pplk. Tomáš Finger

„Zaprvé, to jste viděl, že většina lidí, co na svobodárně bydlela, byla nespokojená. Dokonce někteří měli rodiny, ale nedostali byt, takže nadávali. Řešily se tam vztahové věci mezi oficíry, dost se pilo. Někdy se tam mezi nimi objevil i člověk, co šel na vojnu a mezi vojáky z úplně jiných důvodů, protože se mu líbili kluci, a ne holky. Armáda je na to živná půda. I mně se stalo, že mě někdo obtěžoval. Kluci se snažili z toho dostat, ale buď byli na cvičení, nebo museli do kasáren, nebo přišli pozdě z kasáren. A když se dostali mimo své město a posádku, byli šťastní. Troufnu si říci, že mezi nimi byli hlavně ti, kteří chtěli odejít. Nebyli mezi nimi oficíři, kteří by horovali pro armádu, jak je krásná a vynikající, ale je to podle jejich názoru bordel a velí mu vylízaná paka. Nota bene, oni sami byli paka vylízaná pro vojáky základní služby. Věděli, že jsou ve dvojím presu, ze kterého je těžké uniknout, pro mnohé byl únik alkohol. Byli i tací, kteří odešli dobrovolně z tohoto světa, jsou to smutné věci. Každý z těch mladých podporučíků, hlavně z těch dédéešáků, teď nemyslím poručíky inženýry, tak se snažil získat byt, získat nějakým způsobem přítelkyni, začít žít normální život, což u mladých kluků stejně nešlo. Byl jste připraven jít na písknutí kdykoliv kamkoliv, neptat se vůbec na nic a ani jste nemohl protestovat. Protože velitel vám řekl: ‚Je to rozkaz, jestli chceš prokurátora, tak si to rozmysli.‘“

„Heleďte, dám příklad Benešov. Byla tam spousta nových podporučíků, přišli po školách, Liptovský Mikuláš, Vyškov. V Benešově kluci, kteří dělali velitele čet nebo rot, ale to byli vysokoškoláci, poručíci. Velitelé čet byli v uvozovkách kominické koule, byli z toho strašně nešťastní a mnozí byli ochotni, chtěli udělat trestný čin, aby se dostali z armády. Znal jsem ty kluky, bydlel jsem s nimi na svobodárně v Benešově. Vím, kdo co říkal a jak to vnímal. Dobrá třetina se chtěla za jakoukoliv cenu dostat z armády pryč. Psali žádosti, chtěli převelet, chtěli se dostat pryč. Znal jsem nejméně dva tři lidi, kteří udělali trestný čin a nechali se soudit a zavřít na půl roku. Stálo jim to za to. To bylo špatné. Ti lidi šli ráno do práce, vrátili se na ubytovnu večer, udělali si míchaná vajíčka k večeři, dali si v Armě pivo nebo se ožrali. Vyhledávali děvčata, kde by mohli uspokojit svoje vášně, byli jsme mladí kluci, bylo to úplně normální. Musím říct, že z dost lidí se stali alkoholici. Když si ti kluci uvědomili, že by v tomhle měli být celý život, tak po roce hledali cestu, jak z toho ven. Byl jsem na tom trošku jináč, dostal jsem se pryč po roce hrůzy u motostřeleckého praporu a dělal jsem v knihovně, v kultuře, byl jsem kulturně-výchovný pracovník. Pro mě to bylo svým způsobem vysvobození.“

„Hned nějak ten první měsíc, co jsem byl v Benešově, tak se zastřelil kluk ve stráži. Než jsme k němu přišli, protože jsem měl pomocníka dozorčího útvaru, tak někdo mu ukradl boty z nohou, prostě hrozné. Když byl potom pohřeb, přijela maminka toho chlapce, nadávala nám do vrahů. Tak jsem jí předal dopis, který poslala tomu klukovi, našel jsem ho u něj v nočním stolku. Maminka popisovala tomu chlapci, jak se jeho láska vdávala, jak měla krásnou svatbu, jak jí to slušelo a jak si z toho nemá nic dělat, že si nabrnkla někoho jiného. Jenomže kluk byl na vojně, kluk ji miloval, a neunesl to. Bylo to hrozné, to jako když na tohle vzpomenu, jsem naměkko. Takové situace ale vojna přinášela a bylo jich víc. Pamatuju si naopak v Táboře, když jsem tam sloužil, jak generálplukovník Veselý vykřikoval kinosále: ‚Je tady generál Vacek?‘ Hlídal jsem dveře na kinosále jako starší instruktor kultury. Vacek se postavil: ‚Zde, velitel první armády generál Vacek.‘ – ‚Řekněte nám, Vacku, kolik jste měl mrtvých v tomto výcvikovém období v příbramské armádě!‘ Vacek řekl číslo, myslím asi sedmnáct, protože byla velká automobilová nehoda. Kluci, co byli na korbě vétřiesky, tak se mnozí zabili. On to řekl a Veselý se na něj dívá a povídá mu před všemi třemi sty lidmi na kinosále, na to nikdy nezapomenu: ‚Vacku, to jste měl větší ztráty než Svoboda na Dukle.‘ Nikdo si nedovolil se zasmát. A Veselý povídá: ‚No, podívejte, tady nadporučík Finger, jak stojí u dveří, tak až se naučí ty hodnosti generálů, protože je ještě nezná…‘ on věděl proč, já jsem se u něj splet, ‚… tak vás klidně může ve funkci nahradit.‘ Mně byla hanba, stál jsem jako tvrdé ‚Y‘. Vacek mlčel.“