Boris González Arenas

„Za těch deset let, co jsme v opozici, jsem nikdy neviděl konec diktatury tak blízko. Události kolem seskupení ‚27 N‘ [27 N je skupina oponentů, která požaduje respektování svobody projevu. Název vznikl v důsledku masivního shromáždění umělců a intelektuálů před kubánským Ministerstvem kultury 27. listopadu 2020 po protestní hladovce členů hnutí ‚San Isidro‘] to jen potvrzují. Jsou znamením toho, že na Kubu přichází změna, a ‚27 N‘ je toho důkazem. Můj obdiv patří hnutí ‚San Isidro‘ a jeho představiteli Luisovi Manuelovi Otero Alcántarovi [kubánský umělec a oponent, v čele hnutí ‚San Isidro‘ v Havaně], to jsou lidé, se kterými jsem nejvíce v kontaktu, ne úplně s umělci a intelektuály, kteří se sešli 27. listopadu, nerad bych někoho diskriminoval, jde o to, že s hnutím ‚San Isidro‘ jsem spolupracoval na několika projektech. Ale to, co se začalo dít v návaznosti na ‚27 N‘ zanechalo nesmazatelnou stopu. V ulicích můžeme vidět i rodiče mladých oponentů, ne naprosto všechny, ale v masách ano.“

„Vražda oponenta Orlanda Zapaty Tamaye v roce 2010 a ‚Kubánské černé jaro‘ [Primavera Negra de Cuba] v roce 2003 znamenaly důležitý mezník v historii kubánské opozice. Smrt Orlanda Zapaty Tamaye pro mě byla velkým zlomovým okamžikem. Do mých nějakých 18, 19 let jsem patřil mezi zastánce Kubánské revoluce a celého revolučního procesu, kvůli rodinné situaci u nás doma. No ale od 18, 19 let jsem už těm řečem o komunistickém režimu nevěřil, věděl jsem, že něco není v pořádku. Nejprve jsem byl tzv. ‚domácím oponentem‘, tedy hezky z tepla domova, za zavřenými dveřmi, ale už jsem tento systém nemohl vystát, to mohou dosvědčit i moji kolegové z filmové školy. Zavraždění Zapaty Tamaye už nešlo přehlížet, to se člověk styděl za to být jen ‚domácím oponentem‘, za tento umírněný postoj.“

„Popisuji Vám situaci z velmi osobního hlediska, nelze to zobecňovat, protože nevím, jaká byla situace rodiny žijící na okraji Havany, nevím, jak žily rodiny, které nesouhlasily s nastoleným režimem, nevím, jaký byl život v okrajových částech Havany, to nevím. Ale co vím jistě, že existovala mnohem větší důvěra ve státní instituce, důvěra, že se škola dobře postará o děti. Důvěra ve veřejné služby. Samozřejmě, že dnes se setkáte s lidmi, kteří mají s veřejnými službami dobrou zkušenost a také s těmi, kteří takovou zkušenost neměli. V oblasti veřejných služeb došlo k velké nerovnováze, a není to nelogické, že se tak stalo.“