The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Gerlich (* 1940)

• narodil se 22. prosince 1940 v Praze

• Vladimírův otec působil za války v komunistickém protinacistickém odboji

• v roce 1940 mu gestapo zatklo oba rodiče, zbytek války prožil ve Valašském Meziříčí

• otce nacisté popravili v lednu 1943

• maminka přežila pracovní tábor Ravensbrück

• po válce se s ním matka usadila v Krnově, byla v KSČ až do své smrti

• Vladimír vystudoval gymnázium v Krnově, poté ČVUT v Praze, obor jaderná fyzika

• v letech 1961–1969 byl členem KSČ, zároveň ale věřil v Boha

• v roce 1963 se oženil s Janou Thomovou, katoličkou německé národnosti pronásledovanou StB

• v 80. letech se Vladimír nechal pokřtít

• pracoval ve svém oboru ve Výzkumném ústavu matematických strojů v laboratoři pro rozbor poruch

Rodiče byli komunisté z dvacátých let

Vladimír Gerlich se narodil 22. prosince 1940 v Praze. Jeho otec Karel Gerlich pocházel z Heřmanic na Ostravsku, matka Jarmila Petrusková ze sklářského rodu z Krásna nad Bečvou. Jarmila na Valašsku vystudovala dívčí gymnázium, v Praze pak Karlovu univerzitu a po ročním studiu ve Francii pracovala jako učitelka. S Karlem Gerlichem se seznámila v Praze v roce 1935 a poté odjela na rok do SSSR. Již od dvacátých let byla členkou KSČ.

„Věřila ideálům o větší sociální spravedlnosti. Sama pocházela z chudého sklářského rodu. Tehdy také vystoupila z církve a náboženský rozměr viděla v komunistických myšlenkách,“ říká Vladimír.

Jarmila Petrusková se za Karla Gerlicha provdala po svém návratu ze SSSR v roce 1937. Mohli spolu prožít ale jen čtyři roky. Karel působil za války v komunistickém protinacistickém odboji a to se rodině stalo osudným.

 

Protinacistický odboj, lágr a trest smrti

Krátce po obsazení Československa a vzniku protektorátu nacisté 1. září 1939 nejdříve zatkli pamětníkova vzdáleného strýce a v únoru 1940 jeho otce Karla Gerlicha.

„Otec působil v odbojové skupině Jana Ziky, a když ho zatkli, matka narychlo odjela k příbuzným na Valašsko, aby se ukryla před pronásledováním,“ vypráví Vladimír.

Ani maminka však zatčení nakonec neunikla. Vladimírovi bylo teprve jedenáct měsíců, když si pro ni a její sestru Věnceslavu přišlo v listopadu 1940 gestapo. Bydleli tehdy nouzově u dědečka ve Valašském Meziříčí.

O Vladimíra se od té chvíle starala mladá žena Anna Valigurová, která v domě také žila a pro opuštěné batole se na celé čtyři roky stala druhou, „válečnou“ maminkou až do chvíle návratu jeho matky. Ta spolu se sestrou přežila válku v pracovním táboře Ravensbrück.

Karel Gerlich se konce války nedožil, dne 21. září 1942 byl jakožto člen ilegální komunistické strany Lidovým soudním dvorem odsouzen k trestu smrti za přípravu k velezradě, poprava gilotinou byla vykonána 14. ledna 1943. Vladimír má na otce jedinou zdokumentovanou vzpomínku – fotografii, na níž ho otec drží v zavinovačce.

 

Maminka, věřící komunistka

„Všechny tyto tragické události jsem ale jako malé dítě ještě vnímat nemohl. Valašské Meziříčí uniklo bombardování a válka ho nepostihla. Otce jsem prakticky nepoznal, a když se maminka vrátila z Ravensbrücku, byla pro mě prakticky neznámou osobou,“ říká Vladimír, který i po jejím návratu zůstal po celý život v kontaktu se svou náhradní matkou.

„Dodnes mám obrázky z Ravensbrücku, které tam kreslila matčina spoluvězeňkyně, a také básně, které tam maminka vymýšlela, ale papír neměla, a tak si je musela pamatovat. Ty hrůzy, které tam prožívala, nevyprávěla, ale jsou z toho cítit. Přenesla na mě poznání, že nenávist je životu nebezpečná. Člověk je chemická laboratoř a nenávistí vytváří jedy pro okolí i pro sebe. Myslím tedy, že matka nepropadla nenávisti vůči Němcům, ale proti nacistické ideologii byla tvrdá. Jenže i ten komunismus se svou teorií třídního boje a třídní nenávisti působí zlo,“ říká pamětník.

Jeho maminka, která se v roce 1946 dostala do Prozatímního národního shromáždění, prý však prozírala pomalu. „Šokem pro ni byl rok 1956, když Nikita Chruščov vystoupil s kritikou Stalina. To jenom ležela v posteli, pila čaj a byla mimo. Pak věřila, že v roce 1968 se v komunistické straně něco změní k lepšímu, což se ale nestalo,“ říká Vladimír.

 

Krnov po válce

V roce 1947 ovdovělá Jarmila Gerlichová přesídlila se sedmiletým synem do Krnova k příbuzným z otcovy strany, kteří se měli o ženu s dítětem postarat, jak Karel Gerlich v posledním svém dopise svou ženu a příbuzné žádal. Vladimírovi tak v Krnově začal nový život. Nastoupil do školy. Jeho maminka tam vedla internát žaček textilní školy.

„V Krnově bylo hodně Němců a odsun probíhal postupně. Ještě v době našeho nastěhování jsem chodil do školy kolem vyklizeného tábora, kde byli po válce soustředěni Němci. S kluky jsme si tam potom chodili hrát,“ vypráví Vladimír.

 

Němečtí spolužáci

Domy vystěhovaných Němců si zabrali Češi z různých koutů republiky, ale někteří původní němečtí obyvatelé v Krnově mohli zůstat. Jen ve Vladimírově třídě na gymnáziu jich bylo pět. „Už uměli dobře česky a neměli německý přízvuk, takže jsme to ani nevěděli. Zjistili jsme to až po pádu komunistického režimu,“ říká pamětník. Vzpomíná na kvalitní kantory, kteří se do pohraničí dostávali na umístěnky často kvůli nevyhovujícím kádrovým materiálům.

 

Studium jaderné fyziky v Praze

Vladimír po maturitě v roce 1958 odešel studovat jadernou fyziku do Prahy, kam se v roce 1961 po prodeji krnovského domku přestěhovala i jeho matka. V Praze-Kobylisích tehdy koupila rodinný domek a Gerlichovi v něm žijí dodnes.

Tehdy se uvolňovaly politické poměry a Vladimír vstoupil do KSČ, kde byl řadovým členem do roku 1969. „Nerad na to vzpomínám, bylo to tak trapné, ocitl jsem se v něčem, na co jsem neměl. Nejsem ten typ, který by uměl vést, raději bádám,“ říká pamětník.

 

On z komunistické rodiny, manželka z německé

Mezi jeho spolužačky z krnovského gymnázia patřila také Jana (Johanna) Thomová, která patřila k oněm pěti Němcům, jejichž rodiny nebyly odsunuty. Po maturitě se sblížili i díky podobně pohnutým osudům svých rodin.

„Byli jsme oba takoví ‚ztroskotanci‘. Ona za války přišla o matku, já o otce. Na druhou stranu ona ale byla z německé rodiny, já z komunistické. Ona byla věřící katolička, já se k církvi nehlásil. Ona nemohla studovat, já mohl. Moje matka zažila nacistický lágr, její otec bojoval na německé straně,“ vysvětluje Vladimír. Jejich generace ale už prý nebyla minulostí a kontroverzními rozdílnostmi zatížena, a tak byli mile překvapeni, když se přes tyto rozporuplné konstelace přenesli i jejich rodiče a vztahu dali zelenou. Vzali se v září 1963.

 

Normalizace

Za šedivé husákovské éry, kdy režim opět přitvrdil, komunisté prováděli čistky, politicky nevyhovující zaměstnanci přicházeli o práci a hranice se neprodyšně uzavřely, měli Gerlichovi už čtyři děti a pohltil je rodinný život. Vladimír pracoval ve svém oboru ve Výzkumném ústavu matematických strojů v laboratoři pro rozbor poruch. Byl již nestraník a do politiky se nezapojoval, i když lidé z disentu mu nebyli neznámí.

V roce 1980 se ve svých čtyřiceti letech nechal pokřtít, a ačkoli se považoval za věřícího po většinu svého života, až nyní se díky své manželce a mnoha přátelům dokázal přiblížit církvi. Poznal, že být součástí církve není svazující, ale naopak obohacující. S věřícími se ale scházeli mimo kostely po bytech.

 

Rok 1989

Listopad 1989 prožil na náměstích a v ulicích. „Myslím, že tu velkou změnu tak trochu zařídila svatá Anežka Česká, že to byl zázrak,“ uzavírá svůj příběh Vladimír Gerlich.