Ludvík Florián

„Rozhodli… vedení, náčelník, že tam půjdu jako lamač. Byl jsem zavolaný, a tak mně to tam řekl. A já jsem samozřejmě o tom díle věděl podrobně od kluků, kamarádů… všechno. Tak jsem mu řekl: ‚Víte, já mám necelý tři měsíce do výstupu a já tam prostě nepůjdu. Já si tam nevěřím, ještě tam přijdu o život.‘ – ‚Tak vy tam nepůjdete?! – ‚No, nepůjdu.‘ – ‚Do korekce!‘ Tak jsem šel pět dní do korekce. Tak jsem nakonec poznal, co to korekce je. Pět dní do korekce… První den byla taková chabá strava, to se ani nedá říct jaká… trošku takové žbrundy, takové jako polívky. Maso žádný, jeden knedlík nebo trošku brambor. To bylo jeden den a druhej den to bylo bez stravy. Dostala se taková větší patka chleba a taková černá… my jsme tomu říkali černá žbrunda, takové černé melta kafe, a měl tam být i brom nebo něco takovýho, aby nebyli ti mukli bujní. Tak to jsem dostal i druhej den. To nemůžu zapomenout… proč vám to říkám… já jsem byl zajezenej z toho lágru a teď jsem si říkal: ‚Tak, a s tou patkou musíš vydržet aspoň do podvečera, dlouho. Nebo budeš mít hlad.‘ Jo, co je to platný… já jsem to žvýkal po kouskách, no ale podle mýho odhadu za takových asi půl hodiny až hodinu byla patka pryč. A teď byl hlad. Ale to byl hlad jinej, jako máme tady hlad. Protože tam jsme byli hubený, tam jsme neměli ani gram navíc, že by si to tělo mělo z čeho brát. To byl hlad… za těch pět dní jsem zhubnul tři kila. To si pamatuju tenkrát, jako by nic. Tak se k nám chovali… tak to bylo v těch korekcích. Když někdo dostal deset dní korekce, tak chudák… byli tam staří lidi taky, muklové staří… a když je dali do korekce, tak kolikrát… ani se nevědělo, umřeli tam a odvezli je… No hrozný.“

„Jednoho sedláka, kterej byl takovej… abych se dobře vyjádřil, abych ho neurazil… prostě, nějak mu ta sedlačina nešla… tak toho určili jako předsedu toho JZD. Začali chodit po těch sedlákách, začali jim brát stroje, všechno, a dokonce jim řekli, když chtěli vyjet na pole: ‚Ne, to pole už není vaše, to už je scelený.‘ Tak prostě taková doba tam začala, tak není divu, že ti sedláci, někteří, když to měli po staletí, po předcích… takže se všelijak proti tomu ohradili, že to nebylo jen tak. A já si pamatuju, že potom, když už jsem byl na lágru, tak jsem se s několika takovýma sedlákama potkal. Řekli jim: ‚Už nikam nevyjedeš. To už není tvoje.‘ Tak takovým způsobem, násilným, zakládali ty jednotná zemědělská družstva. A my, jako chlapci, jsme to prostě nemohli přenést. Tak jsme si říkali: ‚Tak to ne. Tak proti tomu budeme bojovat.‘ A tak vymysleli ti naši kluci… SODAN se jmenovala ta naše skupina. A znamenalo to Skautská organizace demokracie a nezávislosti. Protože tam byla většina skautů. Kluků i holek. No a tak se rozhodli, že jim to budou nějakým způsobem likvidovat. Aby jim to nešlo, to JZD jejich. Tak tam, co sebrali ty všelijaký stroje… tak byl takovej bývalej statkář, někdy dřív, kterej tam měl takovou obrovskou kůlnu, tak tam to všechno shromažďovali, ty stroje. A oni ti naši kluci, konkrétně Ruda Mrázek, vymysleli, že jim to tam všechno zapálej.“