Fedor Gál

„Mečiara jsme z postu premiéra vlády odvolali velice rychle. Odvolali jsme ho, jakmile jsme zjistili, že ministr vnitra nominovaný za Veřejnost proti násilí zneužívá diskrétní informace k vydírání politiků. Že vede jednání, o kterých nikdo neví a která sledují jeho privátní zájmy. Že připravuje destrukci VPN a tajně zakládá Hnutí za demokratické Slovensko. Že podrývá autoritu oficiálních představitelů VPN. A tak dále. Až jsme toho věděli příliš. V roce 1991 jsme ho prostě odvolali. A to i přesto, že byl v danou chvíli nejpopulárnějším politikem na Slovensku. Věděli jsme toho dost na to, abychom poznali, že zrazuje všechno, o co šlo v listopadu 1989. My jsme to věděli a my jsme ho odvolali, ale veřejnosti to trvalo dalších dvanáct let. Mečiar poté třikrát po sobě vyhrál v demokratických volbách! Tehdy jsme už všichni, kteří jsme ho odvolávali, byli dávno rozprášeni.“

„Bylo to ke konci války, na Vánoce roku 1944. Procházeli jsme přes Osvětim, kde už nefungovala krematoria a plynové komory. Němci se již snažili zahladit stopy po tom, co se v táborech dělo. A náš transport byl přesměrován do Terezína, kam jsme, dle dokumentace z terezínského archivu, dorazili 24. prosince roku 1944. Bratr se dostal do baráku pro děti a moje máma do baráku, kde byly ženy s batolaty. A tam jsem se 20. března roku 1945 narodil.“

„Narodil jsem se v březnu 1945, bude mi dvaasedmdesát. Narodil jsem se na divném místě – v koncentračním táboře Terezín. Měl jsem štěstí, poněvadž naše máma s mým bráchou, který je o pět let starší, tam přišli s úplně posledním transportem na Vánoce 1944. Já jsem se narodil asi tři měsíce poté, v březnu 1945. A když říkám, že jsme měli štěstí, tak jsme ho měli dvakrát. Poprvé proto, že transport šel ze slovenského městečka Sereď, to byl sběrný tábor, kde se shromažďovali Židé z celého Slovenska a pak je posílali do různých táborů. Mého tátu poslali do Sachsenhausenu, odkud se nevrátil. Transport, kde byla moje máma s bráchou a se mnou v břiše, šel původně do Osvětimi, ale jelikož už byl konec války, přestaly fungovat plynové komory a krematoria. Tak nás otočili a dostali jsme se do Terezína. Zní to zvláštně a absurdně, ale Terezín byl mezi koncentračními tábory taková lepší štace, poněvadž to nebyl vyhlazovací tábor. Tam se nezabíjelo, tam se jenom umíralo hlady, nebo na tyfus. Nebo někoho popravili, zastřelili za pokus o útěk.“

„V devětaosmdesátém jsme se všichni sešli v událostech, které souvisely s listopadem 1989. V Praze zakládali Občanské fórum. Já jsem zakládal na Slovensku Verejnosť proti násiliu, to byl takový pandán, něco jako Občanské fórum, jen slovenská verze. Stal jsem se dokonce předsedou Verejnosti proti násiliu, říkám to slovensky, protože tak se to slovensky jmenuje. A vyhráli jsme první svobodné volby na Slovensku. Ale já jsem věděl od první chvíle, že politika není pro mne to pravé ořechové. Takže po několika velice tvrdých konfliktech, které jsem absolvoval s tehdejším premiérem vlády Slovenské republiky, který se jmenoval Vladimír Mečiar - zaplať pánbůh, že jste se s ním nikdo nedostal do styku, a ještě kolem lustrací, to také nevíte, co je, to bylo zbavování se lidí, kteří byli agenty a konfidenty komunistické tajné policie - jsem to v politice sbalil. A přestěhoval jsem se do Prahy.“

„Krédo mého života je, že máme-li přežít složité období a složitý svět v relativním zdraví, tak je nutný dialog různých lidí. Dokonce si myslím, že ten dialog musí být přes barikády a přes ploty. A čím různější jsou ti lidi ideologicky, nábožensky, politicky, sociálně, jak chcete, tak tím je ten dialog důležitější, pokud jde. Jsou situace, kdy ten dialog prostě možný není, ale to už je zase jiné kafe, o kterém můžeme také mluvit.“