Jaruše Glosová

„Šla jsem dál a tam mě zastavila další hlídka, že musím Vinohradské divadlo obejít, že mě nemůže do Slezské ulice pustit přímo. Poslušně jsem šla do Římské ulice a tam už jsem viděla první zraněné na nosítkách. Lidé je tam nosili do stanice první pomoci, která byla nedaleko. Prošla jsem tedy do Slezské ulice, která se v těch místech trochu rozšiřovala v jakési náměstíčko. A ani dnes o tom nedovedu mluvit bez rozechvění. Tam mě opravdu čekalo hrozné divadlo. Hořel dům, na zemi plno trosek. Ranění, mrtví. I mrtvý kůň. To člověk úplně ztratí orientaci. Nevíte, co dělat. Jestli pomáhat, hasit, nebo se utíkat podívat domů, jestli váš dům stojí. Šla jsem dál. Dodnes slyším křupání skla pod mýma nohama, protože samozřejmě byly vysypané výlohy a okna.“

„A přišel 15. březen 1939. Pamatuji se na to také velmi živě. Odešla jsem ráno zcela normálně do školy, v té době jsem chodila do školy v Mikulandské ulici, to je ulička u Národní třídy. A tam nás paní učitelka propustila uprostřed vyučování domů. Šla jsem na Národní třídu, kde bylo nástupiště, tramvajová zastávka, kde jsem normálně nastupovala na svou tramvaj. Jenomže elektriky nejezdily. Chodníky byly plné lidí. A Národní třídou se valila německá armáda. Tak jsem se také postavila mezi lidi a pozorovala německé vojsko, které údajně jelo do kasáren, nevím kterých. A nejvíc mně utkvěly dvě věci. Nevnímala jsem ani tak ta obrněná vozidla, ale hlavně řady motorek, sajdkár, na každé tři vojáci. Zmrzlí, protože bylo hrozné počasí, padal déšť se sněhem. A co mě nejvíc překvapilo, lidi, kteří přihlíželi, muži, někteří hrozili pěstmi, ale někteří plakali. A ti, co plakali, mě nejvíc překvapili, protože mně ilustrovali to, jaká je to hrůza a co nás asi čeká.“