„Frýdek byl před válkou původně hodně německý, ale nebyly tam nikdy takové rozbroje, docela se tam všichni snášeli..., tam se pohodově žilo. Židé, Němci..., pár Vídeňáků tam bylo, zůstalo po první světové válce, Poláci tam taky byli, kupodivu nejhůř se snášeli vždycky Češi a Poláci. (Smích.) S Němci, než to propuklo, tak tam opravdu...., třeba u nás v ulici žily asi tři německé rodiny, jedna židovská rodina, lékař to byl, a pak tam byly dvě staré paní: maminka s dcerou, mamince přes devadesát a dceři už nechybělo taky moc do té osmdesátky. V takové pohodě se tam všichni snášeli a za války si pomáhali jeden druhému. Němci i těm Židům. Pamatuji si, jak paní Geriková nosila vždycky nějaké balíčky a házela to přes plot v noci, aby ji nikdo neviděl, protože ono se jim nesmělo pomáhat. Byla to rodina lékaře, měli dvě malé děti. Nebýt války, tak to tam všecko v pohodě vydrželo.“
„My jsme před koncem války... Byl takový nábor, já už ani, kdo to organizoval, ale děti mohly jet na Morávku… prostě do takové zotavovny. Tak spousta nás tam jela. Takových asi dvě stě dětí tam bylo a mezitím byl konec války, takže my jsme vlastně přijeli... My jsme přijeli, ve Frýdku to skončilo o nějaký den dřív, bylo asi už dva dny po válce, když jsme přijeli jako… Ještě si pamatuji toho… myslím, že to byl kapitán, ten Kostikov, jak tam ležel na pláštěnce mrtvý. Dneska je tam ten pomníček, byl zasypaný kytkami. Takový velice hezký člověk to byl. Kolem bylo samozřejmě víc padlých vojáků. Tenkrát jsme přijeli domů, máma to přežila, otec zemřel za války, takže tam už jsme nikoho jiného neměli. Pamatuji si, že zahrada pošlapaná, plot rozbouraný, barák vzhůru nohama, protože tam (sovětští vojáci) taky nocovali... Pak to tam pomáhali mámě všecko uklidit, když jsme přijeli, takže už potom to bylo všechno takové celkem klidné.“
„Najednou bylo obrovské světlo, tak maminka vyběhla na balkon, samozřejmě my děti jsme se taky vzbudily, tatínek už v té době nežil. Tak jsme se prostě dívali, nevěděli jsme, co to hoří, a ráno jsme se dozvěděli, že to byla synagoga... Oni tam měli vedle školu, ta škola nevyhořela..., do té školy jsme chodili i my. Němci totiž obsadili ty pěkné školy tu... tkalcovskou, já jsem tam chodila do první třídy a Němci to za války obsadili, měli tam svoje třídy a nám dali starou německou školu pod farou, to bylo už opravdu taková zchátralá. A na Bruzovské (ulici), to byla taky taková stará škola.“
Květoslava Foralová, roz. Matyšková-Mývalka se narodila 5. července 1930 ve Frýdku. Frýdek byl před válkou hodně německý, ale všichni se snášeli, Židé, Němci, Rakušané, pár Vídeňáků, Poláci. Před koncem války byla v zotavovně na Morávce a s ní dalších dvě stě dětí. Už bylo asi dva dny po válce, když přijeli zpět, viděli Kostikova, jak ležel mrtvý, zasypaný kytkami, kolem další padlí vojáci. Otec zahynul za války, matka přežila.
V šestačtyřicátém vstoupila Květoslava do skautského oddílu, byla tam do roku 1949. Malý skautský oddíl založila v Místku Růžena Hrachovinová, pod podloubím v poschodí měly klubovnu. Se světluškami zažily pár pěkných táborů. Jeden na Prašivé ve srubu, bylo to někdy v sedmačtyřicátém roce. Každou chvíli chodívaly na Čupek, to byla jejich oblíbená velehora. Oddíl se začal rozpadat, protože Růža Hrachovinová ztrácela zájem a Mývalka začala jezdit do Ostravy. Jezdila ráno v pět hodin a vracela se večer. Dělala evidenci odsunutých Němců, to byla spousta lidí, plná místnost karet. Dělala na tom asi dva roky. Předtím pracovala ve Frýdku na okrese na civilním bezpečnostním oddělení.
V březnu 1951 se přestěhovala do Prahy a potkávala se se známými, jen když jezdívala za maminkou. Provdala se za vojáka, s Radkem Foralem spolu chodili na gymnázium. Studoval vojenskou školu v Chrudimi a až do důchodu sloužil u letectva. Nyní je vážně nemocen po úraze hlavy.
Květoslava Foralová by si přála, aby dnešní skauti naplňovali skautský slib.
