„Nastěhovali jsme se do toho ředitelského bytu například, naproti nám byl klášter, který se najednou v roce 1950/ 51 vyprázdnil. Tam byly stovky jeptišek, odstěhovali je někam ke Králíkům na Severní Moravu, do Jeseníků, do Bílé Vody, taky vystěhovali klášter. Na druhé straně byli františkáni, kteří už se tam nikdy nevrátili, vymřeli. Sestřičky se po roce 1989 vrátily. Ke klášteru patřil dům, umístěný vedle školy, kde jsme bydleli v ředitelském bytě. Každý večer, až se setmělo, přijel vždycky nějaký anton nebo jak tomu říkali a vyváděli z něj lidi, do kterých kopali a řvali na ně, ale ne nahlas, aby to nebylo slyšet. Vodili je tam tajně a vyslýchali je. Co se tam dělo, to nevíme. Měli jsme zakázáno sedět na plotě a být tam. Když auto přijelo, museli jsme jít domů a otec nám vytmavil, co se stane, když se k nám jako ředitel bude muset přihlásit, že tam sedíme a koukáme na něco, co nemáme vidět. Přesto jsme tam chodili a schovávali se v keřích, jestli zase přijedou. Bylo to středisko StB v Kroměříži. Měli jsme strach, že se něco takového stane třeba s naším otcem."
„Nás osvobozovali jako první Rumuni, přijeli na takových malých konících, přicválali. Kopaly se zákopy, bydleli jsme tehdy na Vrchlického ulici, ve velice pěkné části města. Zákopy byly hodně hluboké a měly zabránit, aby se rozšířilo vojsko po městě nebo já nevím, k čemu to bylo dobré. My, jako děcka, jsme tam běhali, i když se to nesmělo. Od té doby máme jeden velmi ostrý nůž, který jsme tam našli. Pak přijeli Rusáci, měli nákladní auto, nějakého gazíka, velké auto. Náš barák měl takový podjezd, veliký vjezd, tak stáli s autem v tom vjezdu. Ubytovali se různě v soukromí. U sousedů jeden bydlel a ten, když se ráno umýval, dívali jsme se dírkou v plotě, jak se chystá. Měl lavor se studenou vodou, sundal si hodinky, obě ruce měl plné hodinek, ty si sundal, s takovou láskou, pak se umyl a zase si je dával nazpátek, tak to obíral zřejmě mrtvé."
„Když bombardovali Vyškov, bylo to vidět z patra školy. Byla to jednopatrová budova. Svrchu bylo vidět půl nebe červeného, rudého, až po obzor. Vyškov hořel, protože byl asi bombardovaný, a naši mě zahnali, ať jdu dolů. Šla jsem. Naši zůstali nahoře a dívali se zavřenými i otevřenými okny. Naráz to bouchlo, začala jsem dole řvát a oni přiletěli dolů celí zkrvavení, zhmoždění. to byl prostě výbuch pumy, bomby. Tím tlakem, který se rozšířil, je to odhodilo od těch oken na zeď, přes lavice letěli na zeď a na dveře. Prostě byli celí zhmoždění a tím skončilo jejich pozorování bombardování Vyškova, to si pamatuji jako dnes, ale nebyla jsem nahoře, když zažili tu tlakovou vlnu."
Libuše Geryková, roz. Ingrová, se narodila 11. listopadu 1938 v Kroměříži rodičům Theodorovi a Štěpánce Ingrovým jako nejmladší ze tří dětí. Otec, zemědělský inženýr, si po válce doplnil vzdělání studiem pedagogického minima, působil jako učitel, ředitel a zakladatel zemědělských škol. Matka vystudovala učitelský ústav, učila na základní škole. Otec byl za první světové války odveden, bojoval na západní frontě. V bitvě u Verdunu přišel o čich v důsledku použití yperitu. Roku 1952 byl jako nestraník odvolán z funkce ředitele zemědělské školy v Kroměříži, rodina musela opustit bez náhrady ředitelský byt. Libuše Geryková byla přijata na kroměřížskou jedenáctiletku, kde v roce 1956 odmaturovala. Vystudovala angličtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Promovala roku 1960. Roku 1965 se vdala za Ing. Milana Geryka, pracovníka Přerovských strojíren. V roce 1967 se jim narodila dcera. Roku 1988 získala titul PhDr. V revolučním roce 1989 vedla na gymnáziu Občanské fórum. Většinu svého profesního života učila na přerovském gymnáziu, po odchodu do důchodu působila na jazykové škole v Kroměříži a na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Učitelské práci věnovala celkem padesát let života. V roce 2022, v době natáčení, žila v Přerově.
