„Odmítla jsem za každou cenu schválit vstup, i když na mě ředitel mrkal a říkal: ‚Máte tři děti, ženská.‘ Já říkala: ‚Ano, ale nemohla bych se jim podívat do očí. Prostě vstup nedokážu schválit. Agrese je agrese, okupace je okupace.‘ Řekl: ‚Budete mít, co jste chtěla.‘ A dělala jsem patnáct let korektorku místo odborné redaktorky.“
„V rozhlase nabádali, ať to těm klukům vysvětlíme a tak dál, tak jsem to zkusila. A po chvíli, já jsem měla ruský gympl, takže jsem mluvila plynně rusky, což je trochu zaskočilo, ale pak najednou ten velitel tanku nařídil: ‚Připravit zbraň!‘ a mířilo na mě osm pušek.“
„V mém případě to bylo namířené na rodiče. Jenže rodiče to odbyli tím, že proč to nedělají tamtěm. Tenkrát jsem to nevěděla, dneska to vím. Jejich rodiče nebyli komunisti, natož aby chodili jako agitační dvojice. Takže to bylo z toho důvodu. Ale tenkrát jsem to nevěděla, takže když jsem nedovedla odpovědět našim, proč to nedělají ostatním židovským dětem, tak se tím přestali zabývat. A dětičky jako smečka, když viděly, že jim nic nehrozí, v tom pokračovaly. Takže to třeba mělo takovou podobu, že když jsem šla ze školy k domu, kde jsem bydlela, tak dětičky běžely po druhé straně silnice a pokřikovaly na mě přes tu silnici: ‚Žide, hovno z tebe zbyde!‘ A mně nevadilo ani tolik, že to pokřikovaly, jako že je za celou dobu nikdy nikdo neokřikl. A říkala jsem: ‚Kdyby ubližovaly pejskovi, tak se někdo ozve, a když ubližujou dítěti?‘ A bylo mi řečeno: ‚No, lidi to tak neberou.‘ Prostě rodiče byli přesvědčení komunisti, předváleční členové, chodili jako komunistická agitační dvojice.“
Alena Flohrová, za svobodna Vodičková, se narodila 9. února 1942 v Londýně židovských rodičům. Matka Hana Lewitová uprchla se svou rodinou do Anglie ještě před vypuknutím války, otce Adolfa Vodičku tam jako interbrigadistu deportovali po porážce Francie. Když se jim narodila dcera, poslali ji kvůli bezpečí pryč. To mělo za následek, že malá Alena první roky svého života vyrůstala bez rodičů a česky se začala učit až po návratu do Československa v roce 1945. Tam ji ale nečekalo nic dobrého. Hana a Adolf Vodičkovi byli členové KSČ a nadšení komunisté, po roce 1949 odstavení v rámci protižidovských čistek ve straně. To vše se obrátilo proti jejich dceři. Spolužáci a děti v ulici ji kvůli rodičům slovně i fyzicky napadali a jednou si dokonce zahráli na proces a odsoudili ji k trestu smrti oběšením. Alena Flohrová vystudovala zahradnictví a později pracovala jako odborná redaktorka ve Státním zemědělském nakladatelství až do roku 1969, kdy odmítla schválit invazi sovětských vojsk a přišla o práci. Nikdy toho však nelitovala a svůj názor nezměnila. V roce 2023 žila v Praze.
