Gertruda Galle

Rudolf Galle: „V baráku byly kachlový kamna. Ty měly vždycky z boku dvířka na čištění sazí. Jenomže oni netopili vpředu, ale v tom tahu v komíně, protože to neznali. Byli z hor a neznali to. Měli tam jen ovce a kozy, a víc neznali. Zimu tam v Řecku neznali, tak jim stačilo trochu zatopit a bylo dobře.“ Gertruda Galle: „Jak už jsme tady bydleli a měli jsme tady sporák, manžel byl na vojně a měli jsme už dceru. Tenkrát jsem na tom vyvařovala plínky, a najednou buch, sporák spadl. Protože jak tak topili, tak to vevnitř vyhořelo a spadlo to.“ Rudolf Galle: „To zas nemůžeš tak brát, protože oni v životě nic neviděli. Nebyli ještě zasažení jinou kulturou. Měli tady navrchu králíky a ta močka tekla dolů po stěnách. Ve sklepě měli ovce, a tolik hnoje. Jasný, že neznali nic. (…) Oni ale nebyli špatný. Například že by kradli, to neexistovalo. Neslyšel jsem, že by tady Řek někomu něco ukradl.“

„Pomáhali nám na poli. Jeden z nich byl učitel. Byl ještě mladý a ptal se mě, jestli mám nějaké knížky. Mluvil pěkně německy. Co jsem měla za knížky, tak jsem mu je dala a k tomu papír na psaní. V pětačtyřicátým v deset hodin se přišli rozloučit. On ještě s jedním, co s ním dělal v lese. Mám ještě prstýnek, co nám dělal z pěti feniků. Byli to Rusi. Večer, jak jezdili od nás zpátky, tak máma jim vždycky upekla chleba a do toho jim dala uzený maso. Protože chleba s máslem nebo třeba s vajíčkama jsme jim dát nesměli. Máma to takhle pekla, protože to vypadalo jako suchý chléb, a to jsme jim dát mohli.“