Jaroslav Foglar

„Už taky ve škole jsem měl určité oplétačky kvůli svému slohu. Já jsem totiž ve slohákách vynikal a pan učitel, Struha se jmenoval, nikdy nevěřil, že ty slohy píšu já sám. A tak jednoho dne si mě zavolal a říkal: ,Hele, Foglar, on ti ty sloháky píše doma brácha, viď?‘ Tak jsem říkal: ,Prosím, ne, já jsem se učil!‘ Tak on říkal: ,Tak podívej se, já se hned přesvědčím.‘ Tak šel a vzal mě do sborovny, tam mě zamkl dokonce a dal mi tam list papíru a řekl: ,Tady mi napíšeš úkol o podzimu, rozumíš?‘ Ono bylo září nebo tak nějak. A já jsem prostě sedl a začal jsem básnit o tom, jak to listí padá z těch stromů. Jak je to všechno červený, žlutý, zelený, modrý. Pak jsem si uvědomil, že žádný modrý listí není, tak to modrý jsem přeškrtnul. Pan učitel potom řekl: ,V úloze se neškrtá.‘ No, ale to nebyla úloha, že jo, to byla jenom zkouška mého slohu. Tak jsem takhle začal básnit. Pak jsem začal psát, že je všude smutno, že už se ten smutek táhne z lesů do polí a z polí zase do lesa. A všelijak jsem to tak kroutil, a když jsem měl obě ty stránky popsaný, tímhle smutkem a o listí, tak jsem zaklepal na pana učitele a on mi odemknul a povídal: ,Tak už to máš hotový?‘ Já jsem říkal: ,Prosím ne, já bych prosil ještě jeden papír.‘ Tak on byl překvapenej. On myslel, že mu napíšu dvě tři věty a já jsem mu popsal dvě stránky papíru a chtěl jsem ještě papír. No, tak nakonec to všechno přečetl a řekl takovou památnou větu, která by mě měla spíš potěšit, ale tenkrát mě spíš zdrtila. On mi povídal: ,No, Foglar, tak je vidět, že ty sloháky píšeš si sám, že ti ten brácha nepomáhá. Teďka tady jsi napsal tři a půl strany, aniž bys tady toho bráchu měl. Je vidět, že si to teda píšeš sám, takže jak to tak vypadá, tak z tebe možná, možná, bude ještě jednou spisovatel. Che. Che.‘ Tak se tak jako mírně usmál, což mě teda zase zdrtilo, protože já chtěl být cukrářem, já nechtěl být žádným spisovatelem. No, a on mi tady bude povídat něco, že budu spisovatelem.“

„Kteréhosi dne jsem našel v novinách výzvu Melantricha, aby autoři posílali do nakladatelství své rukopisy, nějaké dosud netištěné knížky, že se udělá veliká soutěž o nejlepší knihu pro mládež. No, já měl zrovna tenkrát napsanou tu knížku Hoši od Bobří řeky. Tak jsem to tam prostě poslal a čekal jsem výsledek. Za nějakou dobu mi přišla zpráva, že to není zrovna dobré pro knížku, že se to nehodí, ale kdybych prý chtěl, tak by to vydávali na pokračování v dětské příloze nedělního Českého slova, takzvané Slovíčko. A kdybych prý chtěl, tak by mi to tam otiskovali na pokračování, a že by mně platili 30 haléřů za řádek. No, tak já ačkoliv jsem měl touhu, abych viděl knížku hotovou před sebou, tak jsem byl zklamanej, že knížku neuvidím, ale na straně druhý jsem si zase řekl, že je to dobře, že si alespoň něco na tom vydělám. No, tak jsem si ručně vypočetl, kolik to asi bude řádků, tak jsem to tam prostě poslal. Dokonce jsem k tomu i nakreslil určité obrázky. Oni je pak dokonce otiskli. A teď jsem ještě tenhle text, aby to bylo delší, tak jsem to tak pořád jako natahoval. Byla tam třeba věta: ,A zasmál se zhluboka.‘ A já jsem napsal: ,A zasmál se z hluboka a od srdce a nahlas.‘ A hnedka už jsem měl druhej řádek načnutej a hnedka jsem měl o 30 halířů zase víc. No, a ona pak kritika napsala, že sloh byl květnatý a rozvinutý, a to byly tyhle ty vsunutý slova, co jsem tam já tak švindlersky připisoval. Asi za rok nebo za dva roky opět byla vypsaná další soutěž od Melantricha, o které jsem se dozvěděl, ale bohužel pozdě. To jsem se dozvěděl tak někdy v březnu nebo v dubnu a knížka měla být dodána do konce června, do 30. června. No, já jsem spíchnul v rychlosti knížku, které jsem dal název Modrý život Jiřího Dražana, a poslal jsem to zase tak inkognito do té redakce, aby ta porada neměla tušení, kdo to posílá. No, tak jsem čekal pořád, co se bude dít. Výsledky měly být asi 15. září vyhlášeny. Já jsem pořád čekal a nemohl jsem se samozřejmě dočkat, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli v tomto případě uspěju nebo ne, ale čekal jsem. Měl jsem důvěru, ještě snad moc, sám v sebe. Zrovna maminka s bráchou byli někde na nějakým víkendu asi na čtyři dny nebo na pět dní. Já jsem si koupil domů místo pořádnýho oběda kremrole a přišel jsem domů a tam jsem našel ve schránce dopis expres. Tenkrát se to nedoručovalo na podpis, tenkrát se expresy házely do schránky jenom. Tam byla firma Melantrich na té obálce, tak jsem to samozřejmě rychle otevřel. Ty kremrole jsem někam dal, ani jsem nevěděl kam pořádně. A teď jsem tam četl: ,Soutěžní porota se rozhodla neudělit hlavní cenu, ale rozdělit ji mezi tři autory. A sice mezi pana J. V. Plevu s jeho Hochy s dynamitem, pak mezi pana Josefa Heyduka s jeho Hochem s džbánem a mezi nějakého Jaroslava Foglara, který napsal Modrý život Josefa Dražana. Tyto tři knížky budou vydány tiskem.‘ Tak jsem se zaradoval. A teď jsem samozřejmě hledal ty kremrole, a nemohl jsem je hnedka najít, protože jsem je dal na takovou troubu. To jsem si vzpomněl vždycky na bráchu, když jsem tu troubu viděl. Ty kremrole jsem snědl a šel jsem si pro ty peníze. Ještě jsem si vypočetl, to jsem zapomněl říct, že ta cena byla na tu dobu velice závratná. Byla deset tisíc korun. Tak jsem si vypočetl, že dostanu třetinu, takže že dostanu tři tisíce tři sta třicet tři korun a třicet tři halíře. Šel jsem k tomu pokladníkovi, takovej odpornej dědek to byl v pokladně v Melantrichu. Tak jsem zaklepal na okýnko. ,Co si přejete?‘ Já jsem řekl: ,Já si jdu pro ty peníze, já jsem vyhrál třetinu literární ceny, víte?‘ Tak jsem mu podal ten papír, on to pustil na zem, jak se shýbal k zemi, tak se praštil o hranu do hlavy, tak zas měl ještě větší vztek. Ale pak šel a šmátnul do šrajtofle, do takový obrovský prkenice, a tam vytáhnul tři tisíce tři sta třicet tři koruny a dost. Já povídal: ,Pane pokladní, ještě něco ne?‘ A on: ,No, co ještě? Vždyť jsem vám to tady dal!‘ Já povídám: ,Ještě třicet tři haléře.‘ – ,Ale to se přece nedělá,‘ on zas na to, ,to se přece zaokrouhluje.‘ Ale proč to nezaokrouhlil třeba na třicet pět korun, né, on mi dal třicet tři korun, ale ty třicet tři halíře ne, takže to mi dodneška vrtá hlavou, kam ten chlap, ten pokladník, zašantročil tu korunu, kterou dostal jistě taky od ředitele na tu výplatu, kterou měl mezi nás rozdělit, takže o tu korunu nás ošulil. No, tak byl to zase okradenej honorář, to byl už druhej nebo třetí. Ještě chci k tomu poznamenat, že ten třetinovej výherní rukopis, že pak oni změnili jeho název. Ten Modrý život Jiřího Dražana se jim zdál být příliš tak nějak literární a příliš dlouhý, tak udělali z toho prostě Přístav volá, což jsem s tím smířenej, mně se to taky pak víc líbilo.“