The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Fifková (* 1944)

• narodila se 20. září v Mikulčicích na jižní Moravě

• přímý svědek násilné kolektivizace zemědělství

• svědek poměrů v socialistickém zdravotnictví

• celý život pracovala jako dětská sestra

• po roce 1989 se významně zasloužila o vznik stacionáře pro děti s postižením, který následně 12 let vedla

Bylo to v Mikulčicích 19. září 1944, když se těsně před půlnocí v domě Zelinkových narodilo třetí dítě. Porodní bába zkušeným zrakem pohlédla na děťátko, potom na maminku a řekla: „Je to krásné děvčátko, uděláme ji o den mladší.“ A napsala do rodného listu datum 20. září. „Dodnes ho mám, je to psané ještě v němčině,“ říká Marie Fifková (roz. Zelinková).

Když duněla střelba, plakala jsem v kočárku

V době, kdy se Marie narodila, pracoval její tatínek František Zelinka na Slovensku jako opravář parních lokomotiv. Kvůli tomu, že v roce 1939 Slovensko pod tlakem Adolfa Hitlera vyhlásilo samostatnost, nebylo pro Františka snadné cestovat ze Slovenského štátu do Protektorátu Čechy a Morava. „Domů jezdil jen o Vánocích a Velikonocích. Aby mě mohl alespoň vidět, brala maminka kočárek na hraniční most v nedaleké Holíči a tam tatínkovi z dálky ukázala uzlíček v zavinovačce,“ říká Marie Fifková. Během podzimu téhož roku se však otec vrátil domů a rodina prožila konec války společně ukrytá ve vinném sklepě. „Od maminky vím, že když šla přes Mikulčice fronta, leželi jsme schovaní na uskladněné řepě. Jediná já jsem byla v kočárku a strašně jsem plakala, když se ozývala střelba,“ dodává pamětnice. V jednu chvíli se k Zelinkovým do sklepa přišel ukrýt soused. Venku uvázal koně. Když střelba a výbuchy dozněly, zvíře leželo na zemi mrtvé s vyhřezlými vnitřnostmi.

Jediný, kdo z rodiny zůstal doma, aby se postaral o dobytek, byla stařenka Marie. Během přechodu fronty se u ní nejdříve zastavili němečtí, potom sovětští vojáci: „Ona byla tak dobrá, že i ty Němce nakrmila. Rusové, když přišli, byli strašně zavšivení a hladoví. Stařenka je pohostila, a když odcházela, jejich důstojník ji objal a řekl: ‚Ty, stará mama, dluho žiť.‘“ Válka v Mikulčicích skončila.

V jedné vodě se koupala celá rodina

Marie a její sourozenci, Zdeněk s Ludmilou, zažívali krásné dětství. Přesto, že rodina žila velice skromně. „Bylo nás dohromady osm i s oběma staříčky a tatínkovou sestrou a představte si, žili jsme v domku o dvou místnostech. Nepamatuji si, že by na nás někdo vztáhl ruku nebo že by se rodiče pohádali,“ říká Marie Fifková. Živobytí Zelinkových bylo skutečně skromné. Koupali se jednou týdně, kdy se do kuchyně donesla dřevěná vana. Maminka na kamnech ohřála vodu, do které se první šly umýt děti, po nich rodiče a nakonec prarodiče s tetou. Peněz mnoho neměli, byli závislí na tom, co vydělá otec na dráze a co se urodí na malém políčku. Chleba zadělávala stařenka Marie. Vždy nachystala čtyři bochníky, které se zanesly k pekaři Dýnkovi: „Maminka nás někdy pro ten upečený chleba posílala. Neměla na něj peníze a styděla se za to. Pan Dýnka se pokaždé jen usmál, udělal si čtyři čárky na papír, jako se to dneska píše v hospodě, a my jsme měli chleba,“ vypravuje pamětnice a dodává k tomu: „Jako děti jsme už musely pomáhat. Bratr byl nejstarší, tak nosil vodu ze studny, polínka do kamen. Maminka nás všechny brávala s sebou na pole, když šla okopávat. To si pamatuji, jak mne nesla v nůši na zádech a vedle nás šli za ruce Zdeněk s Ludmilou. Na poli jsme si hráli s hroudami hlíny, doma na dvorku zase s polínky, kterým jsme přimalovali oči, maminka nám k tomu dala kousek látky a měli jsme panenky.“

Nejsmutnější Vánoce

Když měla Marie pět let, bylo už ve dvou místnostech Zelinkovým těsno. Začali stavět vlastní domek. František Zelinka ráno odešel do práce a jeho žena byla až do odpoledne k ruce najatému zedníkovi. Míchala mu maltu, podávala cihly. Když se muž vrátil domů, pokračovali všichni společně.

Na stavbu domu měli našetřený slušný obnos, o který však přišli během měnové reformy v roce 1953. „Ten rok jsme prožili nejhorší Vánoce v životě. Rodiče přišli skoro o všechny peníze a my jsme jako děti dostali pod stromeček každý jednu tužku a gumu. Ty Vánoce jsme celé proplakali. Nejvíc mne mrzí, jak se asi musela cítit maminka. Ale další rok nám to vynahradila, to jsme každá dostala krásnou panenku,“ říká Marie Fifková.

Sedláci si lehali před kola traktorů

Když šla Marie v roce 1950 do první třídy, stával ještě u tabule kříž. Brzy nato jej vystřídal zarámovaný portrét prezidenta Klementa Gottwalda. Psala se 50. léta, doba ve znamení perzekucí, kolektivizace a politického teroru. „Vzpomínám, když se u nás rozorávaly meze. Jak ti sedláci leželi na polích, aby traktory nemohly projet. To bylo něco strašného, když u nás lidem brali krávy, když jste ty lidi viděli plakat, protože to nechtěli dát,“ vzpomíná na kolektivizaci zemědělství Marie Fifková.

Proces přeměny soukromého zemědělství na kolektivní byl v souladu s myšlenkou marxismu a jeho ideou společného vlastnictví. Došlo k ní, přestože k tomu komunistická strana neměla reálný hospodářský důvod – kromě jednoho, a to politicko-ideologického. Zelinkovi se vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) bránili, museli však odvádět povinné dodávky. „K nám chodil jeden pán to kontrolovat. Maminka nám vždy říkala: ‚Děti, když se vás bude ptát, kolik máme slepic, řekněte jenom to, co je na dvoře. Lhát je špatné, ale já bych vám neměla co dát,‘“ vypravuje pamětnice.

Místo jedničkářky přijali na střední trojkařku

Kvůli tomu, že Zelinkovi nevstoupili do JZD, nebyla Marie přijata na střední ekonomickou školu v Hodoníně. „Měla jsem výborný prospěch a napsala jsem si hned dvě školy, ekonomku a zdravotnickou. Chtěla jsem jít do Hodonína, abych rodiče finančně nezatěžovala dojížděním a pobytem na internátu. A přišel dopis, že mne na zdravku nepřijmou, protože maminka není členkou JZD. Víte, co to pro mne ve třinácti znamenalo, že mne jako jedničkářku nevezmou – a trojkařka Alena, co měla tatínka na národním výboru, se dostala? Nesla jsem to těžce,“ říká Marie Fifková, která nakonec nastoupila na střední zdravotnickou školu v Gottwaldově. Její otec měl v tu dobu plat kolem jednoho tisíce korun, studia včetně pobytu na internátu stála rodinu necelou polovičku.

Maturitu v roce 1962 absolvovala Marie se samými jedničkami a doporučením ke studiu na vysoké škole. „Rodiče si mě zavolali a řekli mi, že to není možné, že mne nemohou na studiích vydržovat, že to finančně nezvládnou,“ vypravuje pamětnice. Nastoupila tedy jako dětská sestra do hodonínské nemocnice a práci s dětmi zasvětila příštích pětačtyřicet let.

Pásy tanků drtily silnici a hlavně děl mířily na mě

Psal se rok 1968, když v Československu probíhal obrodný proces pražského jara, který však dne 21. srpna ukončily pásy tanků spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy. Marie Fifková tu noc sloužila na oddělení novorozenců. Práce ji zaměstnala natolik, že zprávy z Českého rozhlasu, který o invazi přinášel informace, minula bez většího povšimnutí. „Až ráno, když jsem šla pěšky z Lužice do Mikulčic. Slyšela jsem strašný hukot. Silnice se třásla. Když jsem vyšla na kopec, tanky jely proti mně a doslova tu cestu drtily. Hlavně se otáčely doleva, doprava a potom i na mě,“ vzpomíná na dramatické chvíle Marie Fifková, která v tu dobu měla čtyřiadvacet let. Doma na ni čekala uslzená maminka. V obavě, že bude válka, šly obě ženy nakoupit zásoby mouky. „Odpoledne, když jsem se vzbudila, šla jsem na dvůr zvracet. Maminka mne objímala a říkala: ‚Neplač, děvčico, však to nějak zase přežijeme.‘ To ale netušila, že zvracím proto, že jsem těhotná. Měla jsem chvíli před svatbou,“ usmívá se pamětnice.

Jsme vděčni, že žijeme

Marie a její manžel Zdeněk Fifka vychovali dvě děti, Vladěnu a Zdeňka. V roce 2021 žili v Mikulčicích, kde je dne 24. června postihlo ničivé tornádo, kdy došlo k devastaci tří set domů a zhruba sedm set obyvatel Mikulčic zůstalo bez střechy nad hlavou. Marie Fifková měla v osudnou chvíli u sebe čtyřletou vnučku. Obě dvě přežily běsnící živel v koupelně. „Vzpomněla jsem si na tatínka, který už před sedmdesáti lety říkal, že kdyby se něco dělo, koupelna je v domě nejpevnější. Čeká nás teď hodně práce, ale buďme rádi, že jsme to všechno přežili,“ dodává Marie Fifková.