The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Florián (* 1936)

• narozen 10. listopadu 1936 v Brně

• aktivní člen odbojové skupiny SODAN

• v roce 1953 zatčen, vyslýchán v Brně v Příční ulici

• v roce 1954 odsouzen jako mladistvý ke čtyřem a půl rokům vězení

• část trestu strávil ve vězeňské nemocnici, poté co ve vyšetřovací vazbě upadl po protestní hladovce do bezvědomí

• rok strávil v pracovním táboře Mariánská a nejdéle byl v táboře Rovnost I u Jáchymova

• vojnu odsloužil v Brně

• jako politicky nespolehlivý si nesměl po propuštění dokončit školu

• pracoval na výkopech, v dolech a uhelných skladech

• vychoval jedenáct dětí, šest vlastních a pět nevlastních

„Já jsem komunistům odpustil, necítil jsem k nim nenávist. Nic hrozného jsem od nich nezkusil,“ říká protikomunistický odbojář a bývalý politický vězeň Ludvík Florián. Narodil se 10. listopadu 1936 v Brně, ale vyrůstal v nedalekých Křenovicích. V této vesnici počátkem padesátých let členové místního Junáka založili odbojovou skupinu SODAN, ke které se pamětník připojil. V roce 1953, když došlo k prozrazení skupiny a její členové byli pozatýkáni, bylo Ludvíku Floriánovi šestnáct let. Nesoudili ho společně s ostatními, ale o rok později. A oproti ostatním dostal jako mladistvý „mírný“ trest, čtyři a půl roku. Rok strávil v pracovním táboře Mariánská a zbytek trestu v táboře Rovnost v Jáchymově, přestože měl trest díky svému nízkému věku absolvovat v tehdejším vězení pro mladistvé politické vězně v Zámrsku.

V těch knížkách pokaždé zvítězilo dobro

Otec Ludvíka Floriána pracoval na dráze, ale po vážném pracovním úrazu přišel o část pravé ruky a musel odejít do invalidního důchodu. V Křenovicích a okolí byl vyhlášeným muzikantem, hrál na tancovačkách na křídlovku. Po úrazu si křídlovku nechal upravit a i s jednou rukou hrál dál. První žena, se kterou měl čtyři děti, mu zemřela. Oženil se podruhé a narodil se mu syn Ludvík. Další děti neměli a Ludvík právě kvůli otci neměl dětství příliš harmonické. „Tatínek se naučil na těch zábavách pít, a když se pak vracel opilý, nebyl k mamince hodný. Když jsem byl malý, tak jsem jenom plakal. A když jsem byl větší, tak jsem to už nemohl snést. Bylo mi asi dvanáct… zase přišel a chtěl maminku uhodit. A já jsem si před ni stoupl… on se na mě tak podíval, sedl si na postel a začal plakat. Od té doby si už na maminku nikdy nic nedovolil.“

Ludvík Florián vychodil obecnou školu v Křenovicích a poté tři roky měšťanky ve Slavkově. Válka skončila, když byl ve třetí třídě. „Přes Křenovice ustupovala německá armáda a za ní ruská. Maminka nastěhovala postel do sklepa a tam jsme pak spávali, protože v té době v Křenovicích hodně padaly granáty. Maminka mě měla hrozně ráda a nechtěla, abych chodil ven.“

Ludvík rád četl, hlavně dobrodružné příběhy, rodokapsy. „Tam pokaždé zvítězilo dobro. Ale ve škole jsem za to dobrou pověst neměl, protože rodokapsy byly ze Západu.“ Po měšťance chtěl jít studovat na gymnázium, ale nedostal se tam. Známky měl sice dobré, ale doporučení ke studiu nedostal. Začal se tedy učit na dráze.

Skautská organizace demokracie a nezávislosti

Kluci z ulice, ve které Ludvík Florián bydlel, našli ve staré cihelně dvě pistole s náboji. Dali mu je a on je schoval na půdě. Přišel si pro ně Mojmír Babušík. Ten byl už tehdy členem skupiny SODAN, která v té době v Křenovicích a okolí začala aktivně působit. Prvotním impulzem jejího vzniku byl nesouhlas se způsobem, jakým se v Křenovicích zakládalo jednotné zemědělské družstvo. Tehdy nabídl Mojmír Babušík pamětníkovi, zda by k nim nechtěl přistoupit. Ludvík vzpomíná: „Jednoho sedláka, kterému hospodaření zrovna moc nešlo, udělali předsedou JZD… Brali jim stroje, pak pole a jen jim řekli: ‚Dneska už nikam nevyjedeš, už to není tvoje.‘ Ta pole měli po staletí, po předcích, a tak se bránili… Když jsem pak byl v lágru, tak jsem se i tam s několika sedláky setkal.“

Většinu členů odbojové skupiny tvořili bývalí skauti, většinou chlapci jen o něco málo starší, než byl tehdy Ludvík Florián. Znali se od dětství, pamětník se s jejich názory ztotožnil a stal se jedním z nich. Ke Skautu sice nepatřil, chodil do Sokola, ale „organizace Sokol a Skaut byly tehdy jako bratr a sestra“. A spojoval ho s nimi nejen nesouhlas se způsobem, jakým se komunisté chovali k sedlákům. „Komunisti začali vymýšlet věci, který se svobodou nemají nic společnýho…“

Rozhodli jsme se, že proti tomu budeme bojovat

Začalo to varovnými dopisy určenými družstevním funkcionářům, pak tiskem a distribucí letáků. „Ty letáky byly o Masarykovi, o nesvobodě, o první republice…“ Letáky a dopisy však nepřinášely kýžený efekt a kolektivizace pokračovala. Začali tedy se sabotážemi, které měly postihovat především místní zemědělské družstvo. Jednou z větších akcí bylo zapálení stodoly, do níž byly svezeny zemědělské stroje, které JZD vzalo místním sedlákům. Stodolu zapálili Mojmír Babušík s Rudolfem Mrázkem, dalším z výrazných členů skupiny.

Ludvík Florián začal rozhazováním letáků. Protože se učil na dráze, vyhazoval je z vlaku na přesně určeném místě. Poté dostal za úkol zapálit stoh ve vesnici Blažovice. Už jednou ho tím pověřili, ale napoprvé měl strach a podpálit stoh se neodvážil. Napodruhé, s pomocí jednoduchého, ale účinného zápalného systému, uspěl. A prchal pryč, aby ho nedopadli. Vzápětí uslyšel hasičské sirény, ale zjistil, že jedou hasit další hořící stoh v jiné vesnici. Hořet mělo několik stohů najednou, celou akci přesně a důkladně naplánovali. 

Většinu akcí vymýšleli a plánovali Mojmír Babušík a Oldřich Klobas, oba vysokoškolští studenti a vůdčí osobnosti skupiny SODAN. Očekávali, že komunisté nemohou u moci zůstat nadlouho a že brzy musí dojít ke státnímu převratu. Ale také se domnívali, že se komunisté nevzdají bez boje. Zjistili, že někteří z nejhorlivějších komunistických funkcionářů na Slavkovsku jsou držitelé zbraní, které by v případě převratu mohli použít. V Archivu bezpečnostních složek jsou uloženy vyšetřovací spisy jednotlivých členů skupiny SODAN. Ludvík Florián, ač nejmladší, se do její činnosti zapojil velmi intenzivně. On vytvořil seznam komunistických funkcionářů, včetně informací o zbraních, které měli vlastnit. Sháněl náboje a střelný prach. Doma měl být ukrytý cyklostyl k tisku letáků. V plánu bylo i zapálení vagonu s uhlím a vykolejení nákladního vlaku. Pamětník měl rozšroubovat koleje. Ale k tomu už nedošlo. 

Konec skupiny SODAN

„V té době jsme už věděli, že existuje StB. Oni byli až tak organizovaní, že na každé vesnici byl člověk, který po ideové stránce hlídal deset lidí, říkalo se mu ‚desátník‘. Tím způsobem se dozvěděli o té naší skupině. A začali postupně zatýkat. Nejdřív jednoho, dva. Z těch něco vytloukli a pak zatkli zase dva… Nakonec nás zatkli všechny, a když zjistili, že je nás v Křenovicích hodně, tak tam přijeli s autobusem. A pozatýkali všechny najednou.“

Pro Ludvíka Floriána si přišli do Slavkova na železniční stanici, kde pracoval. „Vešel jsem dovnitř a tam byl přednosta slavkovského nádraží, on byl vždycky takový energický, a teď byl celý roztřesený. To bylo divný… V rohu tam stáli tři mužský, jeden měl kožený kabát… a ten mi řekl, že mám jít s nimi. Posadili mě dozadu do auta, z každé strany jeden, a vezli mě do Brna k výslechu. Bylo to 12. října 1953. Pamatuju si, že když mě vezli, právě byl takový krvavý západ slunce…“

Brno, Příční ulice

Zavázali mu oči a vedli ho kamsi chodbou, pak uslyšel, jak zarachotil klíč v zámku. Ocitl se sám v potemnělé sklepní místnosti s jediným malým oknem, ústícím na chodník. Na zemi ležel slamník, nic víc tam nebylo. Na slamníku si všiml tmavé skvrny, zdálo se mu, že je od slz.

Následovaly výslechy. Příliš nezapíral, všechno už o něm věděli. Zjistil, že jsou tam i ostatní. Skupina byla organizovaná tak, aby se vzájemně všichni neznali a omezili tak rizika vyzrazení. K prozrazení ale došlo prostřednictvím konfidentů. StB o skupině věděla a její činnost mapovala ještě dlouho předtím, než všechny zatkla. V sousedních okresech operovala ve stejné době skupina bratří Mašínů a vyšetřovatelé se údajně domnívali, že se jedná o propojené skupiny. I proto příslušníci vyslýchali členy organizace SODAN velmi tvrdě. Ale k Ludvíku Floriánovi se během výslechů, snad kvůli jeho věku, prý chovali slušně a odpovědi si nevynucovali bitím. Mnohem hůř dopadli ostatní členové skupiny. „Ke mně se chovali citlivěji, alespoň trochu citlivěji. Maminku jsem neměl, byl jsem jedináček, a tatínek byl invalida. Zacházeli se mnou o mnoho lépe než s dalšími kluky… Rudovi Mrázkovi bili hlavou o kovovou lavici na chodbě. Mlátili ho, až mu tekla krev.“

Tak začala moje muklovská doba

Následovala vazební věznice ve Znojmě s častými samovazbami, které pamětník těžko snášel. Ale nejhůře prožíval, že od zatčení neviděl otce. Na jaře téhož roku zemřela Ludvíkovi maminka a dnem zatčení se jeho život naráz zcela změnil. Po dozorcích chtěl, aby mu zprostředkovali návštěvu otce, ale nikdo se s ním nebavil. Bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit protestní hladovkou. Všimli si toho, až když začal slábnout. Oblékli mu proto svěrací kazajku, aby nemohl jídlo vyhazovat, a začali ho krmit sondou. Upadl však do bezvědomí a po třech měsících se probudil ve vězeňské nemocnici v Praze-Bohnicích. Jeho nezralá psychika náhlou změnu neustála. Strávil tam tři čtvrtě roku. Mezi jeho spoluvězně patřili i bývalí nacisté, kteří se tamním pobytem snažili oddálit rozsudek poválečného retribučního soudu. Ludvík Florián podstoupil léčbu, která v té době sestávala z elektrošoků a inzulinové terapie. „Taky to nebylo nic moc. Máte pocit, že pomalinku umíráte.“ A pak putoval k soudu, kde poprvé od zatčení viděl otce.

Dobře to s tebou skončí, Ludvi!

„Zítra 9. října budeš mít soud, a proto Ti posílám šaty, abys byl trochu slušně oblečen, Ludvi! Soudu se neboj, páni u soudu jsou moc hodní a s každým slušně jednají, a tak i s Tebou to dobře skončí. Moc se těším, že Tě alespoň uvidím. Tvůj otec.“ (citace z dopisu otce L. Floriána)

Dne 9. října 1954 odsoudili Ludvíka Floriána ke čtyřem a půl rokům vězení. Trest si měl odpykat ve věznici pro mladistvé politické vězně v Zámrsku. Nabídli mu ale ještě druhou variantu, uranové doly v Jáchymově. „Mladý lidi jako já tam potřebovali. Zdravý, mladý… tak jsem jim podepsal, že jdu na Jáchymovsko. I když jsem ještě nebyl plnoletý.“ Souhlasil, protože tam už byli jeho kamarádi. Ale nesetkal se s nimi, dozorci dbali na to, aby k tomu nedošlo. 

Z Brna do ústředního lágru ve Vykmanově ho převáželi s dalšími odsouzenými autobusem, želízky připoutané vždy dva k sobě. Ve Vykmanově je rozdělovali k jednotlivým šachtám. Ludvíka Floriána poslali na šachtu Mariánská, kde strávil rok a zaučil se na lamače. „Pak zjistili, že když jsou dohromady političtí vězni s ostatními, nedělá to dobrotu. Že je političtí ovlivňují. Tak začali politické vězně soustřeďovat na Rovnost I. Tam jsem strávil zbytek trestu.“

Tábor Rovnost I. byl obehnaný ploty z ostnatých drátů, v rozích stály strážní věže a na nich hlídky se samopaly. A všudypřítomné světlo ze světlometů. Vězni spali v dřevěných barácích, v zimě téměř nevytopitelných. Třicet mužů v jedné místnosti. Na šachtu odcházeli kromě svátků denně, za každého počasí. Obstoupeni byli hlídkami se samopaly. Fáralo se na tři směny, denně v kontaktu s radioaktivním uranem, bez jakékoli ochrany. Se studenou sprchou, kterou v mrazech nešlo použít, bez možnosti vyměnit si oblečení zanesené radioaktivním prachem, s minimem jídla při extrémně náročné fyzické práci. Nepřátelé socialistického zřízení…

Jak nás museli nenávidět…

„Každý jsme měli svoje číslo a museli jsme si ho pamatovat. Já byl A023909. Nikdo nás nejmenoval. Když nás volali, tak jenom číslem. Byli jsme tam úplný nuly. Tehdy jsem pochopil, jak je hrozné, když člověk dokáže druhého člověka natolik ponížit, že nemá k němu ani natolik úcty, aby ho pojmenoval… Dělali nám naschvály a měli z toho radost. Jak nás museli nenávidět… Jednou nás vyhnali na nástup. Rovnost byla na vršku, mrzlo a byl vítr, byla hrozná zima. Museli jsme tam stát v pětistupech, neměli jsme žádné kabáty, jen ten muklovský hnědý kabátek a kalhoty… Měli jsme ruce u obličeje, abychom se hřáli. A asi po půl hodině nás nahnali zase zpátky na barák…“

Ludvík Florián se vypracoval na lamače, předáka. Navrtával až dvoumetrové otvory do skály a po jejím odstřelu nakládal s pomocníky uvolněné balvany do důlních vozíků. Po osmihodinové směně se vracel do lágru. Málo jídla, žádná možnost rozptýlení. Jedinou útěchou bylo přátelství mezi vězni, které přetrvalo i po propuštění. A jednou za půl roku, ale jen za odměnu, pokud se plnil plán, návštěva. Za Ludvíkem jezdil tatínek a ze začátku i jeho dívka. Přijížděli až z Moravy, celodenní jízda a pak dvacetiminutová návštěva. „Směli jsme se vidět jenom přes sklo, žádné podání ruky, žádný polibek… A nesměli jsme mluvit o tom, jak se tam máme, nesměli jsme mluvit vlastně o ničem a většinu času jsme plakali… Alespoň jsem viděl tatínka, že žije.“

Otec žádal prezidenta republiky o udělení milosti pro svého syna. Odůvodňoval to svojí nepříznivou sociální situací, kterou bez syna těžko zvládá, a také synovým věkem. Zamítli mu ji. 

Prostě ho umlátili k smrti. Ale to je jen jeden případ…

Tři měsíce před propuštěním měl být přeřazen na šachtu, které se říkalo sebevražedná. Mohutně tam protékala voda, skála byla nestabilní a hrozilo její samovolné utržení. Dva vězni, kteří tam pracovali, náhlý zával nepřežili. Ludvík Florián příkaz náčelníka tábora odmítl splnit. Následoval trest. „Tak jsem si na závěr vyzkoušel, co je to být v korekci.“ Pět dní samoty v betonové kobce téměř bez jídla. První den trochu čehosi, co mělo připomínat polévku, a jeden knedlík. Druhý den už jen patka chleba a melta. „Říkal jsem si, že s tou patkou chleba musím vydržet až do podvečera, abych neměl hlad. Jenže asi za půl hodiny jsem ji snědl. A pak byl hlad. Jenže to byl jinej hlad… tam jsme byli hubení, neměli jsme ani gram navíc, tělo si nemělo z čeho brát. Za těch pět dní jsem zhubl tři kila.“

Pobyt v korekci mohl trvat až deset dnů. Pokud se tam dostal někdo ze starších vězňů, stávalo se, že tak dlouhé utrpení nepřežil. V tichosti ho odvezli, beze slova zmizel. Cena života jednoho vězně byla v lágru nicotná. A nenávist bachařů nezměrná. Do korekce poslali i vězně, který zapomněl před okolojdoucím bachařem smeknout čepici. „Ten bachař na něj ukázal prstem a zavolal si ho. O čem spolu mluvili, jsme neslyšeli, ale Eda najednou… ruplo mu v bedně, udělal pár kroků zpátky a rozbil misku na jídlo, kterou držel v ruce… Šoupli ho do korekce. Pak se po lágru rozneslo, že se Eda v té korekci oběsil… Až mnohem později jsem se od spoluvězně dozvěděl, že to tak nebylo. Že ho tam ubili. Prostě ho umlátili k smrti… Ale to je jen jeden případ…“

Naučil jsem se děkovat i za to, co se mi nelíbí

Ludvíku Floriánovi bylo dvacet let, když se mohl vrátit domů. Léta dospívání prožil v jednom z nejhorších komunistických pracovních lágrů. Po propuštění se chtěl vrátit k práci na železnici a dokončit si školu, ale nepovolili mu to pro jeho politickou nespolehlivost. Začal se proto živit prací na výkopech. Oženil se a narodilo se mu první dítě. Rodina neměla vlastní bydlení, potřebovala víc peněz, a tak se pamětník rozhodl znovu pro práci, kterou jedinou uměl. Vrátil se jako horník do dolů. Navíc si musel odsloužit vojnu. Ale zůstal během ní v Brně, kde tehdy bydlel, a pracoval v kuchyni. Nemá na ni proto žádné špatné vzpomínky. Denně mohl tramvají jezdit za rodinou. Ta se postupně rozrůstala o další děti a nakonec jich měli šest. Manželství se ale po čase rozpadlo a pamětník se znovu oženil. S druhou manželkou vychovával pět jejích dětí. Před čtyřmi roky ovdověl a oženil se potřetí. A znovu se svou první manželkou Eliškou. Zmoudřeli a odpustili si dávné křivdy. Ludvík Florián se o Elišku, která po vážném úrazu zůstala odkázaná na lůžko, obětavě stará. Žije v Ostrově, nedaleko bývalých jáchymovských pracovních táborů.

„Kriminál mi vzal mládí, který nikdy zpátky nedostanu. Ale jedno mi dal. Dokážu být sám k sobě upřímný a pokorný. To si můj tatínek vždycky přál. Říkal mi: ‚Ludvi, jenom buď pravdivý a mluv pravdu.‘ To mi říkával celá léta, dokud byl naživu a dokud jsme byli spolu… A taky jsem tam poznal skutečné přátele. Tam jste nemohli nic zakrýt, tam byl každý takový, jaký je doopravdy.“