The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaruše Glosová (* 1927)

• narozena 19. června 1927 v Praze

• otcem byl Oldřich Horyna, úředník v pojišťovně, a matkou Marie Horynová, rozená Dovolilová, žena v domácnosti

• vyrůstala v Radotíně, v roce 1936 se Horynovi přestěhovali do Prahy

• jako dítě viděla na Václavském náměstí T. G. Masaryka a v roce 1937 se účastnila jeho pohřbu

• strýc jejího pozdějšího manžela Zbyňka Glose Václav Vích byl se svou ženou Josefou Víchovou, rozenou Krehanovou, popraven v září 1942 v Berlíně za odboj proti nacistům

• 14. února 1945 zažila nálet na Prahu

• v Praze byla svědkem konce druhé světové války, zažila Pražské povstání, stavěla barikády, viděla vlasovce

• v roce 1946 se s rodiči přestěhovala do Liberce

• vystudovala medicínu

• 28. října 1954 se vdala za Zbyňka Glose, který byl rovněž lékařem

• 21. srpen 1968 prožila v Liberci, na náměstí před radnicí byla krátce před nárazem tanku do podloubí

• přes 30 let pracovala v Liberci jako dětská lékařka

• v roce 2022 žila v Liberci a měla dvě dcery, Ivonu a Jitku

Na vlastní oči viděla prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jakož i posledního, Václava Havla. Mezitím se profesí dětská lékařka Jaruše Glosová stala svědkem řady klíčových událostí moderní československé historie. „Člověk s tímto národem prožil hezké, ale i velmi trudné dny,“ říká.

Ráda se v roce 1937 rozloučila s TGM. „Tehdy mi skončilo dětství,“ přiznává. Naopak po smrti Gottwalda se Stalinem byla přinucena oběma diktátorům vzdát hold. V posledních měsících druhé světové války zažila největší nálet na Prahu. „Dodnes slyším křupání skla pod mýma nohama,“ popisuje.

Při Pražském povstání stavěla v metropoli barikády. Živě si pamatuje i začátek invaze dvou nepřátelských armád do vlasti v letech 1939 a 1968. „Nejvíce mě překvapili plačící muži, protože mně ilustrovali, jaká je to hrůza a co nás asi čeká,“ vzpomíná na počátek německé okupace, kdy jako školačka sledovala nepřátelské tanky v Praze na Národní třídě. Tehdy jí bylo jedenáct let.

Vyrůstala v Radotíně

Jaruše Glosová se narodila ještě za první republiky 19. června 1927 v Praze jako Horynová. Otec Oldřich Horyna měl v legitimaci datum narození 5. srpna 1897. „Pocházel z malého hospodářství v Polabí,“ vypráví jeho dcera. Na statku však prý rozhodně zakotvit nechtěl, proto vystudoval hospodářskou školu. Bojoval v první světové válce na italské frontě. V bitvě na Piavě ho postřelili. Po ukončení válečného konfliktu odstartoval úřednickou kariéru v pojišťovně a své profesi zůstal věrný až do své předčasné smrti v roce 1949.

Matka Marie Horynová, za svobodna Dovolilová, pocházela z Prahy. Starala se o domácnost. „Rodiče se poznali na kurzu němčiny a vzali se v roce 1924. A protože v Praze byl v té době ještě velký nedostatek bytů, přestěhovali se do Radotína,“ připomíná přesun do tehdy samostatné obce, jež je dnes součástí Prahy 16.

Na břehu Berounky Jaruše Glosová vyrůstala. Přestože svět tížila hospodářská krize, nouzí rodina netrpěla. Horynovi patřili k dobře prosperující střední třídě. Už jako malou ji tatínek přivedl k Sokolu. V roce 1938 cvičila na X. všesokolském sletu. Do první třídy šla v Radotíně, ovšem v roce 1936 musela své spolužáky jako čtvrťačka vyměnit. Rodina se přestěhovala do Prahy na Vinohrady. Žila nedaleko domu, kde bydlel její dědeček s babičkou z matčiny strany. Do hlavního města za nimi jezdila už jako malá.

Děda před vznikem samostatného Československa sloužil coby kočí na panství hraběte, který si vydržoval letní sídlo na Mělnicku v Kropáčově Vrutici. Po zrušení aristokratických titulů zmizel do Vídně a děda začal pracovat ve firmě na prefabrikáty klobouků a umělých květin se sídlem na Václavském náměstí.

Psala Masarykovi dopisy

A právě odtud velkým oknem sledovala 28. října 1933 při oslavách výročí vzniku samostatné republiky vojenskou přehlídku, které se účastnil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. „Už byl starým pánem, ale na koni seděl vzpřímený a vypadal mladě. Měl své charisma,“ vybavuje si zážitek. Však prezidentu Osvoboditeli psala jako žačka dopisy s přáním dlouhých let života.

TGM ho však završil v září 1937 a sedm dnů následujících po jeho smrti si tehdy desetiletá Jaruše vštípila do paměti. „Do Prahy se sjelo nesmírné množství lidí, až ze Slovenska, aby mu dali poslední sbohem. Nejprve byl vystavený na katafalku na Hradčanech. Stála se ohromná fronta, která se ke katafalku dostávala pomalu. S rodiči jsem ji vystála také,“ zdůrazňuje s tím, že do nekonečné fronty se zařadili na Pohořelci. Poklonit státníkovi se tehdy přišlo na půl milionu lidí.

Samotný pohřeb významného politika pak sledovala 21. září ze stejného místa, kde ji před necelými čtyřmi lety uhranul na koňském sedle. V průvodu pochodoval i bratr jejího otce, který kdysi sloužil jako voják v Anglii. „Průvod trval hodiny, protože kdo mohl, přijel. Praha smutkem upřímně truchlila. Když se k tomu ve vzpomínkách vracím, tehdy asi skončilo moje dětství,“ myslí si dnes.

Slzy mužů přivolaly obavy z časů příštích

Čím dál častěji začala slýchávat jméno Hitler. „Jednou v září 1938 jsme večer jako obvykle seděli a poslouchali rádio. ‚Vytrvejte u svých aparátů, přijde  důležitá zpráva,‘ ozvalo se. A vyhlášena byla mobilizace. Pamatuji si to už velmi dobře, protože náš jinak tichý dům se rázem proměnil v jednu rodinu. V činžáku se otevřely dveře všech bytů a muži, kteří spadali pod mobilizační povinnost si půjčovali, co jim chybělo ve výbavě. A prožívali jsme jejich náladu. Jestliže se teď mluví, že šli odhodlaní postavit se za vlast, je to pravda. Usmívali se. Spíš ženy měly starost a slzy v očích. Oni se smáli a říkali: ‚My jim to nandáme!‘“

Po mnichovském diktátu pak v Praze vídala spoustu povozů s rodinami se skromným majetkem. Utíkaly před nacisty ze zabraných pohraničních oblastí v Sudetech.

„A přišel patnáctý březen 1939. Odešla jsem ráno zcela normálně do školy, v té době jsem chodila do Mikulandské ulice, což je ulička u Národní třídy. A tam nás paní učitelka propustila uprostřed vyučování domů. Šla jsem na Národní třídu, kde byla tramvajová zastávka, kde jsem normálně nastupovala na svou linku. Jenomže elektriky nejezdily. Chodníky byly plné lidí. A Národní třídou se valila německá armáda,“ vypráví, jak se připojila k přihlížejícím a zvědavě pozorovala mrazivé dění.

„A nejvíc mně utkvěly dvě věci. Nevnímala jsem ani tak ta obrněná vozidla, ale hlavně řady motorek, sajdkár, na každé byli tři vojáci. Zmrzlí, protože bylo hrozné počasí. Padal déšť se sněhem. Někteří muži hrozili pěstmi, ale někteří plakali. A ti, co plakali mě nejvíc překvapili, protože mně ilustrovali, jaká je to hrůza a co nás asi čeká,“ vzpomíná pamětnice.

Němečtí žáci začali být agresivní

Změny zasáhly i ji samotnou. Po páté třídě šla na takzvanou přípravku anglického gymnázia, které plánovala studovat. Jelikož škola nevlastnila svou budovu, měla pronajaté dvě místnosti paradoxně v německém gymnáziu. Prostor musela se spolužáky posléze opustit a také se rozloučit se svými dvěma oblíbenými anglickými učiteli, kteří se v pohnutých časech vrátili do své vlasti. „Němečtí žáci hned využívali situace a začali se chovat agresivně. Najednou tady byli pány, což se na dospívající chlapce snadno přenese,“ podotýká Jaruše Glosová.

Pamatuje si, jak museli v učebnicích začerňovat vše, co připomínalo českou státnost. Na reálném gymnáziu v Ječné ulici jednou dostala se svou spolužačkou od ředitele za úkol vytřídit z velké školní knihovny učebnice. „Nesměli jsme o tom mluvit. Podle seznamu jsme vyndávali knihy a dávali je na hromadu, pak je někam schovali,“ povídá. Pak začali mizet lidé. A potom i židovští spolužáci se žlutou hvězdou...

Za války chodila o prázdninách pomáhat na malé hospodářství v Opočnici u Poděbrad, odkud její otec pocházel a kde hospodařil jeho bratr, jenž sloužil v Anglii. „Se svými bratranci jsem tam byla celé léto. Ráda na to vzpomínám.“ V přídělovém systému produkty ze skromného hospodářství ‚bodly‘. „Samozřejmě, ale bylo to složité. Tatínek raději chodil na jinou vlakovou zastávku a vystupoval i na okraji Prahy, protože na nádražích se kontrolovala zavazadla a bylo trestné něco převážet. Nepříjemnosti by měl i strýček,“ poukazuje na pocit všudypřítomného nebezpečí.

„Vždy člověka zamrazilo, když potkal německého vojáka, a že o to nebyla nouze. Nemohli jste si být jistí, jestli si nevysvětlí váš pohled špatně a nezačne vás legitimovat a působit nepříjemnosti,“ pamatuje si.

O náletu nedovede mluvit bez rozechvění

Za války se bála častých poplachů, během kterých hledali bezpečí v krytech pod domy. Zažila i největší nálet na Prahu během druhé světové války. Odehrál se 14. února 1945. Tehdy již nechodila do školy každý den, jen jednou týdně pro úkoly. A jeden den věnovala doučování chlapce, jehož rodiče byli zaneprázdněni provozem restaurace. „Dostávala jsem tam oběd, což se v té době velmi cenilo. Byla jsem u nich i čtrnáctého února, když uprostřed vyučování začala houkat siréna a oznamovala letecký poplach. Než jsme se vzpamatovali, byly slyšet detonace. Přiběhla chlapcova maminka a šli jsme do krytu domu. Byla jsem přesvědčená, že bombardují Wilsonovo nádraží,“ uvažovala o dnešním „Hlaváku“ jako nejpravděpodobnějším strategickém cíli. Mýlila se. Když sirény poplach zase odvolaly, vydala se na cestu domů. Poprvé ji zastavila hlídka nedaleko Mírového náměstí. Musela se legitimovat.

„Šla jsem dál a tam mě zastavila další hlídka, že musím Vinohradské divadlo obejít, že mě nemůže do Slezské ulice pustit přímo. Poslušně jsem šla do Římské a tam už jsem viděla první zraněné na nosítkách. Lidé je tam nosili do stanice první pomoci, která byla nedaleko. Prošla jsem tedy do Slezské ulice, která se v těch místech trochu rozšiřovala v jakési náměstíčko. A ani dnes o tom nedovedu mluvit bez rozechvění. Tam mě opravdu čekalo hrozné divadlo. Hořel dům, na zemi bylo plno trosek. Ranění, mrtví. I mrtvý kůň. To člověk úplně ztratí orientaci. Nevíte, co dělat. Jestli pomáhat hasit, nebo se utíkat podívat domů, zda váš dům stojí. Šla jsem dál. Dodnes slyším křupání skla pod mýma nohama, protože samozřejmě byly vysypané výlohy a okna,“ líčí všudypřítomnou apokalypsu.

Jejich dům letecké pumy nezasáhly, ale z domu maminčiny sestřenice zůstaly jen sutiny. Příbuzní pak na příští měsíce našli azyl u Horynů. „Jejich dům byla hromada trosek a v troskách zůstala babička. Opravdu hodně hrozný den mého života, na který nelze zapomenout.“

Páčili dlažební kostky na barikádu

Do konce války tehdy zbývaly už necelé tři měsíce. „Věděli jsme, že je konec, že mír bude, že jde jen o to se ho dožít. Pro mě Pražské povstání začalo už čtvrtého května. Šla jsem navečer s přáteli domů. Byl krásný květnový den, svítilo slunce. A překvapilo nás, že téměř před každým obchodem stály štafličky, na nich majitel a začerňoval německé nápisy. Aniž by se bál, že ho Němci postihnou,“ vypráví.

Druhý den byla sobota. S maminkou šly na Václavské náměstí, jak si o sobotách zvykly. Na velkém prostranství se tehdy již shromáždila spousta lidí. Strhávali německé nápisy. Objevovat se začaly československé vlajky. I oni si modrobíločervenou zástavu narychlo ušili a vyvěsili z okna. Když pak po poledni rozhlas začal volat o pomoc, na jejich ulici se začali shromažďovat muži. Tu se však objevila skupinka německých vojáků. „Naši muži je obklopili, překvapili a odzbrojili. Až na jednoho, který se vytrhl, utíkal a vystřelil. Našli jsme pak dírku nad dveřmi našeho domu. Náš strážník ho však postřelil do nohy. Vidím ho jako dnes. Byl mladičký, ležel tam na chodníku a říkal, že je taky Čech, ze Sudet. Přijela pak sanitka a dostalo se mu ošetření,“ zdůrazňuje.

„Rozhlas nás potom instruoval, že se mají stavět barikády, aby se zamezilo eventuálnímu průchodu německých jednotek. Změnilo se počasí, začalo pršet, ale šli jsme stavět barikády. Stavěly se tam u nás blízko. Vynesly se těžké předměty ze dvorů, ale to nestačilo, tak co bylo nejblíž? Dlažební kostky! Muži si obstarali různá páčidla a páčili kostky. A ostatní, hlavně my ženy, jsme vytvořily řetěz, podávaly si je, a tak vznikla do večera veliká barikáda. Člověk nestačí obdivovat, co jsou lidé v takových vypjatých chvílích schopni ze sebe vydat,“ přiznává. „Na druhou stranu naší ulice, která ústila do Korunní, lidé přenesli tramvaj napříč ulicí. Vím, že pak rozhlas hlásil, že do takové tramvaje se musí naházet zase něco těžkého, jinak by tank prázdnou tramvaj snadno odhodil a že jsem to tam šla vyřídit, protože takhle jsme si předávali zprávy.“

Další dny pak strávili v krytu, kde poslouchali rádio či trhali prostěradla na obinadla pro zraněné. Vůbec si nepamatuje, co a jestli vůbec něco v těchto dnech jedli.

„Ze vchodu domu jsem pak jednou z dálky viděla, jak barikádou procházela poměrně početná skupina mužů v uniformách. Později jsem se dozvěděla, že to byli vlasovci, kteří přicházeli ke škole, kde byli ubytovaní němečtí vojáci. Na odzbrojení tak velkého počtu by naši lidi s téměř holýma rukama nestačili,“ podotýká. Devátého května do Prahy vjela sovětská armáda a válka v Evropě skončila.

Míru se však již nedožil strýc jejího manžela Václav Vích se svou ženou Josefou. „Působil v Praze jako novinář a se svou manželkou se hned na začátku války zapojili do odboje. Oba zatkli, převezli do Berlína a tam je v roce 1942 popravili,“ připomíná Jaruše Glosová. „Měli dva sny, kterým bylo na začátku války dvanáct a třináct let. Vyrůstali pak v příbuzných rodinách. Bohužel byli rozdělení. Jeden byl v Olomouci a druhý v jižních Čechách. Poznala jsem jen toho z Olomouce. Byl to lékař, v roce 1969 emigroval do Švýcarska,“ objasňuje.

Noviny ve Florencii strašily invazí

V roce 1946 se Horynovi přestěhovali do Liberce, kde její tatínek dostal místo v pojišťovně. Až pod Ještědem jejich dcera dokončila gymnázium. V roce 1947 začala studovat medicínu. Nejprve v Hradci Králové, studium však uzavírala na Univerzitě Karlově.

„Velkou komplikací byl rok 1948. Asi bych ho až tak nevnímala, ale dotkl se mého tatínka. Těžkou koulí na jeho nohou byl Sokol,“ poukazuje pamětnice na jeho členství v Československé obci sokolské. Účastnil se i posledního protestního XI. všesokolského sletu. „A také se angažoval v Českobratrské církvi evangelické, což se s oficiální politikou po roce 1948 moc neslučovalo. V zaměstnání byl postižen a suspendován na nižší místo. Žil v obavách, co bude dál, jenže osud to vyřešil za něj. V prosinci 1949 onemocněl infekčním onemocněním a zemřel,“ lituje Jaruše Glosová. 

Jelikož její matka byla ženou v domácnosti, peníze nazbyt neměly. Málem ani nedostudovala, nakonec přeci jen promovala v prosinci 1952. Po jejím zapojení do zdravotnického systému nejprve zemřel sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a krátce po něm i československý prezident Klement Gottwald.

„V roce 1953 jsem nastoupila na dětsko-kojenecké oddělení v Liberci. A byla jsem jako všichni moji kolegové z práce nucena jít stát tryznu na liberecké náměstí za Stalina. A brzo nato mě poslali do Cvikova na dětské oddělení léčebny tuberkulózy. Přihlásila jsem se v kanceláři ředitele. On si mě zapsal a jen řekl: ‚Nesvlíkejte se, jdeme stát tryznu za Gottwalda.‘ Tak jsem zase odstála tryznu na cvikovském náměstí,“ usmívá se dnes Glosová při té vzpomínce.

Symbolicky 28. října 1954 se provdala za svého muže Zbyňka Glose, který byl také lékařem a den vzniku samostatné republiky pro něj hodně znamenal. Poznali se na vysoké škole. V roce 1956 se jim narodila první dcera Ivona. O sedm let později Jitka.

Tehdy již intenzivně vnímala ve společnosti se uvolňující atmosféru 60. let. Se starší dcerou v létě 1968 vyjeli do Itálie. Když se vraceli, ve Florencii ji u novinového stánku zaujalo vydání novin. Přední stranu věnovali Československu. Titulka informovala o tom, že jeho hranice jsou obšancované invazními vojsky. Pamětnice říká, že bylo 21. července. „Vlastně tam bylo vylíčeno, že nám hrozí okupace. Pamatuji si, že jsme tam seděli v jedné hospůdce a já jsem brečela, protože jsem měla strach o mladší dceru. Ale když jsme jeli dál a potkávali ze země přijíždějící občany, dozvídali jsme se, že je doma klid a dobrá nálada,“ vypráví pamětnice.

Brečely a utěšovaly se

O měsíc později si na italský deník vzpomněla, když v noci z 20. na 21. srpna Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy. „V noci nám zavolali z nemocnice, že hranice překročila vojska. Bydleli jsme tehdy v paláci Dunaj, kde jsme měli terasu a viděli jsme z ní valící se tanky,“ popisuje první den již druhé okupace, kterou ve svém životě zažila.

Ráno chtěla jít do jeslí, neboť na ní zrovna byla řada. S ostatními lékaři se tam tehdy střídala. Jenže byly prázdné. Odpolední už měla normálně ve své ordinaci na dnešní Masarykově třídě u lázní. „Šla jsem nahoru Moskevskou ulicí, kudy se valily tanky. To byl hrozný pocit a už bych ho nechtěla nikdy zažít. Na náměstí jsem se setkala s jednou matkou, která ke mně chodila se svými dětmi. Stály jsme tam, brečely, utěšovaly se a nemohly to pochopit,“ líčí lékařka, kterou pak do ordinace nasměrovali jinudy, než byla zvyklá chodit.

„Pak jsem se dozvěděla, že za malou chvíli tam narazil tank, který podloubí zboural. Ale co bylo ironické, tak dvacátého prvního srpna zahynul v Liberci první manžel paní, která se mě na náměstí ujala,“ zmiňuje Jaruše Glosová smrt významného předválečného tiskaře Bohumila Kobra. Pohyboval se u domu, do něhož narazil sovětský nákladní automobil. Bohumila Kobra k němu přimáčkl. A už poněkolikáté v životě si pamětnice kladla palčivou otázku: Proč?    

Stejně jako ráno jesle, i ordinace zela prázdnotou. Měla tedy čas na telefonát s manželem, který se jako gynekolog v zaplněné nemocnici přemístil na chirurgii. A od něj se začala dozvídat o rozsahu tragédie. Z jejích známých zemřela zdravotní sestra Eva Livečková, kterou sovětští vojáci postřelili před poštou.

Sama pamětnice pak prožila na cestě domů dramatickou chvilku. „Přecházela jsem Sokolskou ulici od zadního traktu dnešní knihovny. Tam zůstal stát tank, neboť měl zřejmě nějakou poruchu a dál mu to nejelo. Okamžitě se otevřel poklop, vynořil se voják a otáčel se s puškou. Schovala jsem se za jeden dům. Pak tank přeci jen odjel. V tom okamžiku se člověku opravdu zastaví srdce a dech, protože neví, co dotyčný udělá. Jemu jsem viděla do tváře celkem zřetelně, ale jinak měli vojáci takový neutrální výrazy,“ vybavuje si.

Dcera pracovala na Hradě

Za rok při výročí okupace se také bála hodně. „Bylo to dost bouřlivé. Sledovali jsme to zase z terasy. A když byly nepokoje a proti lidem se vyřítily obrněný vozy, měla jsem strach,“ přiznává.

Nadcházející normalizace se jí výrazně nedotkla. „V medicíně naštěstí ne, diagnóza je tam pořád stejná a z pohledu dětského lékaře starosti rodičů o dítě také. Nemůžu říct, že by mě normalizace nějak poznamenala. Člověk si však uvědomoval šedost, nikam nevedoucí cestu, takový to přežívání. A to na vás doléhá, ať chcete, nebo ne, nepřináší vám to uspokojení. Člověk si tohle uvědomuje dvojnásob až zpětně,“ říká a dodává, že na obvodě jako dětská lékařka žila dost izolovaně. „Nepohybovala jsem se ve společnosti, kde by mě to vyburcovalo k nějakému odporu nebo zase k nějakým souhlasům.“

Na konci 80. let se nejvíce zpráv dozvídala od své starší dcery, která studovala v Praze. „Po promoci tam zůstala žít a měla přes kulturní oblast různé kontakty,“ vysvětluje pamětnice. Ivona Glosová, provdaná Raimonová, vystudovala dějiny umění. „Nejdříve pracovala v Akademii věd, ale jen velmi krátce na dost bezvýznamném oddělení, kde třídila fotografie. Ale po roce 1989 byla zaměstnaná krátce na Hradě – za prezidenta Václava Havla. Pořádala výstavy, prožila tam pár hezkých chvil. Tehdy už byla trochu známá jako kunsthistorička a měla kontakty s některými disidenty. Ale přímo disidentkou nebyla, to nechci zveličovat,“ objasňuje pamětnice.

Sametovou revoluci v roce 1989 již Jaruše Glosová zažila v důchodu. V roce 2003 se potkala s prezidentem Václavem Havlem v liberecké knihovně, kam přijel s Janem Třískou na výročí 35 let od začátku okupace. Invazi Václav Havel s hercem Janem Třískou zažili právě v Liberci. „Organizovala to zase moje druhá dcera. Tam jsem Václava Havla viděla tváří v tvář. Hezké setkání, na které ráda vzpomínám,“ říká o setkání s mužem, jehož velmi obdivuje.

„Vyznával pravdu, trpěl za pravdu, ale vždy tam ještě přidal srdíčko. A to znamená být empatický, umět lidi pochopit a umět s nimi sdílet radosti a bolest. To je myslím velké umění – a kdyby nám toho bylo hodně dáno, možná by to tady na světě bylo lepší,“ uzavírá. V roce 2022 Jaruše Glosová žila v Liberci.