The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

pplk. Tomáš Finger (* 1954)

• narodil se 20. července 1954 v Kutné Hoře a vyrůstal se třemi sestrami

• jeho otec zažil v Praze povstání proti Němcům a jejich lynčování po osvobození města

• Tomáš Finger se vyučil mechanikem motorových vozů a lokomotiv

• chtěl mít maturitu, a tak se přihlásil ke studiu na dvouleté důstojnické škole

• roku 1974 nastoupil jako podporučík a specialista na automobilovou a tankovou techniku k motostřeleckému pluku v Benešově u Prahy

• jako voják z povolání vystudoval umění a kulturu na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě

• kromě jiného sloužil na velitelství Západního vojenského okruhu (ZVO) v Táboře

• v lednu 1990 získal funkci velitele Armádního uměleckého souboru

• v roce 1995 armádu opustil a začal podnikat v tuzemsku a také v Albánii

• angažoval se ve vrcholovém fotbale, zasloužil se o uspořádání zápasu internacionálů Československo – Brazílie

• s manželkou vychovali čtyři dcery

• v roce 2023 byl krátce rozvedený a žil v Kolíně

Vojáci základní služby říkali důstojníkům Československé lidové armády (ČSLA) „gumy“, „lampasáci“ nebo „zelené mozky“. Takřka beze zbytku je nenáviděli, protože museli být pod jejich velením dva roky zavření v kasárnách, která připomínala za totality spíše věznice.

Tomáš Finger se rozhodl stát se vojákem z povolání v pouhých osmnácti letech, hned po vyučení. Na dvouletou důstojnickou školu nastoupil v roce 1972, kdy ČSLA potřebovala mnoho nových velitelů. Řadu starých a zkušených totiž vyházeli komunističtí funkcionáři kvůli jejich nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež v srpnu 1968 zlikvidovala snahy o obnovu svobody a demokracie.

„Do armády jsem šel, abych si mohl udělat maturitu. V civilu jsem se vyučil mechanikem motorových vozů a lokomotiv, ale náš vedoucí řekl, že mě potřebuje pod motorem, a ne na střední škole. My mladí mechanici jsme byli jak kominické koule, vymetali s námi nejhorší práce,“ vzpomíná Tomáš Finger. „Tak jsme se ještě s jedním kamarádem přihlásili na tankové a automobilové učiliště.“

Dvouleté studium na vojenské škole opravdu ukončila maturita a Tomáš Finger se jako dvacetiletý podporučík přesunul k motostřeleckému pluku do Benešova u Prahy. Dodnes mu utkvěla v hlavě veršovánka: „Benešov u Prahy, to je vojna pro vrahy!“ Drsné poměry u bojového útvaru měly jen pramálo společného s učební látkou probíranou na vojenské škole.

Voják se zastřelil, někdo mu stáhl a ukradl boty

„Hned první měsíc, co jsem byl v Benešově, se zastřelil kluk ve stráži. Sloužil jsem jako pomocník dozorčího útvaru, a než jsme k němu přišli, tak mu někdo ukradl boty z nohou, prostě hrozné. Na pohřeb přijela jeho maminka a nadávala nám do vrahů,“ říká Tomáš Finger. „Tak jsem jí předal dopis, který poslala svému synovi, našel jsem ho u něj v nočním stolku. Popisovala mu, jak se jeho láska vdávala, jak měla krásnou svatbu, jak jí to slušelo a že si nemá dělat nic z toho, že si nabrnkla někoho jiného. Jenomže kluk byl na vojně a svou dívku miloval. Neunesl, že ho opustila a vzala si někoho jiného. Když na tohle vzpomenu, jsem i teď naměkko. Takové situace ale vojna přinášela a bylo jich víc.“

Jen málokterý milostný vztah přežil narukování do armády a dvouleté odloučení mezi klukem a jeho děvčetem. Z některých bojových útvarů pustili důstojníci vojáky domů pouze jednou za rok na desetidenní dovolenou. Zbraň proti sobě u bojových útvarů obrátili kluci hlavně během prvního roku vojny, kdy se k rozchodům s jejich láskami připojila i šikana. Prvoročáci, takzvaní zobáci, čelili u mnoha jednotek každodenní tyranii druhoročáků, tedy mazáků. Poměry v armádě připomínaly v nejednom případě kriminál, občas se tam dokonce děly věci známé spíše z koncentračních táborů.

Šikana se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století rozbujela neúnosně už na internátech středních škol a odborných učilišť a přecházela do armády. Většina starších ostřílených důstojníků proti ní nedělala nic nebo pouze velmi málo. Osud obyčejných vojáků základní služby jim byl často lhostejný. „Osobně jsem se záklaďáky vycházel dobře, nevyvyšoval jsem se na ně jako někteří velitelé,“ tvrdí Tomáš Finger.

Velela jim vylízaná paka a sami byli paka pro vojáky

Mladí důstojníci leckdy nastupovali k útvaru s předsevzetím, že pro své podřízené v četách nebo v rotách udělají, co budou moci, ale o své naivní představy brzy přišli.

„Rychle poznali, jaký bordel v armádě vládne a že jim častokrát velí vylízaná paka. A sami byli vylízaná paka pro vojáky základní služby. Nehorovali pro armádu, o níž jim ve vojenských školách tvrdili, jak je krásná a vynikající,“ vysvětluje Tomáš Finger. „Většina z nich byla nespokojených, bydleli na svobodárnách a řešily se konflikty mezi nimi. Dost se tam pilo a někdy se objevil člověk, co šel na vojnu, protože se mu líbili kluci místo holek. Armáda představovala pro jeho odlišnou sexuální orientaci živnou půdu.“

Podle Tomáše Fingera mladí vojáci z povolání rychle zjistili, že se ocitli v presu, z něhož nelze takřka uniknout. Pokud by z ČSLA z vlastní vůle odešli, museli by uhradit náklady na studium na vojenských školách. „Šlo asi o tři tisíce nebo čtyři tisíce korun za měsíc, což byly na tehdejší dobu velké peníze,“ upozorňuje Tomáš Finger. V sedmdesátých letech 20. století obnášely tři tisíce korun pro některé lidi dva čisté měsíční platy.

Když šel mladík v patnácti letech na vojenské gymnázium a pak na vysokou vojenskou školu, náhrada za odchod do civilu by dělala více než čtvrt milionu korun, za něž se dal tehdy postavit velmi pěkný rodinný dům. Komunistický režim si touto hrozbou vynucoval poslušnost začínajících důstojníků, jinak by velitelský sbor neúnosně prořídl.

Raději šli do basy, než aby zůstali v armádě

„Někteří hledali řešení v alkoholu, ale stávaly se i takové smutné věci, že někdo z mladých důstojníků považoval svou situaci za tak bezvýchodnou, že si dobrovolně sáhl na život,“ tvrdí Tomáš Finger. „Někteří zase raději spáchali menší trestný čin a šli třeba na půl roku nebo na rok do vězení, jen aby je propustili z armády.“

Tomáš Finger si kromě štací v několika posádkových městech připsal rovněž službu na velitelství celého Západního vojenského okruhu v Táboře, kde v letech 1982 až 1983 zblízka viděl, že mezi vysoce postavenými generály vládla nejednou nevraživost a neúcta. Zažil, jak velitel Západního vojenského okruhu generálplukovník František Veselý zpražil svého podřízeného Miroslava Vacka, velitele příbramské armády a pozdějšího ministra obrany.

„Generálplukovník Veselý vykřikoval v kinosále: ‚Je tady generál Vacek?‘ Hlídal jsem dveře jako starší instruktor kultury a nikdy nezapomenu, co se odehrálo. Vacek se postavil: ‚Zde, velitel první armády generál Vacek.‘ Veselý mu rozkázal: ‚Řekněte nám, Vacku, kolik jste měl mrtvých v tomto výcvikovém období v příbramské armádě!‘ Vacek řekl číslo, myslím sedmnáct, protože byla velká automobilová nehoda. Mnozí kluci, co seděli na korbě vétřiesky, se zabili,“ popisuje Tomáš Finger. „Veselý se na Vacka podíval a povídá mu přede všemi třemi sty lidmi na kinosále: ‚Vacku, to jste měl větší ztráty než Svoboda na Dukle.‘ Nikdo si nedovolil se zasmát. A Veselý pokračoval: ‚No, podívejte se, Vacku, tady nadporučík Finger až se pořádně naučí hodnosti generálů, protože je ještě nezná, tak vás klidně může ve funkci nahradit.‘ Mně byla hanba, stál jsem u dveří jako tvrdé ‚Y‘. Vacek mlčel.“

František Veselý se narodil v roce 1923 a udělal v ČSLA velkou kariéru díky komunistickému převratu, který proběhl v únoru 1948. Ačkoliv měl pouze dvouletou obchodní školu, využil začátkem padesátých let nedostatku důstojníků, zaviněného čistkami v armádě. Přihlásil se do náboru a po nástupu do ČSLA získal hodnost kapitána. Absolvoval zdokonalovací kurz pro vyšší důstojníky a po něm Vojenskou akademii generálního štábu sovětské armády (viz Wikipedie). Přijal okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, což mu pomohlo vyšvihnout se mezi nejvýše postavené generály. V letech 1971 až 1985 velel Západnímu vojenskému okruhu.

Tátovi přerazil nohy protitankový kříž

Tomáš Finger se narodil 20. července 1954 v Kutné Hoře a vyrůstal se třemi sestrami. Jeho dědeček Bohumil Finger přišel na podzim 1938 v době mnichovské dohody o místo školníka v Kutné Hoře. Podle pamětníka ho musel uvolnit legionáři, který odešel do okleštěného Československa po obsazení Sudet nacistickým Německem.

„Dědeček u nás nemohl sehnat práci, a tak si ji našel v Německu. Jeho syn, můj tatínek Oldřich, zůstal doma, ale k dědečkovi se doneslo, že si zahrává s odbojem, a tak ho vzal k sobě do Německa,“ vypráví Tomáš Finger. „Oba pracovali u železnice. Tatínek se tam těžce zranil. Jel kolem něj nákladní vlak, on stál na peroně a z vagonu spadl jeden protitankový kříž. Trefil ho přes nohy, měl je zlomené a měl taky přetrhané svaly. Několik měsíců ležel v lazaretu mezi německými vojáky, někteří byl nacističtí fanatici, někteří vstřícní a objektivní. Tatínek říkal, že většina lidí se v Německu za války bála o budoucnost, o děti. Podobně jako tady u nás za socialismu. Na veřejnosti obyčejní Němci hajlovali, a doma nadávali na Hitlera.“

Otec pamětníka také prožil bombardování Drážďan v únoru 1945. Odjel tam na návštěvu za sestrou. Spojenecké letecké svazy zničily velkou část města. „Vyprávěl nám o obrovském hukotu a otřesech po dopadech bomb. Všechno prý v člověku vibrovalo a klepalo se, i vnitřnosti. Tatínek měl z toho natržené sítnice v očích, a když maminka v pouhých padesáti letech zemřela, oslepl,“ podotýká pamětník. „Po zkušenostech z Německa mi říkal, abych neházel žádnou rasu do jednoho pytle. Ne všichni Němci jsou mrchy, ne všichni Rusové svině a ne všichni Cikáni zloději.“

Ze zničených Drážďan se Oldřich Finger nevrátil do místa svého bydliště v Německu, ale vypravil se domů, do Kutné Hory. Chytili ho tam sice četníci, ale pustili ho. Začátkem května 1945 byl v Praze během povstání proti nacistům.

Táta mohl být boháč. Ale odevzdal nalezený poklad

„Po osvobození Prahy Rudou armádou viděl, jak se někteří Češi mstili Němcům. Věšeli je na lampy pouličního osvětlení, a někdy je dokonce zapalovali. Hrůza. Poválečné emoce se dají trochu pochopit, ale tihle lidé měli skončit u soudu za lynčování,“ poznamenává Tomáš Finger. „Po válce jel tatínek se svým kamarádem, nějakým Duškem, do Špindlerova Mlýna. Duškovým tam patřil před zabráním Sudet hotel. Táta s Duškem byli u předsedy národního výboru, požádal je, jestli by nemohli pomoct při prohledávání baráků a vojenských zotavoven po Němcích, hlavně po esesácích.“

Podle pamětníka našel jeho otec v jedné chatě dva pytlíky se zlatem, diamanty, šperky a dalšími cennostmi. Mladý muž je prý však večer odevzdal poctivě na četnické stanici, kde mu řekli: „Přijď ráno, sepíšeme to.“ Když Oldřich Finger dorazil, nestačil se divit. Četníci se divili, co po nich chce. Tvrdili mu, že včera u nich vůbec nebyl, že se někde ožral a v hlavě se mu všechno popletlo.

„Tatínka komunisti v roce 1948 vyhodili jako národního socialistu z berního úřadu, dělal pak frézaře a soustružníka na dvě směny, i když kromě jiného uměl mnoho cizích jazyků. Maminka mu někdy říkala: ‚Oldo, víš, jak jsme se mohli mít, kdyby sis ty pytlíky se zlatem nechal?‘ Tatínek jí odpovídal: ‚Věruško, peníze ještě nikdy nikomu štěstí nepřinesly.‘ A opravdu, byli jsme sice chudá rodina, ale plná lásky a porozumění.“

Sedí Rusák na tanku, žere českou tatranku

Ve čtrnácti letech zažil Tomáš Finger okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež zmařila pokusy o obrodný proces v KSČ i ve společnosti. Jednadvacátého srpna 1968 byl na pionýrském táboře v Německé demokratické republice. S ostatními dětmi viděl, jak se sovětské tanky a obrněné transportéry valí k československým hranicím. Nikdo nevěděl, oč se jedná, a tak všichni okupantům mávali.

„Otec dělal na táboře vedoucího a překladatele do němčiny. Jednadvacátého srpna přijela východoněmecká policie, že zavírá tábor a my pojedeme do ‚konzentration lager‘, koncentračního tábora. Nikdo nevěděl, oč běží, jen nám vedoucí řekli, ať jdeme do jídelny a vezmeme si chleba a sůl,“ popisuje Tomáš Finger. „Ale nic jsme nepotřebovali, Němci nás odvezli do města Halle do nového potravinářského učiliště. Měli jsme tam stoly obložené vším možným jídlem, vykrmovali nás tři dny. Litovali nás, hladili nás po hlavách a nadávali na Rusy.“

Po návratu do Kutné Hory se konala protiokupační shromáždění v Pragovce a Tomáš Finger si pamatuje, že tam na přání jednoho soudruha zarecitoval básničku. Zněla: „Sedí Rusák na tanku, žere českou tatranku, kterou ukrad ve stánku.“

Vzhledem ke svému nízkému věku se Tomáš Finger vyhnul jakémukoliv trestu za prostořekou protisovětskou říkanku. Za rok ukončil základní školu a šel na mechanika motorových vozů a lokomotiv na radu svého otce, aby se učil někde, kde dostane zadarmo ošacení a vydělá si už během školy nějaké peníze. Později se o něj dobře postarala armáda. „Na tankovém a automobilovém učilišti sice byla i vojenská buzerace, ale dala se vydržet. V perfektně vybavené škole nás učili výborní pedagogové,“ podotýká pamětník.

Uslyšel: „Herein!“ a pak mu major řekl: „Ty čurilo“

Po dvouleté důstojnické škole se hlásil v roce 1974 v Benešově u Prahy na druhém motostřeleckém praporu jako zástupce velitele pro věci technické. Zaťukal na dveře kanceláře a místo klasického „Vstupte!“ se ozvalo německé „Herein!“ Poté co, Tomáš Finger vešel dovnitř, uviděl malého kulatého majora s červeným nosem. Kolem kamen ležely prázdné flašky od alkoholu.

„Představil jsem se a major mi řekl: ‚Pojď dál, ty čurilo.‘ Vzal mě k oknu, musel jsem mu pojmenovat techniku v autoparku. Povedlo se mi to bez chyby a major mě pochválil: ‚Ty seš ňákej vzdělanej. A tady mi podepiš, žes to převzal.‘ Zeptal jsem se, co jako,“ popisuje první chvíle u bojového útvaru Tomáš Finger. „Major odpověděl: ‚No, techniku přece, teď jsi ji viděl tady z okna, tak podepiš.‘ Protestoval jsem: ‚Soudruhu majore, nám ale ve škole říkali, že…‘ Přerušil mě: ‚Zapomeň na to, co vám říkali ve škole!‘ Pak jsem odešel a na chodbě kolem mě šel vojáček. Nepozdravil mě, tak jsem ho zavolal zpátky a říkám mu: ‚Soudruhu vojíne, vy nezdravíte, když vidíte vyšší hodnost?!‘ Podíval se na mě a povídá: „Ty seš ňákej blbej, co?‘ Tak jsem pochopil, že jsem u motostřelců v Benešově.“

Podle pamětníka sloužilo v motostřeleckém pluku zhruba 2500 vojáků, mezi nimi hodně Romů, Maďarů a Slováků. Leckterý ze záklaďáků se před narukováním do Benešova dopustil trestného činu. „Jakmile oficíři odešli odpoledne domů, zůstali v kasárnách jen dozorčí útvaru a jeho pomocníci. Mezi tak obrovskou masou vojáků nezvládali uhlídat kázeň a šikanu,“ prohlašuje Tomáš Finger. „Staří mazáci nutili dělat mladé vojáky skoky, dřepy, napodobovat kukačky, mýt s kartáčkem na zuby umývárky nebo záchody.“

Bylo těžké zabránit chorým mozkům v šikaně

Pořádek v kasárnách zajišťovali večer a v noci teoreticky velitelé družstev a čet. Rekrutovali se však z vojáků základní služby, k útvarům nastupovali po pětiměsíční poddůstojnické škole a jejich vrstevníci je většinou vůbec neposlouchali. Zvláště tehdy, pokud byli na vojně prvním rokem. Mnohdy je mazáci dokonce šikanovali.

Mezi velitele z řad vojáků základní služby patřili rovněž absolventi vysokých škol, na nichž chodili dva roky na vojenskou katedru. Podle zlatých kolejniček na výložkách, které obklopovaly svobodnické, desátnické nebo četařské pecky, jim záklaďáci říkali posměšně a opovržlivě ‚špagáti‘, v lepším případě ‚absíci‘. Záviděli jim, že mají vojnu pouze na jeden rok místo dvou. Nesnášeli je a neposlouchali jejich rozkazy. Večer a v noci tak v kasárnách vládli tvrdou rukou mazáci, přesně řečeno nejhorší z nich. „Bylo v takových podmínkách těžké zabránit chorým mozkům, aby se vybíjely na jiných při šikaně,“ upozorňuje Tomáš Finger.

Poručík přiměl Romy, aby si za trest vykopali hroby

Sám se přesvědčil, jak ČSLA mění povahy začínajících důstojníků, kteří přišli k bojovému útvaru po vojenských školách. „V Benešově byla spousta nových podporučíků, dělali velitele čet a jejich nadřízení s nimi vymetali. Znal jsem je, bydlel jsem s nimi na svobodárně a viděl jsem, jak jsou strašně nešťastní. Ráno šli do kasáren, na ubytovnu se vrátili večer, udělali si smažená vajíčka, dali si pivo nebo se rovnou ožrali,“ prozrazuje pamětník.

„Musím říct, že z mnoha z nich se stali alkoholici. Když si uvědomili, že v tomhle by měli žít celý život, hledali cestu, jak z armády ven. Byl jsem na tom naštěstí trošku jináč, dostal jsem se po roce hrůzy z motostřeleckého praporu a dělal jsem v knihovně, v kultuře, jako kulturně-výchovný pracovník. Což pro mě znamenalo svým způsobem vysvobození.“

Zanedlouho po příchodu do Benešova se dozvěděl od svého nadřízeného tragikomickou historku, jak se velitel roty Tarantík zbavil svého těžkého údělu trápit se s těmi nejproblémovějšími vojáky, pěticí neukázněných a divokých Romů. Tomáš Finger ji popsal ve své knize vojenských vzpomínek „Kristova noho! Za Veselého vesele“.

Když se velitel Tarantík dozvěděl, že v noci udělali Romové další velký průšvih a zmlátili jednoho dobrosrdečného důstojníka, zavelel celé rotě k odchodu na cvičiště. Poté, co tam dorazila motospojka se standardním rozkazem velitele praporu, využil poručík Tarantík příležitost a vymyslel si, že dostal doručený rozkaz prezidenta republiky, na jehož základě mají být popraveni všichni Romové. Důvod – rostoucí počet jejich závažných přestupků a trestných činů.

Velitel roty pak jmenoval členy popravčí čety a donutil pětici Romů, aby si vykopali hroby, svlékli se donaha a postavili se na jejich okraj. Střelcům ovšem vydal pouze slepé náboje. Přesto se po salvě odsouzenci zhroutili v šoku do vykopaných jam. Jakmile zjistili, že nejsou mrtví, rozutekli se do krajiny. Hledali je vojáci, příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Jednoho našli až po třech dnech zavrtaného hluboko do slámy ve stohu. Poručíka Tarantíka degradovali, propustili z ČSLA a soud ho poslal do vězení na pět let.

Přepadovým kontrolám říkali „výjezdy divokých sviní“

Z neustálých obav, že se jako velitel bude muset zabývat excesy nezvladatelných vojáků, dostalo Tomáše Fingera studium na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda. Akademii absolvoval v letech 1977 až 1980 a získal titul RSDr. (Doktor sociálních věd). Jako kulturně-výchovný pracovník působil také na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře.

Kromě jiného se účastnil výjezdů speciálních skupin vysokých důstojníků na přepadové kontroly k vojenským jednotkám. Prosluly jako „výjezdy divokých sviní“, jichž se obávali všichni velitelé jednotek na území Západního vojenského okruhu. „Byl jsem součástí, s prominutím, ‚divokých sviní‘ jako vyšetřovatel někdy v roce 1982 nebo 1983, kdy jsem dělal staršího instruktora klubu Západního vojenského okruhu. Poslali nás do Loun, odkud většina pluku odjela v únoru na cvičení. Jeli jsme na kontrolu zpětného odřadu, který zůstal v kasárnách,“ vzpomíná Tomáš Finger. „Měli jsme prověřit, jestli vojáci hlídají muničáky, jestli se děje, co se má dít. Přijeli jsme s generálem Jardou Tuzarem, takovým hodným pánem. Co jsem v Lounech viděl, předčilo moje nejhorší očekávání a smutné  zkušenosti z Benešova.“

S „divokými sviněmi“ nevyjel lékař, a proto poslali na kontrolu ošetřovny Tomáše Fingera. Venku se teplota pohybovala kolem minus deseti stupňů Celsia. „Na ošetřovně byla vysazená okna z rámů, protože se natírala. Nad postelí některých pacientů stál chlapík na štaflích a maloval strop bílou štětkou, dolů kapala barva. Vidím to jak dneska, nechtěl jsem uvěřit vlastním očím,“ podotýká Tomáš Finger. „Lékař, absolvent vojenské katedry vysoké školy, co tam zůstal, tvrdil, že dostal rozkaz, aby nechal natřít okna a vymaloval pokoje na ošetřovně, než se pluk vrátí ze cvičení. Upozornil jsem ho, že by pacienti mohli dostat zápal plic. Odpověděl, že to vydrží. Rozkázal jsem okamžitě nasadit okna zpátky a zastavil jsem malířské práce.“

Místo střežení muničních skladů seděli u ohýnků

Další důstojníci zjišťovali, jak vojáci hlídají muniční sklady. Strážní nicméně nestáli na svých stanovištích, v klidu seděli u ohýnků. Při kontrole ubytovacích prostorů narazili důstojníci na prasklou trubku.

„Od stropu visely ledové krápníky, neskutečný stav, a nikomu nic nevadilo, nikdo za nic nenesl odpovědnost,“ uvádí Tomáš Finger. „Generál Tuzar podával hlášení do Tábora a velitel Západního vojenského okruhu generálplukovník Veselý mu řekl, že se z Loun nesmíme vzdálit, dokud se všechno nevyřeší a nedá se to do pořádku. Tak jsem šel za generálem Tuzarem a říkal jsem mu: ‚Tohle nevidím tak rychle, tak jako první žádám, ať mi tady v Lounech přidělí byt.‘ Ale nešlo jen o Louny, k takovým zvěrstvům docházelo ve Slaném a v dalších desítkách vojenských útvarů.“

V letech 1974 až 1989 narazil Tomáš Finger na kulturních vojenských akcích na důstojníky sovětské okupační armády. Tehdy už je však komunistická propaganda označovala za bratry, kteří zachránili v roce 1968 v Československu socialismus. Pamětník přiznává, že ideologické masáži také podlehl.

Musel s Rusy pít, dokud nezcepeněl

„Sovětům a jejich rodinným příslušníkům jsme hráli a zpívali, byli velmi pospolití a bezprostřední. Ale jen těžko jsme se mohli udržet a nedat si s nimi vodku,“ svěřuje se pamětník. „Tak jsem si vymyslel, že u nás je taková tradice, že když pijeme, tak si zakrýváme oči. Rusové si je zakryli a vodku jsem vylil do květináče. Pak si toho ale všimli a byl jsem pro ně nepřítel. Donesli ale hned další várku vodky a musel jsem pít, dokud jsem nezcepeněl.“

Podle Tomáše Fingera byli sovětští důstojníci šťastní, že slouží v Československu, v mnohem vyspělejší zemi, než byla jejich vlast. „Vozili sem věci na směnný obchod, naši lidi chtěli například samovary na čaj, speciální baterky nebo první malé ruské televize. Brali si domů věci, které se u nich nedaly sehnat. Na vzájemném obchodě jsem neviděl nic špatného.“

Tomáš Finger si všiml, jak obyčejní sovětští vojáci budili vedle svých oficírů dojem pucfleků, známých z rakousko-uherské armády. „Ale i v naší armádě vnímali někteří důstojníci vojáky základní služby jako něco nižšího, ačkoliv byli mnohdy chytřejší než jejich velitelé. Nelíbilo se mi to a dostával jsem se se svými kolegy důstojníky do křížku,“ tvrdí.

Tolik lidí se dalo udržet jen velkou buzerací

V ČSLA bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století kolem 200 000 vojáků základní služby a vojáků z povolání. „Tolik lidí se dalo udržet v jakémsi čtyřkovém stavu jenom velkou buzerací. Masová armáda nebyla kromě letectva a elitních raketových nebo průzkumných jednotek moc bojeschopná, i když nám říkali, že ve válce bychom dorazili za jeden den k Rýnu. Ale spíš by hodně naší obrněné techniky nedojelo ani k hranici se západním Německem,“ vysvětluje Tomáš Finger.

ČSLA poskytovala za totality dobrou příležitost pro černé obchody. Podle pamětníka se v autoparcích kšeftovalo s pohonnými hmotami, v kuchyních s masem a ve skladech s výstrojními součástkami. „Bylo to všem jasné, ale důkazy se nedařilo získat vůbec nebo jenom nesmírně obtížně,“ prohlašuje Tomáš Finger.

Výbuch v chemičce vyvrátil stromy i s kořeny

Během služby u 1. pluku Civilní ochrany v Kutné Hoře zasahoval Tomáš Finger s jednotkami armádních specialistů po výbuchu ve Východočeských chemických závodech (VCHZ) v Pardubicích.  O život přišlo pět lidí a další desítky utrpěly 28. května 1984 zranění, často velmi těžká.

„V Pardubicích jsem byl osobně, vedl jsem takzvanou Červenou skupinu. Na místo neštěstí jsme se dostali už hodinu a čtyřicet minut po výbuchu skladu se střelným prachem,“ popisuje. „V areálu jsme viděli zbourané budovy, stromy vyvrácené s kořeny, v Pardubicích vysypaná okna. V továrně se po výbuchu zkroutila jedna kolejnice, vyletěla do vzduchu a zapíchla se do země. Exploze poničila mohutné valy kolem skladu střelného prachu. Úkolem příslušníků 1. pluku Civilní ochrany bylo dostat co nejrychleji lidi ze sutin, ačkoliv zavalených nebylo v chemičce moc.“

Tomáš Finger si vzpomíná, že příčinou výbuchu byla lidská chyba. „Chlapík jel s vozíkem zapřaženým za multikárou kolem kovového rantlu, otřel se o něj a do střelného prachu odletěla jiskra. Po explozi jsme měli pomáhat s odstraňováním škod. Přišel za mnou ředitel VCHZ a ptal se mě, jak bych situaci řešil,“ prozrazuje. „Odpověděl jsem, aby řekl lidem, ať si vezmou, co chtějí. Poslechl mě a do poničené fabriky si jezdili lidi s traktory, s auty i s kárkami a odváželi si, co potřebovali. Naši kluci z toho taky něco měli. Lidi jim říkali: ‚Vojáčku, pojď nám pomoct naložit cihly, tady máš padesátku, stovku.“

Nechtěl hlídat generálské děti. Za trest šel do Janovic

Během jednadvaceti let strávených v ČSLA vystřídal pamětník několik posádkových měst. Kromě Benešova, Kutné Hory, Tábora, Písku poznal rovněž Janovice nad Úhlavou, zlopověstnou „díru světa“ u hranic se západním Německem.

„V Táboře po mně chtěli, abych v klubu Západního vojenského okruhu hlídal o víkendech generálské děti. Nemohl jsem se věnovat své rodině, a tak jsem se ozval na schůzi. Generál Hašana mě za trest převelel do Janovic někdy v roce 1983,“ prohlašuje pamětník. „Nastoupil jsem tam jako zástupce velitele roty pro věci politické. Hašana měl zástupce, starého generála, který prošel druhou světovou válkou. Šel za Hašanou a řekl mu: ‚Jestli se budeš nadporučíkovi Fingerovi mstít, že byl na schůzi upřímný, končím v KSČ.‘ Tak mě po měsíci a něco vrátili z Janovic do Tábora a v roce 1983 jsem šel do Kutné Hory.“

Vandrování od útvaru k útvaru znamenalo komplikace pro rodinu Tomáše Fingera. Jeho paní neměla dlouhodobé stálé zaměstnání, brousila prý například nože nebo točila keramiku. Navzdory komplikacím spojeným s častým stěhováním spolu vychovali čtyři úspěšné dcery. „Všechny se dokázaly prosadit ve svých oborech a dobře se jim daří,“ dodává pamětník.

V ČSLA obdržel ve dvaceti letech jako středoškolák plat 1850 korun měsíčně, o několik set korun víc než dostávali vysokoškoláci po nástupu do civilního zaměstnání. Na velitelství Západního vojenského okruhu bral coby starší instruktor kultury 2600 korun a za čas 2800 korun. „V armádě jsme měli dobré mzdy, ale nebylo to na žádné velké zbohatnutí. Když jsem začal v lednu 1990 dělat v hodnosti majora velitele Armádního uměleckého souboru (AUS), dali mně 3600 korun.“

Po revoluci jsme nevěděli, co nás čeká

Tomáš Finger prožil v ČSLA sametovou revoluci, během níž se na konci roku 1989 zhroutil komunistický režim. Tvrdí, že obrovské listopadové demonstrace za svobodu a demokracii ho překvapily. Sloužil tehdy na velitelství 4. armády v Písku.

„Praha byla revoluční, venkov ne. Žili jsme tam v úplně jiné bublině. Když v republice padla vedoucí úloha KSČ, nebál jsem se, ale s ostatními důstojníky jsme měli smíšené pocity. Věděli jsme, co se dělo při protikomunistickém povstání v Maďarsku a jak se lidi mstili Němcům v květnu 1945,“ svěřuje se pamětník. „Nevěděli jsme, co nás čeká a jak se k nám budou lidi chovat. Dostali jsme tenkrát jasné rozkazy: Zůstaňte v kasárnách, nic nedělejte. Vyhlašovalo se, že by slánská tanková divize šla na Prahu proti demonstrantům, velel jí plukovník Zbytek. Znám ho a myslím si, že když se objevila tahle zpráva, nezakládala se na pravdě a měla jen umocnit emoce. Že se listopad 1989 odehrál bez zásahu armády, byla zásluha generála Vacka. Jako komunista se nikdy nevzdal svého přesvědčení, ale patřil mezi rozumné generály a vážil jsem si ho jako rovného chlapa.“

Sám uvítal, že se armáda stala po sametové revoluci apolitickou a vojáci z povolání nesměli být členy KSČ ani žádných jiných politických stran. Došlo ke zrušení Hlavní politické správy ČSLA. „Vznikly ale také samozřejmě potíže, řada starých důstojníků odešla do civilu a mladí mnohdy neuměli vojákům velet,“ upozorňuje Tomáš Finger. „Objevily se případy, že někdo odchod z armády neunesl a spáchal sebevraždu.“

Po listopadu 1989 navázal blízké vztahy s generálem Antonínem Raškem, propuštěným kvůli odporu proti okupaci Československa po roce 1968 z ČSLA. „Tonda Rašek mi šéfoval jako náměstek ministra obrany a vyprávěl, jak letěl s ministrem obrany Miroslavem Vackem rušit do Berlína Varšavskou smlouvu,“ prozrazuje Tomáš Finger. „Vacek prý vypil v letadle skoro celou lahev whisky a Rašek se začal bát, že bude průšvih. Ale Vacek vyšel na červený koberec pod letadlem a rovný jako svíčka odmeldoval všechno, co měl. Rašek se ho pak ptal, jak to všechno na červeném koberci a mezi tolika vysokými důstojníky zvládnul. Vacek se ho zeptal: ‚Tam byl nějaký koberec a nějací vojáci?‘ Možná si dělal legraci, ale možná taky ne.“

Obchody s Albánií mu vynášely měsíčně statisíce 

V lednu 1990 se pamětník stal velitelem Armádního uměleckého souboru (AUS) Víta Nejedlého a zůstal tam až do srpna 1994. Již v lednu příštího roku přestal AUS existovat. Tomáš Finger se po odchodu do civilu v roce 1995 musel obejít bez výsluhy, byť u armády sloužil ještě o něco déle než požadovaných dvacet let. Odečetli mu od nich nicméně více než dva roky, kdy ho u útvaru vedli kvůli povýšení na majora papírově jako propagandistu, ačkoliv ve skutečnosti dělal pořád kulturně-výchovného pracovníka. Ale nelitoval, jelikož se vrhl na podnikání. Zprostředkovával stavebním firmám zakázky a pustil se do byznysu v Albánii.

„Dařilo se mi a vydělával jsem statisíce korun měsíčně. Poznal jsem se s albánským prezidentem, premiérem, ministrem obrany,“ poznamenává. „Naše rozvědka zjistila, že jezdím do Albánie, a oslovila mě, abych jim dával informace. Zeptal jsem se, kolik platí. Odpověděli: ‚To snad nemyslíte vážně, snad jste vlastenec...‘ Řekl jsem, aby se podívali na moje dokumenty a ať za mnou přijdou, až mi Česká republika vrátí výsluhu.“

Žiješ krátce, mrtvej budeš dlouho

V Česku se Tomáš Finger pohyboval nějaký čas kolem prvoligového fotbalu v Hradci Králové, patřil mezi organizátory fotbalového utkání mezi internacionály Československa a Brazílie na čele se slavným Rivelinem. V roce 1997 těsně před ním zahrála na pražské Letné skupina Slade.

„Ekonomicky jsme na zápase prodělali, společensky a sportovně šlo o úspěch,“ prozrazuje. „Osobně jsem dostal pozvánku, abych se stal členem Nadace fotbalových internacionálů, kamarádil jsem se s Pepíkem Masopustem, znám Panenku, Dobiaše nebo Přemka Bičovského,“ dodává pamětník.

Za nejdůležitější věc považuje Tomáš Finger svou rodinu. Je pyšný na své dcery a váží si vynikajících vztahů se svou první paní, ačkoliv se po více než čtyřiceti letech manželství rozvedli. „V životě se držím základního hesla, které mi řekl můj táta: Uvědom si, jak krátce žiješ v porovnání s tím, jak dlouho budeš mrtvej.“