The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Frey-Reininghaus (* 1951)

• narozen 3. října 1951 v obci Neckarmühlbach v jižním Německu

• v letech 1966 až 1970 studium a maturita na teologických seminářích

• koncem 60. let osloven mládežnickým levicovým hnutím

• v letech 1970 až 1971 praxe u metodistů v americkém Buffalu

• v letech 1971 až 1977 studium evangelické teologie na univerzitách v Mohuči a Tübingenu

• v letech 1977 až 1990 duchovním Evangelické zemské církve ve Württembersku

• od roku 1990 studijní pobyt v Praze, projekt Světové rady církví

• od roku 1990 aktivní činnost na projektech česko-německého usmíření

• v letech 1990 až 1996 pedagogická činnost na ETF UK v Praze

• v letech 1996 až 2017 tajemníkem pro ekumenu a zahraniční vztahy v ČCE

• v roce 2003 spoluzakladatelem sdružení Servitus

Gerhard Frey-Reininghaus se narodil v jižním Německu. Stopy zničující války, se kterými byl jako dítě konfrontován, v něm daly vyrůst silnému sociálnímu cítění. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků, i on snil o spravedlivějším světě, který spatřoval v socialismu. Srpnové události v Československu pro něj tak byly velkým zklamáním. Když se v roce 1990 přestěhoval do Prahy, stal se neúnavným apoštolem česko-německého smíření.

Tatínek chtěl, abychom se také zajímali

Gerhard Frey-Reininghaus se narodil 3. října1951 v Neckarmühlbachu, obci na hranici Bádenska a Württemberska, kde byli rodiče správci statku specializovaného na produkci semen různých plodin.

Pamětníkova maminka byla válečnou vdovou. Dlouho žila ve velké nejistotě, protože o osudu svého prvního muže, který narukoval na východní frontu, neměla žádné zprávy, a svého syna porodila v bunkru v předposledním roce války. Ve strachu žila i po příchodu amerických vojáků, kteří německé ženy nezřídka zneužívali.

Tatínek pocházel z rodiny ševce od Stuttgartu. Podobně jako ostatní kluci, byl i on získán Hitlerovými vizemi o „zemi na východě“ připravené pro Němce. S válkou však nikdy nesouhlasil. Narukovat musel ve svých sedmnácti letech a zúčastnil se bojů nejprve na francouzské a později na ruské frontě, kde mu vždy život zachránilo zranění, po kterém byl poslán domů na léčení. Tatínek byl velmi politický člověk, sociální demokrat, se zájmem o dění ve světě. „On se velice zajímal a chtěl, abychom se také zajímali,“ vzpomíná Gerhard Frey-Reininghaus. S maminkou se seznámil při práci na statku, na svatbu museli čekat několik let, než se smrt maminčina prvního muže potvrdila svědectvím.  Po válce prožil svůj život jako správce hospodářství. Přestože práce byla těžká, nestěžoval si. V poválečném Německu se mnoho lidí potýkalo s chudobou, bylo málo místa pro život k tomu ještě přicházeli lidé ze Sudet.

Ta zeď musí pryč!

Pamětníkovi rodiče byli praktikující evangelíci. Své děti, dva syny a dvě dcery, však vychovávali hodně liberálně. Pamětník měl o svém budoucím povolání velmi brzy jasno: „Podle slov mojí maminky jsem už ve svých třech letech říkal, že budu farářem.“ Velkým vzorem mu byl evangelický farář ve Weissbachu, kam se pamětníkova rodina přestěhovala za prací v roce 1958. Byl to otevřený a radostný člověk.

Nezapomenutelným zážitkem se pamětníkovi stala návštěva známých ve východním Berlíně, kterou vykonal s maminkou ve svých čtrnácti letech.  „Co si pamatuji a cítím ještě dnes, je šílený strach.“ Vzpomínky, které si na tuto událost zaznamenal ve svém deníku, zakončil slovy: „Zeď musí pryč!“

Ve svých patnácti letech nastoupil díky stipendiu od württemberské církve studia na klášterních školách v Maulbronnu a v Blaubeurenu. Školy založené v dobách reformace se od jiných škol lišily intenzivním náboženským životem a duchovním vedením. Zde pamětník získal kvalitní vzdělání, ukončené maturitní zkouškou.

Zásadní téma bylo „spravedlivější svět“

Mládežnická hnutí šířící se v šedesátých letech západní Evropou se nevyhnula ani církevním školám. „Všichni jsme byli levičáci,“ říká s úsměvem pamětník. Studenty oslovovaly radikální myšlenky teologie osvobození kolumbijského katolického kněze Camila Torrese i komunistického revolucionáře Che Guevary. Zásadní téma bylo „spravedlivější svět“. Vzdorem proti víře samotné však pamětník nikdy neprošel.

S velkými nadějemi pozoroval snahy o vybudování „socialismu s lidskou tváří“ během Pražského jara roku 1968. „Chtěli jsme socialismus, ale ne ten z NDR, ten jsme znali,“ vysvětluje s odstupem půl století. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa, stejně jako později nástup vojenské junty Augusta Pinocheta v Chile roku 1973, naděje mladého socialisty pohřbily a přivodily mu velké zklamání.  

Když v roce 1970 podnikla škola pomaturitní výlet do Prahy, kde zemřela myšlenka „socialismu s lidskou tváří“, studenti klášterní školy položili květiny na hrob Jana Palacha.

Rozhodující rok

V roce 1971 se pamětník jako čerstvý maturant vydal prostřednictvím Mezinárodního křesťanského výměnného programu na roční pobyt do USA. Zázemí se mu dostalo v metodistické komunitě, kde učil němčinu, pracoval v komunitním centru, na kempu s dětmi a v církevním sboru. S úsměvem poznamenává, že přestože se v metodistické komunitě vymykal například tím, že rád pil alkohol a nosil dlouhé vlasy, všichni ho tam dobře přijímali. Podle jeho slov byl rok strávený v Buffalu rozhodující pro jeho vývoj a zvláště pro ekumenické a mezinárodní cítění.

Po návratu z USA pamětník nastoupil díky finanční podpoře evangelické zemské církve studia teologie. Studium započal v Mohuči, avšak jeho almou mater se stala vyhlášená evangelická univerzita v Tübingenu. Ze všech předmětů byl nejvíce osloven systematickou teologií, ale zabýval se také vězeňstvím a sociální prací. „Zajímalo mě, jak to teologické myšlení mohu aplikovat do života a společnosti.“ Závěrečnou práci vypracoval na téma „Křesťanský socialismus Leonharda Ragaze“. Univerzita v Tübingenu byla místem, kde se pamětník seznámil se svou budoucí ženou Adelheid.

Byla to velká láska, bylo to hodně práce

Po ukončení teologických studií a následné vikariátní praxi ve městě Asperg byl ustanoven farářem sboru v obci Köngen, poblíž Stuttgartu, kde sloužil až do roku 1990. Početná farnost byla velkou výzvou, kterou zvládl na výbornou. „Když jsem tam dnes na bohoslužbě, je to, jako bych odešel před měsícem. Byla to velká láska, bylo to hodně práce,“ vzpomíná Gerhard Frey-Reininghaus.

Během působení v Köngenu se pamětníkova manželka začala intenzivně věnovat projektům setkávání evangelické mládeže s mladými lidmi za „železnou oponou“. Spolupráce s institucemi východního bloku však nebyla snadná. V Československu byly tyto aktivity podmíněny součinností se SSM a z východoněmeckého kolegy se později vyklubal agent Stasi. „Když Stasi a StB měly aktivity pod kontrolou, mnohé tolerovaly.“ Jistá tolerance ze strany východoevropských orgánů byla nepochybně způsobena také skutečností, že organizátoři ze západoněmecké strany patřili do skupiny Křesťané pro socialismus. „My jsme chtěli spravedlivější společnost, a to byl pro nás socialismus,“ vysvětluje pamětník.

Na jedné z těchto akcí, na evangelickém semináři, který se konal v roce 1988 v Harrachově, měl přednášku Miloslav Ransdorf, tehdy nadějný reformní komunista propagující myšlenky perestrojky. „Byl hlubokým znalcem teologie. Württemberské teology – pietisty znal lépe než já. Bylo to fakt zajímavé.“

Nevěděli jsme, kam to povede

Po deseti letech služby ve sboru v Köngenu začali manželé Reininghausovi pociťovat, že dozrál čas na změnu. Pamětník toužil po nové zkušenosti v USA, jeho žena Adelheid chtěla raději na východ. Po konzultaci na EKD (Ekumenickém diakonickém díle) padla volba na Prahu, kde se pod vlivem perestrojky začaly poměry uvolňovat a kde se právě rozjížděl program Studium ve východní Evropě. Pamětník z toho příliš nadšený nebyl, ale směr už byl dán. „Děti jsme neměli, to nám umožňovalo cestu, která by byla jinak hodně náročná.“

Když se v září roku 1989 manželé začali připravovat na svou pražskou misi, události nabraly rychlý spád. Nejprve se pražská západoněmecká ambasáda začala plnit východoněmeckými občany, počátkem listopadu padla berlínská zeď a krátce nato v Československu vypukla sametová revoluce. Navzdory radosti z probíhajících změn sledoval pamětník dění s obavami. „My jsme byli tak trochu skeptičtí, nevěděli jsme, kam to povede.“

Viděli jsme, že pro náš postoj by nebylo pochopení

Do Prahy se manželé Frey-Reiningerovi přestěhovali v roce 1990. Na teologické fakultě pamětníka brzy zaskočil problém, s nímž nepočítal. Osobnost profesora Hromádky, socialisty a spolupracovníka s komunistickým režimem, jehož dílu se chtěl věnovat, byla v porevoluční atmosféře vnímána velmi rozporuplně a o jeho dílo nebyl pražádný zájem. Těžce nesl také situaci, kdy jejich staří přátelé z teologické fakulty byli pro nově příchozí „starými strukturami“, s nimiž nechtěli spolupracovat. „Často jsme mlčeli, protože jsme viděli, že pro náš postoj by nebylo pochopení. Že jsme v Německu byli členy skupiny Křesťané pro socialismus, to jsme tady po revoluci nemohli nikomu ani říct,“ vzpomíná na tehdejší události pamětník.  Vedle slova „socialismus“ bylo v porevolučních letech silně zdiskreditováno také slovo „ekumena“.

Napětí mezi „strukturami“ pomohla zmírnit až autorita děkana evangelické fakulty Jakuba Trojana, jenž zastával názor, že obě struktury jsou zde a potřebují se navzájem. Pamětník se stal brzy jeho asistentem. Manželka Adelheid se angažovala v projektech Světového dne modliteb a v ženské otázce.

Přestože pamětníkova pražská mise měla skončit rokem 1992, pro evangelickou fakultu se stala jeho pomoc natolik významnou, že si u pamětníkovy zemské církve žádala pravidelně o její prodloužení.  Pro nedostatek němčinářů se pamětník se svou ženou zapojil také do výuky jazyka.  Šest let pedagogického působení považuje za jedinečnou zkušenost, díky níž se dostali se studenty do intenzivního kontaktu.  V roce 1998 pamětníkova žena Adelheid zemřela.

Nedocenitelnou úlohu Gerhard Frey-Reininghaus sehrál při budování nového sídla ETF (Evangelické teologické fakulty) v Černé ulici, kdy z pozice asistenta děkana projekt řídil a za pomoci svých kontaktů zajišťoval také podstatnou část financí.

Osobní vztahy jsou nejdůležitější, nejhorší je žít s předsudky

V roce 1996 byl pamětník jmenován tajemníkem pro ekumenu a zahraniční vztahy ČCE (České církve evangelické). Ekumenická setkávání vždy chápal jako nesmírně obohacující a inspirující. Nadstandardní vztahy a spolupráci udržoval především s kardinálem Miloslavem Vlkem a biskupem Františkem Radkovským, s nimiž v roce 2015 navštívil při 600. výročí smrti Jana Husa papeže Františka. Naopak, velmi vypjatou atmosféru mezi církvemi pamatuje u příležitosti svatořečení Jana Sarkandera, kdy se předseda ERC (Ekumenické rady církví) Pavel Smetana odmítl setkat s papežem Janem Pavlem II.

Pamětník se podílel na vzniku oficiálního dokumentu ČCE o česko-německých vztazích. Jeho pozitivní přijetí německou stranou iniciovalo vytvoření společné komise, která hledala cesty, jak mohou církve přispívat ke smíření. Výsledkem práce je kniha „Rozdělující zeď je zbořena. K porozumění mezi Čechy a Němci“. V komisi Gerhard Frey-Reininghaus zastával funkci tajemníka české strany.  „V česko-německých vztazích jsem poprvé vystoupil jako Čech organizující společnou práci s Němci,“ vysvětluje kuriózní situaci pamětník. „Česko-německé vztahy pro mě předtím nebyly žádné téma, ale později se staly mým životním tématem.“

V roce 2024 pamětník stále působil ve službách ČCE, vedl bohoslužby, aktivně se podílel na projektech prohlubování česko-německých vztahů a činnosti neziskové organizace Servitus, tvořené zástupci křesťanských církví a židovských obcí za účelem vzájemného usmíření a rozvoje dobrovolnické služby.