The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Fojtů (* 1946)

• narozena 7. února 1946 v Újezdě

• rodina čelila nátlaku na vstup do JZD

• v roce 1960 ovdovělá matka podepsala přihlášku do družstva

• v letech 1960–1965 studovala na Středním odborném učilišti zemědělském v Luhačovicích a Střední zemědělsko-technické škole ve Starém Městě

• v letech 1965–2001 pracovala v družstvu v Újezdě a Lipové jako zootechnik a jako účetní

„Konec chleba, začátek kameňa,“ říká se na Valašsku. Valašsko byl odjakživa kraj chudý, hornatý, a tudíž špatně dostupný, se zvýšenou mírou religiozity, ale také emigrace. Historicky bylo Valašsko „evangelickou baštou, oblastí s největším zastoupením evangelíků v populaci“ (Jan Kirschner, Český bratr, 20. 8. 2013). Vizovice, Lutonina a Zádveřice jsou takovými typickými místy. Přejdeme kopec do Újezdu a všechno je jiné. Příběh Hedviky Fojtů je pevně zakotven v Újezdě u Valašských Klobouk, místě výrazně katolickém. 

Se svatbou museli počkat, až rodiče umřou

Pradědeček pamětnice se jmenoval Isidor Bock. Narodil se roku 1855 a pocházel z jediné židovské rodiny usazené v Újezdě. Isidor už byl rolník, později vlastnil až dvacet pět hektarů polí, ale jeho rodiče, Marie a Šalamoun Bockovi, podle tehdejších zvyklostí vedli hospodu a obchod. Původně se Židé mohli živit pouze prodejem a byla jim udělována koncese na prodej lihovin (Bockovi získali koncesi pro léta 1896 až 1912). Jejich pohostinství stálo na náměstí naproti kostelu a funguje tam dodnes. Isidor též vykonával funkci obecního radního a byl váženým občanem. Evidentně jinakost nikomu v Újezdě nevadila. „Nebyl to žádný problém.“ Původní dům, kde Bockovi žili, stále stojí. Je to tradiční, jednoduché, venkovské stavení. Isidorovi rodiče nesouhlasili s tím, že jejich syn začal žít s Mariannou Juříčkovou, sousedkou, která byla katolička. Ačkoli spolu měli pět dětí, museli se svatbou počkat, než zemřeli oba jeho rodiče. Roku 1901 umřela i Marie Bocková, Isidor „přestoupil na víru“ a 31. prosince téhož roku byla svatba. Jejich nejstarší syn Alois, dědeček Hedviky, sloužil v té době na vojně a i všechny ostatní děti byly dospělé. Kromě Aloise se Bockům narodil František. Ten emigroval v roce 1921 do Ameriky a pět let nato zemřel. Rodiny dnes neudržují s tamními příbuznými žádný kontakt. Na újezdském náměstí stojí pomník padlým z první světové války. Najdeme na něm i jméno dalšího syna, Josefa, který byl zabit roku 1916. Kromě tří synů se Marianně narodily i dvě dcery, Františka a Marie. Alois, dědeček pamětnice, zemřel poměrně brzy na následky úrazu. 

Za moře se dívky bály

Předkové pamětnice z matčiny strany pocházeli z rolnických rodin z blízkého okolí. Jako mnozí Valaši na počátku 20. století odešli i její prarodiče František a Rozálie Tomšů za prací do Ameriky. Doma zanechali dvě malé dcery, Hedviku a Františku, ve věku čtyři a tři roky. Měli v úmyslu pro ně časem poslat, ale ani během deseti let, kdy pracovali v New Yorku a Chicagu, se rodině nepodařilo děti přesvědčit k cestě. Bály se cestovat lodí, „že se utopí“, a jiný způsob cestování do Nového světa tehdy neexistoval. Babička a dědeček Tomšů se nakonec asi v roce 1922 do Újezdu vrátili a za vydělané peníze si koupili hospodu, která původně patřila Bockům. „Aspoň to zůstalo v rodině.“ Ve třicátých letech, v době hospodářské krize, „lidi neměli peníze, brali na dluh, nikdo nemohl zaplatit“, a hospodu tak museli prodat.

Ze sedmi dětí

Jak otec pamětnice Josef Bock, tak maminka Hedvika pocházeli z Újezdu. Otec Josef byl pracovitý: vypomáhal při příležitostných zednických pracích, pracoval na silnici a jezdil s koňmi. „Otec byl podnikavý. Začal vozit zemědělské stroje na vesnici a sedláci si to odkoupili. Tři nebo čtyři se domluvili a užívali to společně.“ Časem si koupil koně a postupně i pozemky. Přes léto pracovali otec a babička Veronika v zahradnictví ve Vídni, aby si přivydělali a znovu vybudovali majetek. Hedvika vzpomíná na otce: „Ke konci války byl donucen odvézt německé důstojníky na povoze do Brna. A měl před budovou počkat. Porozmýšlal a říkal si: Kdo ví, jak skončím. Vypřáhl koně z vozu, sedl na něj a jel domů. Vůz tam nechal.“ Otcovo gesto se naštěstí obešlo bez následků. „V padesátých letech měl říct něco proti KSČ.“ Za urážku místních představitelů obce, členů KSČ, se kterými měla rodina problémy mnoho let, byl zavřený ve věznici v Uherském Hradišti. Sice pouze na jeden den, ale rodina to chápala jako varování. Postupně se Bockům narodilo sedm dětí, Hedvika jako předposlední v roce 1946. Dům, ve kterém bydleli, začal být malý. Vyřešili to tím, že si vzali hypotéku a postavili si nový. Na dalších pět let se sice zadlužili, ale když byly Hedvice tři roky, v roce 1949, mohli se nastěhovat do domu, ve kterém pamětnice bydlí dodnes.

V tom voze mě nebylo vidět

Když otec pamětnice roku 1956 nečekaně na následky úrazu zemřel, bylo mu pouhých sedmačtyřicet let. Násilný nábor do jednotného zemědělského družstva (JZD) byl na Valašsku v plném proudu, Hedvika chodila do čtvrté třídy a její maminka stála před obrovským úkolem: udržet hospodářství a postarat se o sedm dětí. Ve stejném roce byl odveden na vojnu bratr Josef a tím pádem v domě nezůstala žádná „chlapská síla“. Ve velkých venkovských rodinách už odmalička mělo každé z dětí svoje úkoly: například Hedvika od pěti let pásla koně a krávy. „Protože to neexistovalo přijít ze školy a jít někde lelkovat po dědině, prostě každý měl svůj úkol. Já jsem třeba v šesté třídě měla napsaný lístek na stole, že v trúbě mám nějaký oběd a mám zapřáhnuté na ten vůz a přijet tam a tam na pole. A když jsem jela po silnici a proti mně jel autobus s dělníkama, tak silnice uzučké... Tak jsem měla vždycky hrozný strach a ti druzí si mysleli, že jedou koně sami, protože mě nebylo vidět v tom voze. Takže každý jsme měli ten úkol a my jsme to ani nepovažovali za nějakou těžkost. Byli jsme tak naučení a žilo se skromně.“

Kdyby to nedělali takovou silou...

Komunisti nutili sedláky vstoupit do družstva. Nejdřív uspěli u těch, kteří nic neměli. „Na dědině to bylo taky tak, že kdo vstoupil do družstva, tak první byl ten, kdo měl doma jen kozu. Takže ti nic neztratili a ještě přišli k pozemku, protože se dávaly půlhektarové záhumenky, na kterých jste si mohli ten brambor nebo trochu toho zrní pro ty slepice uchovat, a to ostatní vám seberou a jde to do společného hospodářství.“ Maminka pamětnice dlouho odolávala soustředěnému tlaku. Chudí lidé pochopitelně vstoupili nejdřív a po nich museli komunističtí funkcionáři zlomit majetné sedláky. Stanovené dodávky byly nepřiměřeně vysoké a prakticky nesplnitelné. „Ukrutné. Čili oni chtěli ty lidi donutit tím, že to nemožú splnit. Kdyby nesplnil dodávku – třeba měl předepsaná vajíčka, maso – přesně, kolik lnu, kolik brambor musí odevzdat.“ Na vesnici byla závist nezanedbatelným faktorem a často stála za násilnými metodami, které činovníci národního výboru používali. „Kdyby to nedělali takovou silou... Na nás se to podepsalo.“ Hedvika dodává: „Největší chyba byla, že to dali befelem. Došlo by k tomu stejně.“

Ve Zlíně měli loupáčky a kakao

Blízkost Baťova Zlína a nové pracovní možnosti ve vznikajícím průmyslu tvořily na Valašsku vítanou alternativu k těžké práci v zemědělství. Ne každý měl ovšem takové štěstí uniknout za lepším. Hedvika měla možnost vidět, jak se žije městským lidem pracujícím u Bati. Sestra jejího otce Anna bydlela ve Zlíně (přejmenovaném po nástupu komunistů na Gottwaldov). „Měla stejně staré dcery jak já, tak jsem tam často jezdila. Když nebylo moc práce, tak mě naši pustili na ty dva, na tři dny. A ti si jedli ráno rohlíčky s máslem, loupáčky, kakao a my jsme jedli suchý chleba a bílou kávu. A když byly krávy před otelením, tak byla víc černá jak bílá, no ale my jsme to tak nepovažovali, protože to se dělalo všecko pro nás, vlastně jsme to obhospodařovali. Takže vím, jaký byl rozdíl mezi dělnickýma dětma, protože tam ten peníz byl jistý a vždycky něco zbylo. A my jsme v podstatě si nemohli ani tu škvařešinu udělat, protože se musela veškerá vejce odevzdat, a když přišla někdy ještě nějaká nemoc na dobytče, tak to vám nikdo nezohlednil a nepovolili. Povolili vám domácí zabijačku, když jste odevzdali, co měli předepsané.“

Rodina se složila, abych mohla na spartakiádu

Snaha udržet lidi v zemědělství za každou cenu neměla daleko od metod používaných v nevolnickém systému. Nebylo možné odejít: „Nechtěli nás pustit ani do fabriky, ani do školy.“ Hedvika plakala. Její touhou bylo studovat na vyšívačsko-krajkářské střední škole v Ústí nad Orlicí, což v době, kdy jí bylo čtrnáct let a skončila studium na základní škole, ještě možné nebylo. Až o několik málo let později, na počátku šedesátých let, se politická situace začala postupně uvolňovat. Hedvice sice bylo umožněno studovat, ale pouze na střední zemědělské škole, ovšem jedna z jejích pěti sester dostala místo v cukrárně v Gottwaldově a ta nejmladší se směla vyučit ve Svitu. Bratr Josef hned v roce 1956 podepsal přihlášku do dolů v Ostravě a do Újezdu se už nevrátil, za což mu bylo umožněno ukončit vojenskou službu předčasně. Ačkoli finanční situace rodiny byla často kritická, maminka to vždycky nějak zařídila, aby se Hedvika mohla zúčastnit školních výletů. Dokonce se široké příbuzenstvo složilo, aby mohla jet do Prahy na II. československou spartakiádu v roce 1960. „Cvičily jsme jako žákyně s červenými míčky, měly jsme žlutá trička a zelené sukénky.“

Místní komunisti používali různé taktiky a metody, aby dosáhli svého, systém zákazů a povolení měl nekonečně podob. Hedvika nastoupila nejprve do Luhačovic na učiliště a po roce směla přestoupit do Starého Města u Uherského Hradiště na Střední zemědělskou školu, obory pěstitel – chovatel. Internát stál tehdy 345 Kčs měsíčně. Plat její maminky v družstvu nepřesáhl v průměru 280 Kčs za měsíc – jezdila tam s koňmi. Naštěstí Hedvika dobře studovala a mohla získat státní stipendium, které obnášelo 325 Kčs. Byla podnikavá a uměla si i během studia přivydělat. „Já jsem vždycky měla dobré peníze.“ Chodila na brigády na školním statku a později do porodny prasat. Znamenalo to pracovat v noci a ráno zase, ale peníze, které si vydělala, jí stačily na oblečení i dárky k Vánocům pro celou rodinu. Po maturitě studovala dál, úspěšně ukončila specializované kurzy a stala se z ní na celý další profesní život zootechnička.  

Družstvo zachránila až přidružená výroba

V Újezdě bylo družstvo ustaveno až v roce 1960. Místní sedláci se večer sešli v místním hostinci u piva a dodávali si odvahy, že nic nepodepíšou: „Chlapi, držme sa!“ Ráno se vesnice dozvěděla, že nejen že už mají vstup do družstva podepsaný, ale mají i rozdělené funkce. 

Hedvika popisuje první léta po tom, kdy maminka byla donucena podepsat vstup do družstva, takto: „Do stodoly dali osmdesát prasat, na dům pařáky. Vše shnilé, podmočůvkované. Nechali nám jen jednu záhumenkovou krávu. Koně dali do rukou někomu, kdo s nimi neuměl zacházet. Koně nakonec museli dát pryč, vytěsnily je traktory. Bylo to smutné.“ Prvních deset let družstva skomírala, začala se vyplácet až se zavedením přidružené výroby na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let minulého století. Přidružená výroba musela být svým zaměřením vázaná na zemědělství. Hedvika říká: „Být zootechničkou byla těžká práce. Nikdo nechtěl do kravína. Ve tři ráno jít poklidit, podojit a odpoledne ve tři znovu. Žádný med.“ Přesto se domnívá, že v porovnání s dnešním hektickým životním tempem a změnou hodnot byla doba jejího mládí mnohem klidnější. Byla také družnější, sousedé si vzájemně vypomáhali a navštěvovali se. „Život plynul, chodilo se na besedu, krájanky se snědly, všeci si povykládali. V neděli do kostela se lepší nastrojili. Komoušům to vadilo.“

Hodnoty

Na fotografiích, které nám pamětnice poskytla, se opakují některé motivy: první svaté přijímání jejích dětí, rodinné cesty do Říma, pobyt na českém Velehradě v Římě. Zdá se, že z dědictví židovského pradědečka nepřetrvává v Hedvice a jejích dětech ani kulturní, ani náboženská přináležitost, ale životaschopnost a obrovská míra pracovitosti. Za války rodina nijak netrpěla, žila v ústraní v Újezdě, výjimkou byla pouze Anna, nejstarší sestra otce pamětnice, která pracovala u Bati ve Zlíně. „Vedení podniku si ji zavolalo: ‚Přišlo na vás udání, že jste židovského původu.‘ Vydali jí peníze, které měla u Bati uložené. A ať se někde uklidí do bezpečí. Tak se vrátila do Újezdu.“

Dalším neméně silným tématem fotografií, které Hedvika poskytla, je její rodina. Život na Valašsku byl vždycky těžký a rodina si musela pomáhat a držet při sobě. Svatby, rodinné sešlosti, narozeniny, svátky, kdy se rodina sejde, jsou dokladem soudržnosti a jejich pevných vztahů. A v neposlední řadě je to silné ukotvení v místě, odkud všichni pocházejí a kam se vracejí. Újezd. Tady se odehrává všechno, co je pro potomky Bockových důležité. Platilo to dřív a je tomu tak i dnes.

Koně vzali Němci i Sověti

V posledních dnech druhé světové války se Němci krutě vypořádali s obyvateli několika valašských osad. Tragédii vypálené Ploštiny připomíná památník na místním hřbitově v Újezdě. Také k Bockům chodili za války partyzáni. V noci zaklepali na okno a musely se jim dát tři až čtyři bochníky chleba. Veronika, babička pamětnice z otcovy strany, žila u rodiny svého syna až do smrti. Podle svých sil pomáhala s výchovou vnoučat. Hedvika reprodukuje její slova: „To nebylo dobrovolně. Partyzáni byli verbež, vzali si, co chtěli. Na Ploštině žili sedření lidé, bylo tam pět baráků a nikdo by o nich nic dobrého neřekl. Jen kouřili a chlastali, dělali ohně. Když přišli Němci, odešli a lidi tam nechali. Nevarovali je, aby utekli do hor.“

A maminka pamětnice dodávala: „Všeci jenom brali.“ Když na konci války šla fronta a německá vojska táhla přes Újezd na osadu Ploština pomstít se za přechovávání partyzánů, sebrali Němci Bockům koně. Zanedlouho po nich přes Újezd přecházela ruská fronta. Vojáci sebrali Bockům dalšího koně. A Hedvika dodává: „A čeští komunisté nám sebrali všechno, co jsme si za ty roky vybudovali. A nikdy se nic nevrátilo.“

Když došlo k navracení majetku, děly se křivdy znovu

Maminka pamětnice zemřela rok před sametovou revolucí. „Měla by z té změny radost,“ říká Hedvika. Celý život byla upoutaná k hospodářství, k péči o zvířata, k práci na poli. Jen dvakrát si mohla dovolit odjet na návštěvu k sestře do Velkých Losin.

Co se po roce 1989 stalo s majetkem družstva, s rozsáhlými pozemky, budovami přidružené výroby, se zvířaty, s vybavením a veškerým zařízením? „Při zakládání JZD se staly velké křivdy na rolnících. Když došlo k navrácení majetku, tak se děly křivdy znovu. Co se nabudovalo společného, to se zase rozbilo. Zakládající členové nedostali žádné odškodnění za vybudovaný majetek. Za deset let dřiny s měsíční výplatou 150 až 200 korun. Majetek – haly a objekty – byl většinou rozprodán za nepředstavitelně nízké ceny. V malé míře ta vesnica to svoje zemědělství mohla mět. Náš stát měl na to, být v potravinách soběstačný a o kvalitě ani nemluvím. Oni si to převedou přes pět firem, nedostane z toho nic. To sa rozprodá, to sa fakturuje tam, to sa vyfakturuje tam a tak to furt běží, až tam zůstane nějaké málo, a to, co už je pryč, to je jejich, protože to si nějak vyvekslovali ven, že.“

Dnes jsou Hedvika a její manžel Oldřich v důchodu. Postupně si svoje pozemky, které vlastnilo družstvo, vzali, uklidili si je a obdělávají je. V celé obci jsou sami. Ostatní bývalí družstevníci mají většinou půl hektaru jako záhumenek. Bockovi dnes vlastní čtrnáct hektarů pozemků a pro zábavu chovají ovce. „Vše stojí práci, i ovce. Ale nás to baví být v zemědělství.“