„V roce 1941 musel nastoupit do armády. Koncem června, už po invazi do Ruska, byli přesunuti na východní frontu, na tu severnější část. Dostal se až – v roce 1941 – do Rževa, se svojí jednotkou. Kolikrát jsem se ho jako kluk ptal: ‚Tati, jak to bylo v tom Rusku, když jsi byl v armádě?‘ Měl spoustu fotografií, které mám stále doma. Ale nikdy o tom nechtěl vyprávět. To, co vím, vím od maminky. On jí psal dopisy i jí vyprávěl. Ale po válce ty dopisy spálili. Vždycky říkal: ‚Víš co, chlapče, čím dál na východ, tím menší okna a tím větší štěnice. Co bych ti vyprávěl o Rusku.‘ Konec, víc jsem z něj nedostal. Jak tam žili, co se tam dělo, vím akorát od maminky, trošku ten jeho příběh. Říkal, že ty boje byly strašný. Ten masakr ruských vojáků… Je skutečně pravda, co se říká, že hnali vlnu za vlnou proti německým pozicím. Před jejich pozicemi se hromadily mrtvoly a další museli běžet přes ně. Říkal: ‚Kolem mě padali kamarádi, ale já jsem přežil.‘ Byl asi třikrát raněn. Ta zranění mi ukázal. Jednou měl průstřel břicha, to přežil, pak něco do nohy a to třetí zranění… to vám ještě budu vyprávět. On měl nějakýho anděla strážnýho nad sebou. Z tý jejich obsluhy děla, to bylo šest vojáků, padli tři nebo čtyři. Mám fotky, jak stojí u jejich hrobů. Pak roku 1943 je stáhli z Rževského výběžku do Běloruska, u Vitebska. Jejich jednotka byla dost zdecimovaná, tak je tam doplnili. Mezitím postoupila fronta, v létě 1943, až do toho Běloruska. Tam dlouho byli, až do léta 1944. Kdy byla ta obrovská ofenzíva Bagration, jejich divize byla nasazena v této operaci. Z jejich divize zbylo po tom útoku sedmdesát vojáků. Z devatenácti tisíc. Ta byla totálně rozbitá. On byl mezi těmi, co přežili. Tak je doplnili do nějaké jiné grenadýrské divize. Skončil nahoře v Kaliningradu – Královec. Město, které založil Přemysl Otakar II., dnes je to Rusko. Královec pak byl obklíčen, dlouhou dobu tam vydrželi, až do dubna 1945. Můj otec byl začátkem dubna těžce raněn střepinami od kaťuše. Vyrvalo mu to kus masa z levého ramene, střepiny měl i v těle. Měl to štěstí, že se dostal na jedné z posledních lazaretních lodí do týlu. Většinu střepin mu vyndali. I tam měl štěstí. Na lodi dostal vysoké horečky. V tu dobu procházel po té lazaretní lodi jeden první důstojník, který měl na starosti podpalubí. To byl jeho kamrád ze školy z Liberce. Šel kolem, zastavil se, otočil se a říkal mu německy: ‚Ernst, was machst du hier?‘ Táta jenom blouznil. Hned zavolal saniťáky: ‚Toho chlapa dopravíte do mý kajuty, dáte mu léky a vše, co potřebuje, ten musí přežít!‘ Dostal se do týlu, tam ho z toho dostali. Dostal se do anglickýho zajetí a těžce raněný Spojenci na Západě propouštěli. To nebyli takoví kruťasové jako v Rusku. On byl celou dobu v tom lazaretu. Lékaři ho z toho dostali, v srpnu 1945 se uzdravil, v září 1945 ho propustili. Lékař mu radil: ‚Ne abys udával adresu v Čechách, jinak tě předají Rusům.‘ Tak zadal adresu v Selbu, svýho švagra a švagrový. Mám ještě jeho propouštěcí list z vojenské správy, v angličtině. Takže dostal lístek na vlak a jel do Selbu. V noci pak přešel načerno hranici do Házova.“
