štábní praporčík Jaroslav Foršt

„To je prostě pro nás, pro kulturní Středoevropany, nepochopitelné. Tohle my nikdy nepochopíme, to myšlení je tam úplně jiné. Divočejší a podobně. Já jsem tam přijel k benzinové pumpě – ale to byla náhoda, že jsem tam přijel okolo té benzinové pumpy k části Bělehradu, jmenuje se to Zemun. A já jsem tam přijel, zaparkoval jsem na tu benzinovou pumpu a šel jsem do přístavu, tam se stýká Sáva s Dunajem. A šel jsem do přístavu a najednou rána a výstřel! Okamžitě jsem šel dolů, pochopitelně, protože to bylo pár metrů ode mě. A pak se otočím a tam prostě – ten pumpař vyšel ven a bezprostředně tam zastřelil řidiče, který tam zaparkoval auto a neměl tam parkovat. Tak jsem koukal, co z toho bude, a lidé se tam sběhli. Samozřejmě vylítli na toho pumpaře a ten říká: ‚Já jsem mu říkal, aby tady neparkoval.‘ Pochopíte to myšlení? Podle mých poznatků, co jsem tam s nimi zažil, oni vždycky nejdřív začali střílet a začali vraždit a pak začali přemýšlet, co vlastně udělali. Oni myslí úplně obráceně, než jsme mysleli my.“

„Takže už týden předtím, než ona tam přijela, tak už tam bylo FBI, prohledávali kanály, obšancovali střechy, prohledalo se všechno. Prohledali náš byt, jestli nemáme štěnice a tak podobně nebo nějaké nástražné systémy, nedejbože. Takže když Albrightová přiletěla do Bělehradu, za Miloševičem – byla tam na jeden den – dopoledne byla u něho, tam ho tedy srovnávala za to všechno. A na ambasádu, která byla přímo v centru města, šla pěšky. To byla rána pro všechny, pro bezpečnostní síly, oni to nečekali. Šla pěšky z prezidentského sídla k nám na ambasádu. Srbové tím byli úplně vyvedení z míry, protože museli zajistit bezpečnost. Ale podstata byla v tom, že Albrightová přišla, byla u nás v bytě. Jak já vždycky říkám – já jsem jeden ze dvou Čechů, který měl doma Albrightovou, prezident Havel a my, protože my jsme ji tam opravdu měli. Nádherný na tom bylo, že ona je bezprostřední, ať mi vykládá, kdo chce, z emigrantů. Perfektní plynulou češtinou hovoří a hovořila. Děkovala nám, že jsme jí to umožnili. To byl zrovna byt, kde ona měla svůj dětský pokoj a svoji guvernantku, vychovatelku, kde ona žila. A ona prostě přišla do chodby, zavřené dveře, a ona říká – tady byla koupelna. Já říkám: ‚Ano, to tam je.‘ A otevřu dveře, ona se zarazila a říká: ‚Vy to máte opravené, ale vana je stejně daná, tak jak byla. Tak já vám něco řeknu – já jsem tady u té vany jako dvanáctiletá holka klečela, protože jsem byla tvrdohlavá a zlobila jsem. Můj táta byl na mě velice tvrdý a za trest jsem tady musela klečet, a dokud jsem neodprosila, tak jsem nesměla vstát. A já jsem nikdy neodprosila. Já jsem tam prostě klečela a táta už se potom nade mnou smiloval a řekl mi: ‚Hele, běž.‘“

„My jsme přijeli do Třeboně, a to ještě byla stará cesta, to byly třeboňské mosty, a tam byli Sověti. My jsme jeli naším gazíkem, a oni když viděli vojenské vozidlo, tak to zastavili. Zastavili nás na kraji lesa. Borovicový háj, borovice, protože tam je všechno písčité okolo Třeboně. No a oni nás zastavili se samopaly, my jsme vylezli. Byli jsme v maskáčích, červených baretech, tak se zarazili. Teď vůbec nevěděli, co mají s námi dělat. A já jsem kousek od nás viděl stát vojáka se samopalem a koukám na zem a tam ze země koukala jenom hlava vojáka. Tak jsem tam k tomu šel. Rusky člověk uměl ze školy – chtě nechtě. Tak jsem tam přišel a říkám: ‚Co tady dělá?‘ Tam byl voják, měl vykopanou díru v zemi a koukala mu ven jenom hlava. Byl potrestaný a dostal tam káznika sedm dní v zemi. Musel si to vykopat a tam stát. Před sebou měl misku s vodou. A já říkám: ‚A jak velkou..? A hygienu?‘ Všechno tam… v té díře. Hotovo. Tak trestali oni vojáky. Pro nás to bylo něco nepředstavitelného. U nás, kdo to udělal takhle, tak měl prokurátora na krku okamžitě. Pošlapaná lidská důstojnost. A u nich to byla samozřejmost. Takže ti Sověti takhle fungovali, no.“

„My jsme jeli přes telefon, přes pevnou linku. Dneska už je to pryč, tak o tom můžu mluvit. Byly speciální šifrovací počítače. To byla doba, kdy začínaly počítače. Já když jsem začínal, dostal jsem notebook – takhle vysoký, měl asi šest centimetrů. V něm byl základní Windows. Bylo to jen černobílé, ale to bylo mimo, protože na tom principu počítače byl udělaný šifrovací stroj, na kterém já jsem napsal zprávu. U toho byl přídavek, který tu moji zprávu zašifroval. A to bylo napíchnuté na pevnou telefonní linku. Většinou jsem to dělal večer. Já jsem vytočil telefonní číslo do Prahy na naše ústředí. Tam byl daný automat, který se mi ozval, a já jsem zmáčkl jednu klávesu a to, co jsem měl napsané, běželo telefonní linkou do Prahy. V Praze to přijmul podobný počítačový stroj, který to uložil, a šifrant v Praze to druhý den dešifroval. Protože to měl na disketě, tři a půl palcové disketě, jestli víte, o co jde. Takové ty velké ještě bývaly, tak to se dávalo na ně. Samozřejmě vývoj šel rychle dopředu a pak se během roku přikročilo k mnohem modernější šifrovací mašině. Ta byla taková malá, tak jsem to musel takhle prstíkama honit, ale zase měla ohromnou kapacitu. Takže jsem byl schopný na ni dát odhadem tři čtyři plné stránky, což bylo hodně. Anebo byla takzvaná diplomatická pošta. Balilo se to do dvojitých obálek a ještě se to prošívalo. Diplomatická pošta mohla mít do dvou kilogramů. A to se dávala tzv. kapitánská pošta a lítaly aerolinky ČSA Praha–Bělehrad. Tak naši posílali. To dostal kapitán letounu, doslova.“

„To nebylo prostě teď, hrrr, hotovo. To se připravovalo dlouhodobě. Máte Chartu 77, Dva tisíce slov a to se postupně nabalovalo, až už to bylo neúnosný, tak tehdy došlo – lidově řečeno – k předání moci. Národní třída v Praze – tam policajti do toho bouchali, to se říkalo, že to bylo cílené. Aby se vyvolala nějaká akce, která dá zase reakci. Ono už to bylo takové divoké už v roce 1988, to byly takové ty první náznaky většího charakteru. A od toho osmdesátého osmého roku, od jara, léta 1988, už to bylo takové rozjuchané. Už byla vidět taková ta nervozita. Ono se to u nás projevovalo tím způsobem – my jsme byli samozřejmě zaúkolováváni pro zpravodajskou činnost. A my jsme dělali zpravodajskou činnost ven, do zahraničí, ne tady uvnitř státu, do zahraničí se dělala. A najednou se to začalo projevovat tím, že začaly přicházet takové úkoly, když to řeknu zjednodušeně: ‚Jaký k nám má postoj Rakouská republika?‘ V tomhle období! ‚Jaký postoj k nám má západní Německo? Jaké jsou tam odezvy vůči Československu?‘ A nehledě na to, najednou se ty úkoly začaly utlumovat. Najednou jsme přestávali dostávat úkoly. Takže my jsme vlastně dál pokračovali v naší činnosti, ale bez toho, že bychom dostávali seshora úkoly. A my jsme to dávali nahoru. A najednou se to obrátilo – zezdola šlo nahoru a seshora dolů nic nešlo. A to už jsme byli v obraze, že tady se to začíná pomalu hromadit a je nějaký tlak. Politický.“