Marie Fiedlerová

„Oběti přivezli do hospody U Vítků na sál. V tom sále ležely, než se připravil pohřeb, hřbitov byl pouze v Plazích. Všechny pohřbili do jednoho hrobu, ale každého ve své rakvi. S maminkou jsme tam byly, bylo tam moře Řepováků. Byl docela hezký den.“ - „Jak ten pohřeb probíhal?“ - „To si bohužel už nevzpomínám, jenom vím, že byl hezký den. Tenkrát jsem si říkala, že když je dávali do hrobu, vzpomněla jsem si na písničku ‚Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední cestu pouť‘. Potom v 50. letech instalovali hřbitov i v Řepově a oběti převezli sem. Je tam velký pomník a na něm napsáno: ‚My dali život, vy dejte lásku‘. Ve vesnici byl úspěšný fotbalový oddíl, tatínek hrál a bratr byl taky dobrý, to se musím pochlubit. Vždycky na výročí 9. května uspořádali turnaj a den předtím se šlo k památníku, šel zástupce fotbalu, obce a všichni přítomní, promluvilo se tam, kytka se položila a potom se konal turnaj. Léta letoucí se konal ten turnaj, teď už bohužel ne.“

„Byl to docela hezký den. Co jsem dělala, to bohužel nevím, nejsem příliš pracovitá, že bych pomáhala ve chlívě. Já hodně četla a vždycky u okna jsem seděla s knížkou, rodiče to tolerovali, tak možná to, nebo jsem pobíhala po dvoře. A najednou začala létat letadla, slyšeli jsme je letět. Nevěděla jsem, co se děje. Ale to už tatínek odjel na kole a mužští na voze. Pak se ten náš tatínek vrátil bez kola, bylo vidět, jak je strašně rozrušený. Sebral malou sestru do kočárku, vzal nejnutnější věci a chtěl hlavně, abychom byli z vesnice pryč. Babička s dědou nešli. Babička prohlásila, že jestli se má něco stát, tak se to stane. Že ona nikam nepůjde. Tatínek nás zavedl směrem za poslední řepovské baráky směrem na Kolomuty. Dříve tam nebyly stromy a hezky jsme viděli až do Kolomut. A tam jsme seděli v příkopě s pár dalšími lidmi, nebylo jich tam moc. Tatínek měl trochu střepinu v noze, ale byl rozrušený, protože viděl tu hrůzu v Boleslavi. A když usoudil, že je teoretický klid, vrátili jsme se domů a babička měla už upečené buchty.“