Šaul Gattenyo

„Našli jsme úkryt u jeptišek v klášteře ve Skopji, ale brzy, protože bulharští i němečtí vojáci byli všude okolo, dostaly jeptišky strach. Po několika dnech nás poslaly spolu s jednou Židovkou a asi desetiletým chlapcem s vozíkem a koněm a odjeli jsme ze Skopje. Jeli jsme nejdřív s vozíkem a koněm, až někde pak jeptiška řekla, abychom pokračovali pěšky. Šli jsme tři dny pěšky až na jih Kosova do kláštera Letnice. Cestou jsme se nebáli, nebyli tam Němci ani Bulhaři, v noci jsme seděli na pařezech a zapálili si oheň, protože byla zima, a modlili se, aby nás nesežrali vlci. Pak jsme došli do Letnice, kde nás přijaly jeptišky, pokřtily mě, daly mi jméno Saša. Všechny křesťanské modlitby jsem se naučil zpaměti a zůstali jsme tam celou válku. Bylo to tam velmi dobré. V roce 1945, když skončila válka, vydali jsme se se Zorou, zase s vozíkem a koněm, do Skopje.“

„Jad Vašem chce, aby lidé vyprávěli, co se jim stalo během šoa. Říká se tomu svědectví. Šel jsem do Jad Vašem a byl jsem na několikadenním kurzu. Od rána do večera jsme se učili, jak mluvit před lidmi, co bylo potom a tak dále. Bylo nás tam šedesát a bylo to asi před dvěma nebo třemi lety. Začal jsem tam mluvit s dalšími přeživšími z celé Evropy, se kterými jsem se tam seznámil. Ptal jsem se jich, co a jak, vzpomínám si na jednoho příjemného pána, byl v Osvětimi, a když ho osvobodili, tak měl čtyřicet nebo čtyřicet pět kilo. Pak se dostal do izraelského letectva. Mluvil jsem skoro se všemi. Zjistil jsem, že část z nich byla v Osvětimi, část jinde, měli strašně těžký život, je zázrak, že zůstali naživu. Ale skoro všem zůstal někdo z rodiny naživu. Někomu sestra, někomu babička, někdo prostě zůstal. Mě sice nikdo tělesně nezranil, nebyl jsem v koncentračním táboře, kde vraždí Židy. Nikdo mě nebil. Na druhou stranu mi nezbyl nikdo z rodiny, ani blízké, ani vzdálené.“

„Až do roku 1945, kdy jsme byli v klášteře Letnice, jsem si myslel, že Zora je moje maminka. Říkal jsem jí majka, to je maminka. Jako dítě jsem si myslel, že jsem křesťan, znal jsem všechny modlitby, modlil jsem se a myslel, že je moje maminka. Když jsme se vrátili do Skopje, k Ester, Chananjovi a jejich dceři Šeli, tak mi řekli, že maminka, mí rodiče a celá rodina, tatínek, dva otcovi bratři, babička, celá velká rodina, zahynuli v Treblince. Bylo to pro mě velmi těžké. V noci jsem pořád plakal, bylo to hrozné. Míval jsem sen, že unáším letadlo a letím bombardovat Německo. Bylo mi hrozně těžko.“