The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Foralová (* 1930)

• 1930 - narozena, 5. července

• 1946 - vstoupila do skautu

• 1947 - tábor na Prašivé i se světluškami

• 1951 - přestěhovala se do Prahy

Kde jste bydleli?

„Byla to poslední ulice před mostem z frýdecké strany, byla to Porážková ulice. Mám dojem, že je tam nějaký úřad naproti tomu našemu domu, něco tam postavili. Potom vykupovali domy, nadělali tam šatny a pozdějc kanceláře pro dráhu, takže všecky domy vykoupili, jeden dokonce zbourali. Co se tak občas potkáváme ve Frýdku, tak si vždycky říkáme, jak se tam neradi [chodíme] podívat, jak nás docela pro to bolí srdce.“

Začátek německé okupace

„Ještě před 15. březnem – 14. března [1939] vpadli do Czajankových kasáren němečtí vojáci. V našem domě bydleli nahoře Albrechtovi a bratr pana Albrechta byl myslím četnický podporučík. A zrovna šli z kina, když viděli, jak přepadli kasárny, přišel strašně rozčilený, líčil nám, jak obsazujou Němci kasárna. Lidi šli z kina a už viděli, jak pochodujou do kasáren…, viděli německý auta...

Ráno jsme šli do školy, polní kuchyně vyvařovaly na ulicích, vojáci nabízeli každýmu tu jejich polívku, nikdo to pochopitelně nechtěl, každý se od nich odvrátil. Plný ulice jich byly. Máma mě doprovodila do školy, protože se bála, bylo to otřesné, najednou plný Místek německých vojáků. A co bylo první – vyžírali cukrárny. Jako kobylky…, zřejmě v Reichu byla bída. A taky řeznictví, prostě, kde byly jídelny, tam to bylo narváno německými vojáky.“

Židé, vypálení synagogy ve Frýdku

„Najednou bylo takové obrovské světlo, tak maminka vyběhla na balkon, my děti jsme se taky vzbudily, ale nevěděli jsme, co hoří. Ráno jsme se dozvěděli, že to byla synagoga. Vedle ní stála škola, do té jsme chodili za války i my. Němci totiž obsadili pěkné školy – vedle školy Pod sovou byla tkalcovská1, já jsem tam chodila do první třídy, a Němci ji obsadili. Měli tam svoje třídy a nám dali tu starou německou školu pod farou, ta byla opravdu už zchátralá, na Bruzovské byla taky stará škola. Prostě Němci byli v té pěkné škole.“

„Když si jen představím, kolik za té války zahynulo Frýdečanů a Místečanů! Židé skoro všichni! Akorát se vrátily dvě židovské děti z koncentráku, Lotka a Kurt Loewovi. Jemu bylo asi 14 roků a Lotce myslím třináct.“

„Ze skautů za války zahynul Víťa Albrecht,2 ten byl skaut ještě jako kluk.“

„Frýdek byl před válkou hodně německý, ale nebyly tu nikdy žádné rozbroje, docela se všichni snášeli, žilo se tam pohodově – Židé, Němci, Rakušané, pár Vídeňáků, co tam zůstalo po první světové válce, Poláci tam taky byli a kupodivu nejhůř se snášeli vždycky Češi a Poláci. Třeba u nás v ulici žily asi tři německé rodiny, jedna židovská rodina, lékař to byl, maminka s dcerou, mamince bylo přes devadesát a dceři moc nechybělo do té osmdesátky. V pohodě se tam všichni snášeli a za války pomáhali jeden druhému, Němci i těm Židům. Stará paní Geriková nosila vždycky balíčky a házela je v noci přes plot, aby ji nikdo neviděl, protože se Židům nesmělo pomáhat, byla to rodina lékaře, měli dvě malé děti. Nebýt té války, tak to tam všechno vydrželo v pohodě.“

Konec války

„Před koncem války byl nějaký nábor, já už ani nevím, kdo to organizoval, ale děti mohly jet na Morávku do takové zotavovny, spousta nás tam jela, asi dvě stě dětí, a mezitím byl konec války. Už bylo asi dva dny po válce, když jsme přijeli, ještě si pamatuji Kostikova, jak tam ležel na té pláštěnce mrtvý, dneska je tam pomníček, byl zasypaný kytkami, takový velice hezký člověk to byl. Kolem bylo samozřejmě víc padlých vojáků. To jsme tenkrát přijeli domů, máma to naštěstí přežila, otec zemřel za války, takže už jsme nikoho jiného neměli. Pamatuji si, že zahrada byla pošlapána, rozbouraný plot, barák vzhůru nohama, protože tam nocovali, pak tam všechno pomáhali mámě uklidit.“

Dívčí oddíl v Místku

„My jsme měli v Místku jenom malý skautský oddíl. Založila ho Růžena Hrachovinová. Byla tam její sestra, byla jsem tam já, Mařenka Vozničáková, Jiřina Kukučková. No a pak jsme tam měly světlušky, s těma jsme měli pár pěkných táborů. Jeden jsme měli moc pěkný na Prašivé v té dřevěné chatičce, v tom srubu. Byly to malé holky a krásný slibák jsme tam měli, to nám Liboš Rychta s klukama přijeli nařezat dříví a udělat slibák. Tak tam to bylo moc pěkné.“

„Dost jsme chodily na výšlapy, holky měly výdrž! I když byly poměrně malé, dost jsme toho našlapaly.“

Kdy jste vstoupila do oddílu?

„V šestačtyřicátém… jsem tam vstoupila. Byla jsem tam do roku 1949, potom už jsme se stěhovali do Prahy.

Oddíl se rozpadal, protože Růža Hrachovinová ztrácela zájem, tak jsme to držely s Mařenkou Vozničákovou, ale pak jsem začala jezdit do Ostravy… Jezdila jsem ráno v pět hodin a vracela jsem se večer, volné soboty tenkrát nebyly. Ještě jsme se občas scházely, občas nějaký ten výlet jsme si udělaly, ale letní tábory už nebyly. Tak nějak to pomalu zaniklo, docela mě to mrzelo. Zanikl i ten Květin oddíl.

Květa Michálková ještě byla v Jinošově v zemské lesní škole. Pamatuji si, že mi tam z pecky vyřezala košíček…

S Květou jsme se stýkaly až do její smrti. Bydlela v Letňanech, předtím jsme bydlely spolu ve Střešovicích. Kromě těch dvou let, co byla v Brně ve škole, tak jsme pořád byly nějak společně. Když skončila školu, tak já už jsem byla taky vdaná, měla jsem malou holku, už jsme ani jedna ani druhá ve skautu nefungovaly.“

Skautská přezdívka

„Říkali mi Mývalka podle bráchy.“3

Poválečná éra a skauting

„Byla to ta poválečná léta, myslím si, že ty děti se dost vyřádily, já když si představím, jak jsou dneska děti rozmazlené, co tenkrát ty děti vydržely, co všechno zvládaly. Takové pochoďáky, na těch táborech taky žádné pohodlí! No tak naše děti měly taky tvrdou výchovu. Dodneška je jim to k dobru.“

Klubovna

„V Místku pod podloubím v poschodí jsme měly klubovnu. Nevím už, komu to původně patřilo, ale měly jsme to ještě s někým na střídačku. Už si nevzpomenu, jestli tam byl nějaký obchod, byly tam dole schody a šlo se tam po schodišti nahoru. V prvním poschodí jsme tam měly takovou [klubovnu]. S kterým oddílem jsme se tam [střídaly] nevím, ale se Stolařovýma holkama určitě ne. Nevzpomenu si, ale nebyly jsme samy, kdo tam míval schůzky. Někdy jsme mívaly schůzky venku, když bylo hezky. A přes zimu jsme chodívaly do klubovny.“

„My jsme tam toho celkem nemohly moc mít, byly jsme tam jenom trpěné, takže jsme si tam donesli akorát svoje věci na schůzky.

Když už bylo nejhůř, tak jsme se scházely u Hrachovinů doma.“

Tábor měli pouze na Prašivé

„Jenom na Prašivé, protože já jsem si s malými dětmi do stanů netroufla, kolikrát nebylo valné počasí. Rodiče za nimi o nedělích jezdili. Některé děti tam byly i pětileté.

Tenkrát jsme ještě dostávaly potravinové lístky, dodneska ještě mám veliké plechovky, v kterých jsme fasovali pomazánku burskou nebo z pomerančové kůry. Dodneska v ní mám mouku.

Když jsme byly na Prašivé, byly jsme kousek od toho kostelíka. Chodily jsme nakupovat dolů, vždycky jedna byla u dětí, druhá chodila s ruksakem na nákup. Dokonce jsme jim tam napekly koláče, protože paní hospodská byla laskavá, nechala nás tam v troubě pro děti něco upéct.

Když bylo škaredé počasí, tak jsme byly v tom srubu, také to tam bylo docela pěkné.“

„Bylo to někdy v sedmačtyřicátém roce, mám dojem, ale přesně už vám to nepovím, nebo osmačtyřicátém? Potom už jsem začala jezdit do Ostravy, už jsem přijížděla večer a už nebyl na to čas.

Kolikrát jsem mívala služby i v soboty a neděle. Já jsem sloužila u policajtů, takže jsem to neměla jednoduché, měli jsme službu každou chvilku, už jsem se potom nemohla věnovat oddílu, akorát občas, když jsem měla volno.

Pak jsme se stěhovali do Prahy, v březnu 1951. Potkávala jsem se s holkama akorát, když jsem jezdívala za maminkou. Brácha tam byl taky, kluci z toho oddílu se ještě pořád drželi dost pohromadě, i když už nebyli skauti, měli rodiny, ale pořád se společně přátelili.“

Skautský slib

„My jsme ho měly na Prašivé. To nám kluci přijeli udělat táborák, protože bychom nenařezaly dříví. Dojednaly jsme si tam s lesní správou, že z vybraného dříví to můžou udělat. Krásný táborák jsme měly. Liboš Rychta tam byl, ale teď si nevzpomínám, kdo ještě s ním… Holky to braly hrozně vážně.“

Alfons Strakoš-Kohn a Alexandr Winkler

„Já jsem Kohna znala až po válce, on totiž dělal na okrese, já jsem tam taky dělala, takže jsme se poznali. I ze skautu jsme se samozřejmě znali. A když jsem něco potřebovala, tak mi vždycky poradil, když jsem měla třeba nějaké starosti s táborem, Kohn byl opravdu hodnej chlap.“

„Se Sašou Winklerem jsme se taky dost znali, já jsem byla evangelička a to byl syn našeho pana faráře.“

Východ slunce po celý den

„Jak jsem hledala místo pro tábor, tak jsme si povídali s Čertem. A Čert tenkrát proslul výrokem: ‚Měla bys to ohromně dobrý na Radhošti, krásná poloha, východ slunce po celý den!‘ [Smích.] Tak jsme si ho dlouho dobírali s tím východem slunce po celý den.“

Skautské výpravy

„Chodili jsme spíš na vycházky o sobotách a nedělích. Holky, i když byly dost malý, kupodivu hodně našlapaly. Dneska, když to tak vezmu, jak jsme trénovali naše vnoučata, tak jsem si vzpomněla, co ty holky vydržely, takové šestileté holky na Čupek a zpátky do Místku, tak to byl pro ně dost výšlap.“

Marie Seibertová z Palkovic

„S tou jsme se hodně přátelily a jako oddíly jsme chodívaly na společné vycházky…“

Skautské kroje

„Mívali jsme, a když byly nějaké takové parády k osvobození, k různým akcím, tak jsme tam byly v plné parádě. A bylo nás tady opravdu hodně.“

Skautská píseň

„Pamatuju si, jak kluci zpívali: ‚My jsme Svojsíkova malá vlčata, zelené košilky, šátky ze zlata, naše prsa lvíček zdobí, my jsme chlapci nové doby…‘“

Růžena Hrachovinová

„Její tatínek byl vojenský důchodce a byl to už starý pán… Růženě bylo asi patnáct, šestnáct a ten tatínek už byl takovej starej, prostě byl vdovec. Maminku už neměli, byla tam taková stará paní, jejich teta… Holky rády utíkaly ven do přírody, bylo to pochopitelné.“

Alexej Pludek

„Alex k nám chodíval dost často, před táborem jsme u nás impregnovali stany.“

„Na tábor s nimi občas jel jeho bratr, jmenoval se Milan, říkali mu Mamba.“ „…nebo Šlauch. A jednou jsem se ho ptala: „Jaktože ti říkají Šlauch?“ „No představ si, co si vymysleli, že mamba je had, had je hadice a hadice je šlauch.“ [Smích.]

„Vím, že byl z Prostějova, že jich bylo doma deset dětí – a kupodivu všechny ty děti vyštudovaly vysokou školu.“

„Přišel sem jako skaut z Prostějova. Není pravda, že bydlel někde ve slezském pohraničí, přišel rovnou z Prostějova. Vedoucí knihovny byl Prostějovák, zřejmě se v Prostějově sešli a Alex hledal zaměstnání, aby si vydělal něco na studie, tak mu to zřejmě dohodil.

Do knihovny jsem chodívala už předtím, než Alex sem přišel, a znala jsem právě jeho krajana Prostějováka.“

Dušan Drobiš

„Litovala jsem Dušana Drobiše, to byla tak předčasná smrt, sebevražda!

My jsme vždycky říkali s Dušanem, že jsme dvojčata, my jsme totiž bydleli ve Starém Městě a Drobišovi taky. My jsme se s Dušanem narodili ve stejný den, dokonce snad i ve stejnou hodinu. [Smích.] Tak jsme si prostě vždycky říkali, jakože jsme dvojčata.

Potom takhle nešťastně skončil. Vzal si paní, která furt strašně ráda cestovala. A on měl možnost jezdit do zahraničí jako dobrý lékař, tak byl nějakou dobu v Anglii, potom nevím, kde ještě to byl, vždycky když jsme se potkali, tak mi to povídal.

Měl tady rodiče, chtěl tady taky zůstat. A syn aby študoval česky, nechtěl, aby kluk chodil do cizejch škol, ale milostivá by byla hrozně ráda v zahraničí a ten Frýdek už jí nebyl dost dobrej. Toho Dušana tak štvala, až jednou vyčerpanej po službě spáchal sebevraždu. Jinak to byl předtím takovej veselej kluk.

Vždycky jsme se potkali, tak to byla samá legrace. Pamatuju si naposled, co jsme se viděli. Šla jsem z Místku a najednou mi někdo zakryl oči a říká: ‚Hádej, kdo to je?‘ Říkám: ‚No to může být jedině Dušan, protože taková volovina by hned tak někoho nenapadla.‘ [Smích.]“

Práce v Ostravě

„Dělala jsem evidenci odsunutých Němců, to bylo strašnejch lidí, plná místnost karet. Dělala jsem na tom asi dva roky. Předtím jsem dělala ve Frýdku na okrese na civilním bezpečnostním oddělení.

Tak já jsem dojížděla do Ostravy, ráno jsem jela v 5 hodin a vracela se večer, takže jsem toho moc nestihla. A nějak se ten oddíl rozpadl, taky už jsme byly dospělé ženské, některé jsme se vdávaly, některé zase šly za prací někam jinam.“

Foralové, manželova rodina

„Tatínek [tj. tchán] byl vrchní strážmistr a byl velitelem stanice v Palkovicích, měl celou tu oblast na starosti, i Myslík. Za války tam udělal kus dobré práce, protože opravdu tam komu mohl, tak pomohl. Zemřel, bylo mu třiaosmdesát, porazilo ho auto. Žili v Palkovicích hodně dlouho, pak úplně ke konci života se přestěhovali do Místku.“

„Starší bratr Mojmír zemřel asi před třemi lety.“ „Odešel na vojnu, do základní služby, a potom na vojně zůstal, udělal si samozřejmě vojenskou akademii, sloužil až do důchodu.“

„Muž taky odešel v 18 letech. My jsme spolu s Radkem chodili do gymplu. Odešel do vojenské školy v Chrudimi a sloužil u letectva.“

„Radko byl celý život voják, od osmnácti let byl ve vojenské škole. A pak sloužil ve Kbelích a v Mladé4.“

Sovětská okupace: r. 1968

„V roce 1968, to jsme byli zrovna v Bulharsku na dovolené, jako vždycky jsme se stanem jezdívali s jednou rodinou vojáka, Radkového kolegy. Vždycky jsme tam tábořili v Obzoru. Tenkrát s námi byl ještě další kolega, měl ženu Bulharku. Ráno přišla a říká: ‚Představte si, že je okupace Československa!‘ No tak jsme si mysleli, že prostě něco málo vypila nebo tak něco…, jsme jí říkali: ‚Neblbni, prosím tě!‘

Přinesla rádio a ono opravdu! Tak jsme tam museli nějakou dobu zůstat. Chlapi hned samozřejmě volali na vyslanectví, co jako vojáci mají dělat, říkali jim: ‚Zůstaňte na místě, nikam nejezděte.‘ Potom říkali: ‚No tak můžete vyjet, ale kam až dojedete, není jisté.‘

Pustili nás, jeli jsme přes Jugoslávii, protože přes Maďarsko to bylo zavřené. V Jugoslávii jsme nakonec zůstali nějakou dobu, protože byly zavřené hranice a nepouštěli, tak jsme byli v kempu, možná ani ne týden. Je fakt, že Jugoslávci se k nám hrozně hezky chovali, že nám dokonce nabízeli i jídlo zdarma a tak, my jsme měli svoje zásoby, protože jsme počítali s delším pobytem v Bulharsku, takže jsme celkem nic nevyužívali.

Potom jsme se dostali až do Vídně, tam jsme nocovali v tělocvičně, slamník vedle slamníku, napresované, a zavřené hranice, nemohli jsme dál. Maďaři nepouštěli, tak jsme museli přes Rakousko, tam jsme zůstali necelý týden, než nás konečně pustili přes hranice, nějak se to zařídilo a mohli jsme vyjet. Šťastní jako blechy jsme se konečně dostali domů.“

Měl pak manžel problémy v armádě?

„To víte, že měl. Samozřejmě měl stranický trest, ale v armádě zůstal, ten druhý kolega taky. Teda bleňáky měli, ale protože dělali v letectví celý život a ve výzkumáku nebylo snadné se zaběhnout do nové práce, už se vyznali, potřebovali je, tak tam zůstali, ale trablů zažili dost. Do penze dosloužili.“

Zbylo něco ze skautských věcí po Mývalovi?

„Když se stěhovali z domu, tak ona je švagrová Věrka energická Slovenka, co neuznala za hodno, tak prostě zlikvidovala. Bratr už v té době nežil, on by ty věci určitě vzal, protože je dlouho opatroval, i ty moje věci. Já jsem si vždycky říkala: ‚Musím si je vzít, až pojedu.‘ A Miloš na to: ‚Tak to tu nechej všechno pohromadě, máme to v jedné zásuvce.‘ Takže tam měl i ten můj deník, všechny věci, a nakonec to takhle zašlo.“

Úmrtí kamarádky

„Hrozně jsem litovala Květy, že umřela, my jsme byly takové kamarádky od první třídy. A bydlely jsme spolu i v Praze. Když po škole šla do Prahy, tak jsem jí našla podnájem rovnou v naší ulici ve Střešovicích. Když se potom vdala a sháněli rodinný byt, tak muž tenkrát dělal na národním výboru, pomáhal tam zadarmo, tak přišel s tím, že bude družstevní výstavba, tak si tady pořídili byt.

S Květou Michálkovou-Škamlovou jsme tedy byly spolu celý život od první třídy až do její smrti. A zemřela jako náš Miloš, s rozdílem pár dní.

Ptala jsem se Květiny švagrové, kde má Květa hrob, jestli uložili někde urnu. A oni se tak ošklivě zachovali, přitom ona jim celý život pomáhala, tolik pro ně udělala. Její bratr Jura zemřel, ale švagrová a děvčata prostě tu urnu nevyzvedly, prostě ji tam nechaly vysypat.“

„Jeden její známý z Leningradu se přijel podívat, přišel za mnou, jestli vím, kde má Květa hrob, tak jsem se ptala švagrové, a ona říká: ‚Jo, kde jsme tu urnu nechaly?‘ A dcera říká: ‚Vždyť my jsme si ji ani nevyzvedly.‘ Tak takhle to dopadlo, cizí člověk se zajímá a vlastní...!“

Úraz manžela

„Radko by vám toho řekl víc, jenomže už mu to hrozně vynechává.“ „Už mu to opravdu nemyslí.“ „On měl úraz na hlavě, šel do koupelny, upadl na dlaždičky na hlavu a od té doby už to s ním vypadá dost zle. Čtyři roky se to takhle táhne, i špatně chodí. Já ho občas na vozejčku zavezu do koupelny. Co už s námi starými?“

Skauting je potřebný i dnes

„Někdy mi připadá, že dětem by dneska neškodilo trošku skautské disciplíny. Já když vidím, jak to tu kolikrát lítá jak utržený od vozu, nevědí, jaké lumpárny by provedly, a nemají žádný program, takhle by děti měly program pořád, vstřebávaly by morální zásady.“

„Lidi už dneska koukají po něčem jiném, než jak to bylo za našich mladých let. My jsme to brali opravdu vážně. Pro nás to nebyl jen takový úlet!“

Vzkaz budoucím generacím skautů

„Aby plnili skautský slib! V něm je obsaženo všecko.“

1 bývalá tkalcovská

2 http://www.vets.cz/vpm/vitezslav-albrecht-1085/

3 Miloš Matyšek-Mýval

4 předtím zvána Milovice