Ladislav Goral

„Vrátil se domů jako partyzán – neviděl ženu, děti skoro tři roky, protože byl ve válce, tak se přišel podívat na rodinu. A zřejmě nějaký dobrodruh, ti pomahači Německu, prostě ti Slováci šli žalovat, že je doma, a tak dál a tak dál. Než přišli Němci, máma to zpozorovala, že jdou k nám, tak on přes okno utekl do lesů a zachránil se. Ale odskákala to rodina, protože oni přišli a: ‚Kde máte manžela?‘ Ona říká: ‚Já nevím.‘ Prostě to tak bylo prd platné, protože mámu sebrali a potom šli k babičce a k dědovi. ‚Kde máš syna?‘ Taky nevěděl. Zrovna byli doma ti jeho kluci – moji tři strejdové a děda – tak je sebrali a na hrůzu, aby viděli, že s nimi není žádná legrace, si museli vykopat hrob a babička Goralová na to koukala. Vykopali si hrob a potom je střelil do týla a bába je musela všechny zahrabat.“

„V šedesátém osmém roce byla v Brně taková soutěž Romové tančí a zpívají. Tam nás slyšel operetní zpěvák pan Novák, který byl z Národního divadla nebo odkud. A říkal: ‚Kluci, vy jste dobří muzikanti, ale s tímhle se neuživíte.‘ Protože to začaly takové ty nové kapely jako Terne čhave a Surmajovci. Říkal: ‚Zkuste se překopat na cimbálovku.‘ A ten Fečo se během dvou měsíců naučil hrát tak na housle, že to nemělo konkurenci. No a jeho rodina – strejda Pius z Karlína, jeho švagr Míša Demeter, Ervín Polívka z Vysočan, jeho brácha Martin – se dali dohromady a začali jsme. Bydlel v Truhlářské a každou sobotu od dvou hodin odpoledne do šesti, do sedmi do večera, než byl noční klid, jsme u něj doma zkoušeli a hráli.“

„(Proč jste se začal zajímat o Romy?) Protože každý by měl vědět, odkud je, co je zač. Když jsem se ptal svého táty, odkud byl můj praděda, jeho vyprávění mi připomínalo pohádku. Pak jsem šel na úřad a zjistil, že náš rod sahá až do roku 1728, kde všude moji předci bydleli, jak se jmenovali, odkud pocházeli... a to je to zajímavé! Jak říkám, poznej svou rodinu, abys věděl, kdo jsi a odkud jsi.“

„Každý národ má svou tradici, své já, svou jinakost. Každému, kdo kritizuje Romy, bych doporučil, aby navštívil Indii a poznal životní styl Indů. Indové si užívají božský klid, nehoní se za hloupostmi, žijí ze dne na den, rodiče nešílejí, když děti přinesou ze školy špatné známky, profese přechází z otce na syna... Zkrátka, indičtí Domové jsou prakticky stejní jako Romové, kteří přišli do Evropy.“

„Bylo potřeba, aby s organizací romské školy někdo pomohl, tak jsem se do toho se dvěma kolegy zapojil. Když se 1. září škola otevírala, mysleli jsme si, že se romské děti budou přímo hrnout – a přišly jen tři! Na slavnostní otevření se dostavili různí funkcionáři, takže to byl průšvih, cítil jsem se strašně. Ale pak se všechno obrátilo: chodili jsme po rodinách, budili děti, aby šly do školy, ve škole jsme je museli obléknout, odvšivit, umýt, naučit je čistit si zuby a tak. Ale dnes? Dnes je to oproti té době hotová módní přehlídka.“