Šaul Gattenyo

„Po vojně, když mi bylo asi jedenadvacet let, jsem si uvědomil, že nevím, kde je Zora, která mě zachránila. Doposud jsem na to nemyslel. Rodina, která mě vychovala, s ní nebyla ve styku. Znal jsem jednu rodinu přeživších z Jugoslávie, byla to moje příbuzná, žili v Jeruzalémě a často jsem k nim chodíval o šabatu, dával jsem jim i trochu peněz, byli skvělí, ona i její manžel. Její druhý manžel jel pak do Jugoslávie a poprosil jsem ho, aby hledali Zoru. Psali do novin, zkoušeli to přes Červený kříž, nic se nezjistilo. Jednou, v září roku 1973, mi telefonovala jedna známá, že našli Zoru. Kde? V Lublani. Dostal jsem adresu i telefon, ihned jsem jí napsal i volal a prosil jsem ji, aby přijela do Izraele.“

„Jad Vašem chce, aby lidé vyprávěli, co se jim stalo během šoa. Říká se tomu svědectví. Šel jsem do Jad Vašem a byl jsem na několikadenním kurzu. Od rána do večera jsme se učili, jak mluvit před lidmi, co bylo potom a tak dále. Bylo nás tam šedesát a bylo to asi před dvěma nebo třemi lety. Začal jsem tam mluvit s dalšími přeživšími z celé Evropy, se kterými jsem se tam seznámil. Ptal jsem se jich, co a jak, vzpomínám si na jednoho příjemného pána, byl v Osvětimi, a když ho osvobodili, tak měl čtyřicet nebo čtyřicet pět kilo. Pak se dostal do izraelského letectva. Mluvil jsem skoro se všemi. Zjistil jsem, že část z nich byla v Osvětimi, část jinde, měli strašně těžký život, je zázrak, že zůstali naživu. Ale skoro všem zůstal někdo z rodiny naživu. Někomu sestra, někomu babička, někdo prostě zůstal. Mě sice nikdo tělesně nezranil, nebyl jsem v koncentračním táboře, kde vraždí Židy. Nikdo mě nebil. Na druhou stranu mi nezbyl nikdo z rodiny, ani blízké, ani vzdálené.“

„Až do roku 1945, kdy jsme byli v klášteře Letnice, jsem si myslel, že Zora je moje maminka. Říkal jsem jí majka, to je maminka. Jako dítě jsem si myslel, že jsem křesťan, znal jsem všechny modlitby, modlil jsem se a myslel, že je moje maminka. Když jsme se vrátili do Skopje, k Ester, Chananjovi a jejich dceři Šeli, tak mi řekli, že maminka, mí rodiče a celá rodina, tatínek, dva otcovi bratři, babička, celá velká rodina, zahynuli v Treblince. Bylo to pro mě velmi těžké. V noci jsem pořád plakal, bylo to hrozné. Míval jsem sen, že unáším letadlo a letím bombardovat Německo. Bylo mi hrozně těžko.“