Gertruda Galle

„Pomáhali nám na poli. Jeden z nich byl učitel. Byl ještě mladý a ptal se mě, jestli mám nějaké knížky. Mluvil pěkně německy. Co jsem měla za knížky, tak jsem mu je dala a k tomu papír na psaní. V pětačtyřicátým v deset hodin se přišli rozloučit. On ještě s jedním, co s ním dělal v lese. Mám ještě prstýnek, co nám dělal z pěti feniků. Byli to Rusi. Večer, jak jezdili od nás zpátky, tak máma jim vždycky upekla chleba a do toho jim dala uzený maso. Protože chleba s máslem nebo třeba s vajíčkama jsme jim dát nesměli. Máma to takhle pekla, protože to vypadalo jako suchý chléb, a to jsme jim dát mohli.“

Rudolf Galle: „V baráku byly kachlový kamna. Ty měly vždycky z boku dvířka na čištění sazí. Jenomže oni netopili vpředu, ale v tom tahu v komíně, protože to neznali. Byli z hor a neznali to. Měli tam jen ovce a kozy, a víc neznali. Zimu tam v Řecku neznali, tak jim stačilo trochu zatopit a bylo dobře.“ Gertruda Galle: „Jak už jsme tady bydleli a měli jsme tady sporák, manžel byl na vojně a měli jsme už dceru. Tenkrát jsem na tom vyvařovala plínky, a najednou buch, sporák spadl. Protože jak tak topili, tak to vevnitř vyhořelo a spadlo to.“ Rudolf Galle: „To zas nemůžeš tak brát, protože oni v životě nic neviděli. Nebyli ještě zasažení jinou kulturou. Měli tady navrchu králíky a ta močka tekla dolů po stěnách. Ve sklepě měli ovce, a tolik hnoje. Jasný, že neznali nic. (…) Oni ale nebyli špatný. Například že by kradli, to neexistovalo. Neslyšel jsem, že by tady Řek někomu něco ukradl.“