Karel Freund

„Víš, co to jsou to stolpersteiny? To vymyslel nějaký německý umělec před lety. Jsou to takový mosazný, no, nejsou to krychle, ale vlastně jo, jsou to takové krychličky, které se pokládají na místa, odkud pocházeli nebo odešli lidé do koncentráku. Začalo to v Německu. Tady v Praze je to záležitost stará tak dva tři roky, kdy se to sem dostalo. Židovská obec nebo něco, co funguje v souvislosti s Židovskou obcí, si to vzalo za své a dělají to. My jsme byli s Vráťou (syn) a nějakými lidmi, kteří to měli na starosti, v Modřanech a dávali jsme to tam asi před dvěma lety. To bylo zajímavé, tam se přišla podívat taková starší paní z té zahrady, přišla se zeptat, co tam děláme. My jsme na ni předem zazvonili, ale chvíli to trvalo, takže už to tam bylo v běhu, a tak jsme jí řekli, o co jde, a ona řekla: ‚Jééé, tady bydlela moje babička a já jsem o tom od ní slyšela.‘ Prostě měla o té rodině mého táty povědomí a shodou okolností její rodiče bydleli někde na Smíchově (tady v tom baráku bydlela zřejmě starší generace) a ty tam přenechali tátovi nějaký zahradní domek, ve kterém oni bydleli. A tihle lidé shodou okolností – no, shodou okolností, spíš tím, jak ta historie je taková, jaká je, oni byli buďto vězněni, nebo dokonce oni bydleli někde na Smíchově a v souvislosti s atentátem na Heydricha buď byl dlouho vězněn, nebo tam dokonce zařval. To už nevím, to bych si vymýšlel. Ta paní slibovala, že její asi manžel, že o tom ví víc a že se mi ozve, ale už se neozval. Ale to není důležité, já jsem tam od té doby taky nebyl, se přiznám.“

„Byl to takový trouba, učil dějepis a v té době byl ředitelem. Byl takový odměřený, nechtěl s námi o ničem diskutovat. Jednou jsme se doslechli, že Věra, naše angličtinářka, si v nějakém kabinetu, o který se s někým dělila, vystavila fotku Mao Ce-tunga, což byl v roce 1966 obrovský průser. A protože se to neutajilo a nás nenapadlo nic lepšího, než jsme si – asi šest nebo sedm lidí ze třídy – pořídili fotku Mao Ce-tunga a pověsili jsme si ji na krk. Tenhle člověk z toho byl úplně zděšený, začal nám vykládat nějaké naprosté kraviny, protože to vůbec nepochopil. Pak přišel zástupce ředitele, který to vše pochopil okamžitě, a říkal: ‚Tak víte co, hoši, sundejte si to, opravdu se to jako doplněk k oblečení nehodí‘, nebo něco takového. Prostě nám řekl: ‚Nechte toho‘ a dobrý. My jsme ho měli docela rádi, takže jsme byli spokojeni, že to tak dopadlo, on byl rád, my jsme byli rádi, všichni byli rádi… Ten ředitel byl naprosto běsnej, ten prostě neměl slov, choval se naprosto nepříčetně, vyváděl, říkal, že nás nechá vyloučit, a já nevím, co všechno. A já jsem se až po letech dozvěděl od mámy, protože manželka toho ředitele pracovala s mou mámou a vykládala to někde v kavárně, kde se setkávaly, že z toho měla obrovskou srandu a vykládala to někde v celé partě vychovatelek. ‚No, to se jim povedlo. Ten Tonda je takový idiot.‘ Oni když čekali dítě někdy v padesátých letech, kluka, tak jí navrhoval, aby se jmenoval Mao. A ten idiot si myslel, že jsem se to dozvěděl od mámy, a proto byl tak běsnej. To mi došlo po těch deseti letech, když mi tohle máma vyprávěla. Neuvěřitelný.“

„Takže jsem šel na vojnu do Litoměřic na dva roky, ale měl jsem pořád podanou přihlášku na vysokou školu, na speciální pedagogiku. Mezitím mi přišlo pozvání na pohovory, tak jsem jim napsal, jak to se mnou je a jestli mi dají náhradní termín, a oni, že samozřejmě, že to není problém. Byl jsem v přijímači, takže to nešlo. Pak mi někdy v září poslali pozvání na ten druhý termín, no, a do toho jsme měli jet na nějaké cvičení. To jsem snad v životě neudělal, to jsem udělal poprvé a ten náš velitel praporu… (později jsem se dozvěděl od Vráti Brabence, že to byl nějaký zběhlý počernický tiskař, alkoholik, který se v padesátých letech nechal naverbovat na vojnu. Já jsem to Vráťovi vyprávěl a on říkal: ‚Jo, Mydlář, toho znám, on má tři ségry… a tak.‘) Tak to byl náš velitel praporu. S tím jsme to měli špatný už zkraje. S jedním hochem, když nás tam vítal – v uvozovkách – tak na nás řval (on rád řval), tak prohlásil: ‚Já se jmenuju major Mydlář.‘ My jsme asi dva nebo tři vyprskli a od té doby jsme to měli dobrý. S oblibou říkal, že my jsme takoví, co když se vyserou nahoru, takže jim to hovno nespadne na hlavu, nebo takové nějaké rčení měl. Takže když se mělo jet někam – kam se to mělo jet, někam na Doupov? Jo. Tak já jsem se rozhodl, že půjdu na marodku. Tam byl nějaký doktor záložek. Předstíral jsem bolesti jako u zápalu slepého střeva. S ním se dalo mluvit, takže jsem mu řekl pravdu a on mě tam nechal, takže oni odjeli, já jsem tam zůstal a na ty pohovory jsem jel. Pohovory byly v Brandejse, já jsem je udělal, jak jsem se dozvěděl, oni mi to poslali, ale on to ztopil. On byl nasranej, protože prokoukl, co jsem provedl, a když jsem odcházel za rok nebo za rok a půl do civilu, tak mi tím papírem mával před nosem. Tak asi tak, no.“