Helena Glancová

„Já jsem se svým desetiletým synem šla na Dušičky na Olšany a všichni jsme věděli, kde je ten hrob, který se odkazuje k Palachovu jménu, ačkoliv tam byla nějaká Marie Jedličková. Většina lidí věděla, kde to je, a také tam byly vždycky desítky hořících svíček. Bylo to paradoxní tím, že tam byla Marie Jedličková. Já jsem se tam s tím desetiletým Tomášem zastavila a on dělal to, co děti dělají, zhasnuté svíčky zapaloval od jiných, které ještě hořely. On ani možná přesně nevěděl, kde že to stojíme. Přišel tam tajnej a nejdřív říkal: ‚Pojď sem, pojď sem…‘ A tahal ho někam. A já na něj: ‚Co mu chcete?‘ – ‚On k vám patří?‘ A já že ano, to je můj syn. ‚Tak se mi legitimujte.‘ V té době bylo sčítání lidu. Já jsem mu řekla, že jsem zrovna vyplňovala sčítací archy a nechala jsem si občanku na stole. ‚No, tak pojďte se mnou.‘ Odvezli nás na nejbližší služebnu, sepsali s námi výpověď, ale tam se nestalo víc, než že on zapaloval zhasnuté svíčky, spíš z takového dětského… aby nebyly zhasnuté, když ještě mají knot. Já jsem si říkala, propána krále, snad ho nevyhodí ze základní školy.“

„Musela se nosit hvězda a já už se strašně těšila, že už mi bude šest, že už to také smím nosit, jak už to tak děti mají. Maminka měla kabelku, odpárala to a takhle nosila kabelku, aby to nebylo vidět, protože to místo bylo vybledlé. Židé nesměli sedět v tramvaji, museli stát na plošině. A nějaký pán, úplně cizí, řekl: ‚Co sedíš, mazej dozadu na plošinu!‘ No, taky takoví jsou někdy Češi.“