Roman Frait

„Tak jsem se ve městě Odra dostal takovou loďkou na druhý břeh do Německa. Tam byla hranice. Jenomže tam mě chytli, tak jsem chtěl, aby mě odvezli do Mnichova, protože tam bydlel matčin bratr. Jsem si říkal: ‚Bratránek Kurtík nežije, děcka nemají, oni si mě vezmou.‘ Jenomže k tomu nedošlo. Tam mě předali nazpátek k Polákům. Byl jsem ve Štětíně v takovém domě, byl to Dom polskiej młodzieży. Já jsem se bál dostat dom. Jako do Česka, protože jsem měl špundus, jak se říká, z Fraita, že jsem utekl, že jsem jim udělal nějaké starosti. Tak jsem neřekl, že se jmenuju Frait, ale vzpomněl jsem si na svého kamaráda z dětství, který se jmenoval Novák. Tak jsem řekl, že se jmenuju Roman Novák, a neřekl jsem, odkud jsem. Já povídám: ‚Já su odněkud z Ruska‘ a hotovo. Tak mi dali jméno Roman Konstantinovič Novak, odněkud z Ruska, tak od Černého moře někde. Narozen v Sevastopolu a hotovo. A odtáhli mě do Ruska.“

„Ti lidi, ti dospělí, kteří naváděli své děti, aby se se mnou kamarádily za války, je pak liskali za to, že se se mnou bavily. Ale děti neodsuzovaly. My jsme byli kamarádi, protože jsme byli vrstevníci. Ti dospělí to nechápali. Ba naopak jim vštěpovali nenávist k těm Němcům. No a došlo to tak daleko, že nás tam posbírali a zažil jsem ten pochod smrti do Pohořelic. To bylo těsně koncem května. Přišli tenkrát, by se dalo dneska to nazvat ‚spratci‘ ze Zbrojovky, kterým nastrkali flinty a oni nevěděli, jak to mají držet, jestli bajonetem navrch, nebo dolů, a hnali nás směrem na Pohořelice. Bylo to dost drastické pro některé lidi. Kór staří lidé. Popoháněli je tam pažbama. Zážitek, co jsem tam zažil, který jsem v sobě dost dlouho měl, že tam nějaké paní sebrali dítě a práskli s ním tam ke stromu. Jestli to dítě žilo, nebo nežilo, nevím, ale ta paní se z toho zhroutila a druzí jí z toho pomohli. Došli jsme až do těch Pohořelic, tam byl nějaký sklad cementu, a oni tam pro nás pak přijeli příbuzní toho mého nevlastního otce s koněm a vozíkem a odvezli nás do Brna.“