Fedor Gabčan

„Měl jsem fotografie z tábora v Novákách, věděl jsem, že otec tam byl jako četník, ale více mě to nezajímalo. Vyfotili mě tam s králíky, které chovala jedna paní, která skončila v Osvětimi, ale nějak mi to nezapalovalo. Až později jsem nad tím začal přemýšlet. Po dvaceti třiceti letech. Oči se mi otevřely, když jsem náhodou nahlédl do otcova šuplíku s dokumenty. Do té doby jsem se nezajímal o to, jestli to byl dobrý člověk, nebo špatný člověk, jestli ubližoval lidem, nebo neubližoval. Když jsem si pak přečetl, že se choval velmi slušně a lidi ho tam měli rádi, měl jsem z toho dobrý pocit. Jsem rád, že mohu říct, že se choval lépe než mnozí jiní, i vysoce postavení lidé.“

„V Četce [České tiskové kanceláři] to fungovalo tak, že jsem dostával texty a na ty texty jsem měl udělat fotodokumentaci. Byla to svým způsobem zase reklamní fotografie. Fotil jsem různé hrdiny socialistické práce a tak dále. Měl jsem třeba udělat na Dole Trojice portrét jednoho velkého stachanovce a lamače rekordů. Ptal jsem se na něho. Ostatní havíři na něj jenom nadávali, ale ukázali mi, kde ho najdu, a tak jsem udělal portrét. Jindy jsem měl fotit třeba socialistické závazky na Nové huti. Zaměstnanci se divili, jaké závazky, a nadávali, co si to zase na ně vymysleli, ale řekli, ať si fotím, co chci. Tak jsem šel do provozu, kde se tavilo železo, udělal jsem reportáž, na které bylo vidět pracovní nasazení, a bylo to. Nevadilo mi to.“