The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Galle (* 1932)

• narozena v roce 1935 v Horním Údolí (německy Obergrund)

• je německé národnosti

• na hospodářství zajatci z Rejvízu

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• v roce 1948 rodina vystěhována na Vyškovsko

• vdala se za Němce Rudolfa Galle

• stále žije v Horním Údolí

Gertruda GALLE

V Horním Údolí

Gertruda Galle, rodným příjmením Kutzer, se narodila v roce 1935 v Horním Údolí (německy Obergrund) u Zlatých Hor. Stejně jako drtivá většina obyvatel tohoto kraje byla její rodina německé národnosti. V Horním Údolí, ve kterém dnes bydlí pouze několik rodin, prožila skoro celý život. V roce 1946 nebyla s rodiči a sourozenci zařazena do odsunu, ale všichni se museli v roce 1948 na několik let přestěhovat na Vyškovsko, kde pracovali v hospodářství v Chvalkovicích a na státním statku ve Vyškově. Po návratu se vdala za Němce Rudolfa Galle, jehož rodina také nebyla zařazena do odsunu. V uvolněných šedesátých letech podali žádost o odchod do Německa, ale kvůli účasti Rudolfa Galle na vojenském cvičení jim nebyl umožněn.

V Horním Údolí

Rodiče Gertrudy Galle vlastnili v obci hospodářství s přibližně deseti hektary půdy. V hornatém prostředí Horního Údolí měla půda nízkou bonitu, a tak si otec přivydělával ještě prací v lese. Horní Údolí bylo v Gertrudině dětství na svou polohu poměrně velkou obcí. Žilo v něm necelých šest set obyvatel, z nichž bylo jen šest Čechoslováků, což byli četníci a jejich rodiny sídlící v budově nad kostelem. Jak vzpomíná paní Gertruda, Horní Údolí bylo tenkrát hojně navštěvováno turisty. V jeho horní části se nacházel velký Langerův hostinec, v němž se turisté ubytovávali. Často se také konaly poutě do tří kapliček, sv. Anny, sv. Marty a Bolestné Panny Marie, stojících na svahu Příčné hory, těsně vedle obce. Gertruda Galle vzpomíná, že s rodiči a panem farářem Alfonsem Klimešem tam chodili každou neděli.

Velkou část dětství prožila Gertruda v době druhé světové války. V tomto období se do školy chodilo střídavě, protože učitelé narukovali do wehrmachtu a byl nedostatek personálu. „Pátá až osmá třída měla vyučování dopoledne a první až čtvrtá odpoledne.“ Hodně místních mužů muselo narukovat do německé armády a velká část z nich se domů již nevrátila. Na frontě padli dva strýci a tři bratranci Gertrudy Galle. Nejmladšímu Franzi Fingerovi bylo pouhých devatenáct let. Otec musel také do wehrmachtu, ale kvůli těžkému revmatu byl po několika měsících z armády propuštěn.

Za války si rodiče na pracovním úřadě vyžádali výpomoc na hospodářství. Byli jim přiděleni dva sovětští zajatci ze zajateckého tábora u Rejvízu. Sovětští zajatci z tohoto tábora, který byl založen již v roce 1940, měli nahradit práceschopné muže v okolí, kteří odešli na frontu. Většinou pracovali při těžbě dřeva nebo v zemědělství. Během několika let v táboře zahynulo dvacet tři sovětských zajatců, jejichž ostatky se dodnes nachází na lesním hřbitově. Gertruda Galle ale vzpomíná, že zajatcům, kteří u nich pracovali, se snažili v jejich údělu pomáhat. „Pomáhali nám na poli. Jeden z nich byl učitel. Byl ještě mladý a ptal se mě, jestli mám nějaké knížky. Mluvil pěkně německy. Co jsem měla za knížky, tak jsem mu je dala a k tomu papír na psaní. V pětačtyřicátým se přišli rozloučit. Mám ještě prstýnek, co nám dělal z pěti feniků. Byli to Rusi. Večer, jak jezdili od nás zpátky, tak máma jim vždycky upekla chleba a do toho jim dala uzený maso. Protože chleba s máslem nebo třeba s vajíčkama jsme jim dát nesměli. Máma to takhle pekla, protože to vypadalo jako suchý chléb, a to jsme jim dát mohli.“

Pamětnice sice vzpomíná, že sovětští zajatci odešli v roce 1945, ale již v květnu 1944 byli z Rejvízu odsunuti do Moravské Třebové a po úpravách tábora u Rejvízu do něj byli umístěni zajatci britské armády. Na pomoc do hospodářství potom přišel teprve osmnáctiletý Peter Mojsiuk z Běloruska. Jak se v kraji octl a zda to byl zajatec nebo nuceně nasazený, Gertruda Galle neví. V Horním Údolí se ale prý zamiloval do jedné mladé Němky a po válce nechtěl odejít. „Když přišli Rusi, tak se schoval a nechtěl jít zpátky. Potom ho vzali, ale jak byl v Polsku, tak byl ještě dvakrát u nás, ale pak se rozloučil, že tady nesmí být.“

Sovětská armáda do Horního Údolí vstoupila 8. května 1945. Těsně před ní obcí procházela německá vojska. Spolu s jedním německým vojákem přišla Ruska Máry s malou dcerkou. Máry i s dcerou nakonec zůstala několik dní v domě rodičů Gertrudy Galle. „S jedním německým vojákem k nám přišla Ruska. Měla s ním asi dítě, ale nejsem si tím jistá, protože oni mluvili jiným dialektem a já jsem jim nerozuměla. Ta malá holčička uměla dobře německy, a jak ten německý voják šel pryč, tak holčička brečela a říkala mu táto.“ Sovětští vojáci v obci prý znásilnili několik žen, ale právě kvůli přítomnosti Rusky v domě se k rodině Gertrudy Galle chovali velmi slušně. „Ta matka s tím dítětem zůstala u nás, a jak přišli Rusi, tak s nimi mluvila a odpoledne jsem dostala sáček bonbonů, čokoládu a ještě něco na moje bolavý klouby. Zůstala u nás tři nebo čtyři dny a pak odjela s Rusama, ale kam, to nevím.“

Než do Horního Údolí přišli první čeští osadníci, podnikali prý na obec nájezdy Poláci, jejichž hranice se dnes nacházejí jen několik kilometrů od obce. „Přišli Poláci a kradli. Co mohli vzít, to vzali. Chytli si třeba slepici. Od nás si vzali krávu.“ Postupně začali do obce přicházet noví osadníci z různých koutů Československa. Pamětnice sice nevzpomíná, že by domy přímo drancovali, ale většina z nich neměla žádný vztah k zemědělství a podle toho také jejich hospodářství zanedlouho vypadala. „Když přišli, tak stodoly byly plný zvířat. Jenomže místo hospodaření začali chlastat. Jednu krávu za druhou propili a hotovo. Až nic neměli, tak šli na další barák.“

V roce 1946 proběhl v obci odsun místních Němců do Německa. V Horním Údolí do něj podle vzpomínek pamětnice nebylo zařazeno nejméně šest rodin. Mezi nimi i její rodina, která zůstala, aby zaučila a seznámila s prostředím nové hospodáře. Ti se však do vysoko položené obce, jejíž průměrná nadmořská výška je přes šest set metrů, moc nehrnuli. V Horním Údolí došlo k výraznému úbytku obyvatelstva. To se ještě prohloubilo v roce 1948, kdy byla většina zbylých německých rodin v rámci rozptýlení Němců poslána do vnitrozemí. K trvalému bydlení se poté v obci přihlásilo jen devatenáct obyvatel.

Dne 16. března 1948 musela i pětičlenná rodina Gertrudy Galle nastoupit do transportu do Vyškova. „Bylo to patnáctého března, v den, kdy měla máma narozeniny. Přišli večer, že ráno v sedm hodin musíme být hotoví. Vzali nám ještě koně, krávu, co jsme měli. Tak otec to všechno ztratil. Pak nás odvezli na nádraží do Zlatých Hor. Já jsem tak brečela, protože jsem ty koně měla ráda. Pak jsme byli tři rodiny v jednom vagoně pro dobytek.“ Protože do vagonu nastupovali jako poslední, nevešel se do něj nábytek, který si s sebou mohli vzít, a zůstal na nádraží.

V jejich cílové stanici na nádraží ve Vyškově již čekalo několik německých rodin, které si na práci rozebírali hospodáři z okolí. „Na nádraží jsme stáli všichni venku. Sedláci přišli a vybírali si rodiny, kde bylo nejvíc pracovních sil.“ Gertrudina rodina skončila na hospodářství Ladislava Pfaffa, jenž bydlel s rodinou na zámku v Chvalkovicích. „Odpoledne jsme byli na nádraží, a až večer přijeli z Chvalkovic. Seděli jsme na voze jen s dekou. Bylo to deset kilometrů. Jak jsme přijeli, tak nám dali slámu a deku, abychom si na to mohli lehnout. Přinesli nám kafe a krajíc chleba.“ Gertruda Galle nevzpomíná na majitele hospodářství ani na Chvalkovice v dobrém. Měla patnáct let a od rána do večera pracovala. Neuměla česky, a proto se nemohla začlenit do kolektivu stejně starých lidí. Někteří mladí lidé z Chvalkovic na ni dokonce házeli kameny. „Matka to šla nahlásit na SNB a potom už dali pokoj. I to N jsme pak už nemuseli nosit.“ Psal se přitom již rok 1949.

Po roce a půl byla rodina přeřazena do státního statku ve Vyškově. Hospodářství Ladislava Pfaffa bylo znárodněno a od roku 1952 JZD používalo i budovu zámku. Paní Gertruda vzpomíná, že podmínky ve Vyškově již byly lepší a na statku s nimi pracovalo několik dalších německých rodin. Dokonce rodina Grimmova z Horního Údolí. Otec kvůli těžkému revmatu již nemohl dělat těžkou práci, a tak se v roce 1954 rodina mohla vrátit do rodného kraje. Nastěhovali se do Zlatých Hor a o něco později zpět do Horního Údolí do domu rodiny otcovy sestry, která byla odsunuta do Německa.

Společně životem

V roce 1955 se paní Gertruda provdala za Němce Rudolfa Galle. Ten pochází z Dolního Údolí (německy Niedergrund), ale dětství prožil na pile Kobermühle, která stála hned vedle Horního Údolí. Jeho otec tam pracoval a právě kvůli jeho práci nebyla rodina zařazena do odsunu Němců. Po válce se ale nakonec práce na pile neobnovila a rozprodávalo se jen řezivo ze skladu. V roce 1948 se rodina Rudolfa Galle přestěhovala do Horního Údolí, ale zanedlouho museli odejít i odtud.

V letech 1944 až 1949 proběhla v Řecku občanská válka. Proti sobě v ní bojovala vojska pravicové monarchistické vlády s Demokratickou armádou Řecka, která byla pod vedením Komunistické strany Řecka. Po porážce demokratické armády přijaly evropské země s komunistickými vládami její uprchlíky i s rodinami. Část z nich skončila v Československu. Jednou z obcí, jež byla pro ně určena, bylo Horní Údolí, a tak se rodina Rudolfa Galle musela opět stěhovat. „V roce ’49 přišli řečtí komunisté a my jsme Údolí museli vyprázdnit, že tam budou jen Řekové sami pro sebe,“ vzpomíná Rudolf Galle. Na toto období má vzpomínky také jeho žena Gertruda, která tenkrát přijela do obce na návštěvu z Vyškova. „Jednou jsem se jela podívat domů. Tak jsem tady šla a myslela jsem si, že jsou tady samí cikáni. Všichni seděli venku, oheň, černý oblečení.“

Manželé Gallovi žili společně v Horním Údolí od roku 1955 v domě, ve kterém před nimi žili Řekové. S řeckými osídlenci, kteří přišli ze zaostalých horských oblastí severního Řecka, se denně vídali. Takto na ně vzpomínají: „V baráku byly kachlový kamna. Ty měly vždycky z boku dvířka na čištění sazí. Jenomže oni netopili vpředu, ale v tom tahu v komíně, protože to neznali. Byli z hor a neznali to. Měli tam jen ovce a kozy, a víc neznali. Zimu tam v Řecku neznali, tak jim stačilo trochu zatopit a bylo dobře. Jak už jsme tady bydleli a měli jsme tady sporák, manžel byl na vojně a měli jsme už dceru. Tenkrát jsem na tom vyvařovala plínky, a najednou buch, sporák spadl. Protože jak tak topili, tak to vevnitř vyhořelo a spadlo to,“ vzpomíná Gertruda Galle a její manžel dodává: „To zas nemůžeš tak brát, protože oni v životě nic neviděli. Nebyli ještě zasažení jinou kulturou. Měli tady navrchu králíky a ta močka tekla dolů po stěnách. Ve sklepě měli ovce, a tolik hnoje. Jasný, že neznali nic. (…) Oni ale nebyli špatný. Například že by kradli, to neexistovalo. Neslyšel jsem, že by tady Řek někomu něco ukradl, a my jsme s nimi vycházeli dobře.“ Většina Řeků se po změně poměrů v jejich zemi v sedmdesátých letech vrátila zpět do Řecka. Dnes v Horním Údolí žije jen jedna rodilá Řekyně.

I přes osídlení obce Řeky zůstalo v Horním Údolí mnoho prázdných domů. V roce 1960 přijelo do obce ženijní vojsko a v obci zbourali zhruba dvě třetiny budov. Mezi nimi i rodný dům pamětnice, pilu Kobermühle, kde prožil dětství Rudolf Galle, a poutní kaple sv. Marty a Bolestné Panny Marie s přilehlým hostincem. „Jak jsme přišli zpátky, tak otec dostal zpět dva hektary. Na tom ostatním už rostly stromky. Obraceli jsme seno, a najednou jsme se dívali, jak lítají desky a všechno. Začali jsme brečet a šli jsme domů,“ vzpomíná na bourání oblíbeného poutního místa Gertruda Galle. Kaple sv. Anny zbourána nebyla, ale postupně chátrala a dnes z ní zbylo jen torzo.

Ve druhé polovině šedesátých let došlo k určitému uvolnění komunistického režimu. Hodně německých rodin v té době odešlo do Německa. O odchod si zažádali i manželé Gallovi, kteří již měli dvě dcery. Rudolf Galle byl ale nedlouho předtím na povinném vojenském cvičení, a aby v zahraničí neprozradil něco z obrany našeho státu, byla žádost zamítnuta. Následně přišla normalizace a vystěhovat se oficiálně již nedalo. V druhé polovině šedesátých let se ale vystěhovalo několik sourozenců obou manželů i s rodinami. Mezi nimi i dvojče Rudolfa Galle Johann. Manželé Gallovi zůstali a dodnes žijí ve skoro liduprázdném Horním Údolí, kde před válkou tak čile pulzoval život.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz