"V roce osmdesát devět, když jsem najednou viděl, že Občanské fórum není taková jednoduchá záležitost, že tam jsou vřelí aktivisté, ale, že se tam vmísili lidé, kteří by tam vůbec neměli být, tak jsem k Občanskému fóru pojal distanc a měl jsem nedobrou předtuchu, že se bude věc obracet nesprávným směrem, co se týká demokratických reálií. Tak jsme se domluvili s mým kolegou, který již nežije, že se zajedeme domluvit za Maďarama do Bratislavy, jak to vidí, protože tehdy byli Maďaři v Československu velká síla – na Slovensku a i v Československu. Měl jsem dobré známé tady v Ostravě mezi Rusínama, protože byl Svaz Rusínů, a ten byl i v Ostravě a já jsem měl... to byli dva inženýři zemědělci, kteří byli členy Svazu Rusínů, tak jsem se jich taky ptal, jak oni to vidí, jak budou ty menšiny po roce osmdesát devět vypadat. Tak jsme se domluvili, že zajedeme za Maďarama a zeptáme se, jak to vidí. A když jsme přijeli do Bratislavy, tak Maďaři s hrůzou zjistili, že jsme za nimi přijeli s věcí, kterou den před tím projednávali ve Vídni."
"Ve Slezsku jsme žili spolu a mluvili jsme jednou řečí. Tam nebylo... Odlišovalo se to jedině tím, že někdo chodil na české mše nebo do české školy, ale mezi sebou, ve sklepě, na cestě a jak se sešli [mluvili po naszymu]. Řekněme... Též jsme měli v rodině toho, co byl Šlonzákem. Vstoupil do wehrmachtu a jak vojna skončila, tak přišel zpátky... i děti do české školy posílal, ale jak k nám přišli, protože byli rodina, tak jsme si z něj dělali legraci a ptali jsme se: ‚Jak ses v tom německém vojsku domluvil? Vždyť ty německy neumíš.‘ – ‚Tož jak bych mluvil? Mluvil jsem po naszymu a všichni rozuměli, protože tam byli všichni, co měli volkslistu. To byli lidé, co byli ze Slezska a uměli po naszymu, tak jsme se domluvili.‘“
"Můj dědeček měl dokonce... Polákům zabavili rádio i klavír, tak měl krystalku s talířem a poslouchal Londýn. A já hloupý kluk jsem dětem od Watzlici pověděl, že máme talíř, který hraje. Watzlica přišla a: ,Mari, co vy máte za talíř, který hraje?' Babča nic jiného nevymyslela, než že po talíři vidličkou třískala. ,No, vidíš. Hraje? Hraje.' Ale moc nechybělo, abych to prozradil, že dědeček má ve sklepě krystalku, kterou poslouchá Londýn."
Stanislav Gawlik se narodil 6. května 1941 v karvinské nemocnici do rodiny Rozálie a Franciszska Gawlikových. Jeho rodina reprezentovala polskou menšinu na Těšínsku, která se své identity nevzdala ani v době sílících represí namířených vůči polskému obyvatelstvu. Jako Poláci museli nosit označení „P“ na ruce, ale díky tomu, že otec i dědeček pracovali v hornictví, nečelila rodina jiné perzekuci. Stanislav Gawlik vychodil polské gymnázium v Orlové. Staršina na vojně mu v roce 1961 nabídl, že může vystudovat vysokou školu, pokud podepíše vstup do KSČ, což přijal a získal doktorát na vysoké zemědělské škole ve Vratislavi. Už od 50. let se aktivně zapojoval do fungování Polského kulturně-osvětového svazu (PZKO). V roce 1972 nezískal kvůli vyškrtnutí ze strany místo asistenta na vysoké škole v Brně, proto přijal práci zootechnika v jednotném zemědělském družstvu v Šunychlu. Poté nastoupil do jednotného zemědělského družstva v Jablunkově, kde setrval až do roku 1989. V 90. letech se podílel na vzniku politického hnutí Coexistentia a v roce 1992 se stal poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Za ochranu národnostních menšin byl pamětníkovi v roce 2011 maďarským prezidentem udělen Řád rytířského kříže. V roce 2024 žil s manželkou Sultanou v Návsí na Jablunkovsku. Pamětník byl natočen za podpory Generální konzulátu Polské republiky v Ostravě.
