Růžena Fučíková

„Ale tatínek viděl, že někteří ti vojáci si zašívali revolvery do šosu, do kabátu, a ty zbraně měli odevzdávat tady na náměstí. Ale tyhle tatínek viděl, jak si to zašívají, flinty neodevzdali a schovávali si to u nás za prkno nějaké. Táta: ‚Jdeme zpátky do Jestřebic. Tady to bude asi zase špatné.‘ Maminka buchty v troubě, bramboračku vařila, všechno jsme nechali na plotně a šli jsme. Ale bez těch Matušků, protože maminka odrodila tu paní Matuškovou. Ta to přežila až do toho druhého dne, narodila se holčička Zdenička. Ale mrtvá. Ona byla tak nádherná, já jsem to viděla prvně v životě, takové malinké děťátko, mrtvé. Bylo to položené v takové škatulce. A tak ti Matuškovi zůstali a my jsme šli zpátky do těch Jestřebic, ale asi po dvou hodinách jsme se vraceli, protože jsme zjistili, že se nestřílí. Z Táborky sebrali, taky toho osmého, kluka od sousedů, asi sedmnáctiletého, asi sedmnáct let bylo Bohoušovi. Zavřeli ho do pancéřového vozu a pořád na něm něco vyzvídali. Německy, samozřejmě. A Bohouš dělal němého, neslyšícího. Protože jeho táta měl bráchu, který byl neslyšící a bydlel s nimi v rodině a on uměl Bohouš odezírání, a tak dělal, jako že neslyší, a byl zavřený v tom pancéřovém vozu až do tmy. A že byl tak hlídaný. A potom v noci se mu podařilo utéct.“

„Tak jsme tam byli v rodině a to jsem viděla tu paní Kašparovou, které zastřelili manžela, a ona byla těhotná, vysoce. Tam strašně zvracela, že se opírala o tu jednu chalupu a tak strašně zvracela, to muselo být pro ni strašné. No a chodily depeše. Tátové hlídkovali, všichni tátové hlídkovali, odkud by ještě mohli přijít Němci. To říkali: ‚Zastřelili pana učitele Hodíka, zastřelili pana doktora, zastřelili..., zastřelili..., vyvraždili celou rodinu Di-Lotti, paní doktorky Kálalové. To není snad možné. No bylo to bolestivé, hrozně moc. A my jsme tam byli osmého a my jsme se vraceli z těch Jestřebic devátého navečer, zase přes ta pole, zase zadem domů. A my jsme přišli domů, chalupa byla v pořádku, zvenku. Z ulice byla, to byly všechny domy, všude byly střely, ale nepodpálilo se to, ale díry v těch barácích byly. Vyjít na tu ulici nelze, protože hned by byl mrtvý, každý. Stříleli. Ani z okna se kouknout, to taky nešlo. Zase ti rodiče hlídali v noci, my děti jsme spaly. Až potom, toho desátého, to už jsme mohli na ulici, to už se moc nestřílelo, ale byly pořád přestřelky. Pořád byly přestřelky. A jak jsme otevřeli, odemkli, tak se do toho baráku nastěhovali vojáci, němečtí.“

„No a přešli jsme a to už tady bylo zle velké, ale to my jsme vůbec nevěděli. Protože my jsme si mysleli, že přijedou Američani. A když jsme přešli louku, takovou malou louku, a vešli jsme na pole, tak po nás začali střílet vojáci němečtí z věže. Ale to už tady bylo postřílených plno lidí, my jsme s tou Božkou odešly v pravý okamžik. A ten, kdo nečekal, to začalo střílet to letadlo, které letělo tady odtud, tady nad Fučíkovými se otočilo. Fučíkovy podpálili, podpálili Herinkovy a ty lidi před radnicí, do těch už začali střílet a tím to vlastně všechno začalo. A vojáci němečtí, kteří byli ve škole, tak obsadili tu věž, čtyři světové strany, protože oni stříleli po těch lidech dokola, kam bylo vidět. A nejvíc bylo vidět a utíkali lidi na Posvátný, do těch polí, tady dozadu, a to měli ty lidi jako na dlani. A když po nás začali střílet, tak rodiče: ‚Lehněte si!‘ A tak my jsme si lehli, tam bylo žito, už metalo, takže to bylo dost vysoké. A tam byla schovaná celá ulice, ti lidi.“