poznámka: ‚Jeho Svatost se Vám omlouvá, že odpovídá až za pět dní, měli jsme rozbitý počítač.‘"

"Jak jsem se zmínil, že jsme bydleli na spodním okraji klatovského náměstí, tak přes roh byl renesanční dům, ve kterém se dole nachází historická lékárna U Bílého jednorožce. Bolševici ho nechali v 80. letech opravit, protože tam chtěli vybudovat muzeum dělnického hnutí a revolučních tradic na Klatovsku. Takže tam byly nové vitríny, velkoplošné fotografie Gottwalda a další blbosti. V listopadu 1989 mi zavolal jeden můj známý, co tam dělal údržbáře. Navázal na můj výrok na besedě, kterou mi tam pár měsíců předtím uspořádali, na které jsem pronesl, že z toho domu by byla krásná galerie. Tak mi řekl, že má klíče a zda mám pořád ten nápad s galerií. Řekl jsem, že jasně. Jel jsem do Klatov, ten dům jsme obsadili a rozjeli Galerii U Bílého jednorožce. Ale nebylo to tak jednoduché. Sice jsme byli ti revolucionáři, co obsadili budovu, ale ona pořád někomu patřila – instituci Muzeum a galerie Klatovy, a ta se jí nechtěla vzdát. Vedli jsme s nimi spory. A já tehdy napsal na budovu obrovský nápis: ‚Paříž má Centre Pompidou, Klatovy Bílého jednorožce.‘ A začali jsme dělat výstavy. Ukrutně nás to bavilo. Napřed jsme obsadili mazhauz a uspořádali aktuální politickou výstavu k listopadu 1989, různí známí fotografové mi poskytli fotografie, pak výstavu k roku 1968. Přirozeně se z toho vyvinula galerie věnovaná dokumentární fotografii. Pak jsme obsadili první patro a začali dělat výtvarné výstavy, v dalším potom kolektivní výstavy a v podzemí zvukové výstavy. Takže čtyři výstavy paralelně v jedné budově. Galerie se pak stala státní a spojila se se sbírkovou galerií Klenová. Už má statut – a to už nebylo tak vzrušující – už tam musel být ekonom, ředitel. Takže jsme zvolna vymázli. A od té doby ta galerie funguje."