Jiří Fisher

„A ještě jsme mezitím hráli na Off Broadwayi, v Greenwich Village v New Yorku, v divadle The Greenwich House Theater představení, které se jmenovalo Ceremony in Bohemia, což bylo velice hezké představení a bylo to vlastně o soudním procesu, vlastně skoro dokument, s VONSem, se členy VONSu. Byly tam postavy – Havel, Dienstbier, Bednářová, Benda, toho jsem hrál já, Němcová, tu hrála manželka, mladou Němcovou hrála manželka, a tak dál. A na to přijeli se dívat z Hlasu Ameriky. Že budou o tom podávat zprávu do vysílání. No a přišli po představení za námi a říkali: ‚Heleďte, nechcete, nechtěli byste do Hlasu Ameriky? Mluvíte česky, umíte anglicky, a kdybyste si udělali zkoušky překladové, hlasové, tak to víme, že děláte dobře.‘ Tehdy jsem jako říkal: ‚No ale já nevím, myslím, že ne‘, protože tehdy se nám ještě zdálo, že by se to dalo rozjet, ta kariéra herecká. No asi za dva tři měsíce se znovu ozval telefon. Heleďte, my rozšiřujeme vysílání o dvě hodiny. Přijďte, bylo by to bezvadný. A po tom filmu ztraceným jsem řekl: ‚Dobře. Hele, pojď. Pojedeme tam, pojedeme do Washingtonu, uvidíme, třeba na rok, třeba to vyjde. Bude to třeba hezký. Když se nám to nebude líbit, tak se vždycky můžeme vrátit.‘ Udělal jsem zkoušky a jeli jsme do Washingtonu, D.C. No, a z toho roku se stalo třicet let v Hlasu Ameriky. Protože celkem to bylo slušně placený, bylo to zajímavý, byla to velice kreativní práce a měli jsme taky pocit, že něčím přispíváme do toho nesmyslu, který se tam děl, v tom Československu komunistickém.“

„Ta doba byla velmi, velmi špatná. Po škole jsem dostal angažmá, mi bylo nabídnuto angažmá do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. To bylo po éře, kdy členové nového Činoherního klubu s Honzou Kačerem, Hrzán, Nina Divíšková odešli z ostravského Divadla Petra Bezruče do Prahy, založili Činoherák a teď se tam vytvářelo nové prostředí. A ročník nad námi, který tam byl, z JAMU, se tam dostal, bylo tam spoustu mých známých, bylo mi nabídnuto angažmá, tak jsem se dostal do Divadla Petra Bezruče. A pozor, dobré rozhodnutí, bezvadné rozhodnutí. Ale mluvíme o roce 1970, kdy po okupaci, kdy po okupaci začaly politické prověrky. Nejdříve šli straníci, ty prověřili, a pak my, nestraníci. No a jedna ze základních otázek byla: ‚Jaký je váš vztah ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa?‘ A tehdy, samozřejmě, protože jsem byl mladý a drzý, tak – to je přímý citát – jsem řek: ‚No podívejte se. Jaký je můj vztah k tomu? Je to moje soukromá záležitost, v prvé řadě, a kdybych věděl a chtěl se jít vyzpovídat, tak vím, kam mám jít.‘ Takhle doslova. No to byla mela. Tak tam seděli straníci různí a někteří členové divadla. No ale tehdy dostali příkaz, to jsem se dozvěděl samozřejmě později, z krajského výboru strany, nikoho nevyhodit po prověrkách. Takových blbečků, jako jsem byl já... Ale čekat na první kázeňský přestupek v divadle. Což já jsem jim nabídl okamžitě, neboť tehdejší ředitel divadla Saša Lichý napsal velice tendenční hru, již v padesátých letech, jmenovalo se to Černá ruka. No blbost neuvěřitelná. O pionýrech. A po těch prověrkách mě obsadil do jedné z hlavních rolí, pionýra nějakého. No to prostě nešlo. To jako jsem si říkal, to jako... to ne. Si dělaj ze mě legraci, to já nemůžu hrát. V roce 1970, po okupaci Ruska a Varšavské smlouvy, po tom všem, já přece nemohu hrát pionýra. A pozor, zase zdůrazňuji, rozhodnutí. A tak jsem se rozhod, že to prostě hrát nebudu. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: ‚Pane Lichý, nezlobte se, ale v tom já nebudu hrát.‘ On říkal: ‚Jó, budeš.‘ Já jsem říkal: ‚No ne, nebudu v tom hrát.‘ On říkal: ‚Ale budeš a zítra je první čtená zkouška, tak tě tam čekám.‘ A já jsem nepřišel na tu čtenou. Tak oni pro mě poslali kurýra. Já jsem říkal: ‚Ne, ne, ne, já tam nejdu, já to prostě nebudu říkat.‘ – ‚Ale chápeš, že ty důsledky mohou být...‘ Já jsem říkal: ‚Ano, chápu to. Ale já se nemohu sám potom podívat na sebe do zrcadla, po tom všem, a říct, no tak dobře, no tak jako jó, no tak dobře, zahraju vám tady jako nějakýho pionýra nebo něco budeme dělat. Ne!“