Hedvika Fojtů

„Protože to neexistovalo přijít ze školy a jít někde lelkovat po dědině, prostě každý měl svůj úkol. Já jsem třeba v šesté třídě měla napsaný lístek na stole, že v trúbě mám nějaký oběd a mám zapříhnuté na ten vůz a přijet tam a tam na pole. A když jsem jela po silnici a proti mně jel autobus s dělníkama, tak silnice uzučké... tak jsem měla vždycky hrozný strach a ti druzí si mysleli, že jedou koně sami, protože mě nebylo vidět v tom voze. Takže každý jsme měli ten úkol a my jsme to ani nepovažovali za nějakou těžkost. Byli jsme tak naučení a žilo se skromně. Ještě k těm dodávkám... a mohu si to já dobře srovnat, protože teta, která bydlela ve Zlíně, měla stejně staré dcery jak já, tak jsem tam často jezdila. Když nebylo moc práce, tak mě naši pustili na ty dva, na tři dny. A ti si jedli ráno rohlíčky s máslem, loupáčky, kakao a my jsme jedli suchý chleba a bílou kávu. A když byly krávy před otelením, tak byla víc černá jak bílá, no ale my jsme to tak nepovažovali, protože to se dělalo všecko pro nás, vlastně jsme to obhospodařovali. Takže vím, jaký byl rozdíl mezi dělnickýma dětma, protože tam ten peníz byl jistý a dycky něco zbylo. A my jsme v podstatě si nemohli ani tu škvařešinu udělat, protože se musely veškeré vejce odevzdat, a když přišla někdy ještě nějaká nemoc na dobytče, tak to vám nikdo nezohlednil a nepovolili... Povolili vám domácí zabijačku, když jste odevzdali, co měli předepsané.“

„Maminka samozřejmě do družstva nechtěla vstoupit, protože na dědině to bylo taky tak, že kdo vstoupil do družstva... tak první byl ten, kdo měli doma jen kozu. Takže ti nic neztratili a ještě přišli k pozemku, protože se dávaly půlhektarové záhumenky, na kterých jste si mohli ten brambor nebo trochu toho zrní pro ty slepice uchovat, a to ostatní vám seberou a jde to do společného hospodářství. A to byli právě ti největší komunisté, kteří chtěli založit družstvo a teď museli zlomit ty sedláky, aby do toho družstva prostě vstoupili. No a to víte, že to nikomu nebylo nijak milé, a v tuto dobu, v tých padesátých šestých, to zrovna v tu dobu umřel můj otec, v padesátém šestém roce, byly už tak ukrutné dodávky. Čili oni chtěli ty lidi donutit tím, že to nemožú splnit. Kdyby nesplnil dodávku – třeba měl předepsané vajíčka, maso – přesně, kolik lnu, kolik brambor musí odevzdat. Já si vzpomínám, že takové krásné brambory jsme vezli z pola. Bylo toho plný veliký grefový vůz. Nevím, jestli to víte, jaké ty voze byly, ale to byl takový veliký žebřinový vůz, a ten byl plný pytlů brambor, a protože to byly pěkné brambory, tak že do místní školy. Tak maminka jich složila do místní školy a dostala 16 korun za metrák.“