The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Gramišová (* 1928)

• narozena roku 1928 v obci Kupičov na Volyni

• po příchodu Rudé armády a vyhnání německých okupantů vstup do čsl. vojenské jednotky

• po vojenském výcviku spojařkou v karpatsko-dukelské a jaselské operaci a při osvobozování Ostravy

• po válce demobilizovala

• až do penze civilní zaměstnání v Praze

Původ

Libuše Gramišová se narodila roku 1928 v obci Kupičov na Volyni. „To byla velká česká vesnice.“ Rodina paní Gramišové žila na Volyni již dlouhá desetiletí: „Naše rodina tam přijela už roku 1870.“

„Svoje češství jsme si udržovali. Doma se mluvilo česky. Ve školách jsme se učili polsky, ale taky jsme měli jednu hodinu vyučování týdně češtinu.“

Druhá světová válka

„Když začala válka, bylo mi dvanáct roků. To už tam nebyl dobrý život. To víte, v 39. roce padlo Polsko. Za čtrnáct dní. Pak k nám přišli Rusové, zabrali si to naše území a druhou část Němci. Podělili se s námi. Naši rodiče byli dost bohatí. Poněvadž Češi byli většinou pracovití lidé a většinou tam bylo zemědělství. Měli dvacet hektarů země, tak už to byli kulaci. Rusové tam byli dva roky a Němci je přepadli. Za tři dny jsme měli být vyvezení na Sibiř. Je to hanba říct, ale Němci nás zachránili. Jinak bychom byli na Sibiři zahynuli.“

Vstup k československé zahraniční jednotce v SSSR

„Věděli jsme, že je tam naše armáda a že tam taky bojuje, tak jsme řekli, že tady už nezůstaneme, že jim to necháme. A taky jo. Když přišli v tom 44. roku k nám, to bylo v dubnu, já jsem šla do armády. Přišla k nám naše komise a všichni – od 16 do 60 let, ženy i muži – jsme šli do armády. Byli jsme v cizině (tj. na Volyni, pozn. ed.), ale byli jsme takoví vlastenci, jako nejsou ani v České republice. Češství jsme si udržovali, tak jsme si řekli, že půjdeme do armády, že tam už nezůstaneme. Taky jo. Ještě mi nebylo 17 roků a já jsem šla do armády.“

Výcvik

Vojenský výcvik jednotky paní Gramišové probíhal ve vesnici Rusov na Haliči. „Tam jsme stáli tři měsíce a byl to tvrdý výcvik. Stáli jsme u lesů. Bylo nařízení, že musíme do těch lesů, abychom si zvykli na tvrdé podmínky. Samozřejmě nás nacpali do bunkrů. Začalo cedit, spali jsme v bunkrech. Je to čerstvá zem, prosakuje to, ležíte ve vodě… A vesnice přitom byla pod námi. Výcvik jsme tedy prodělávali v bunkrech. Byl to takový lesík a v něm jsme byli postupně všichni ubytovaní.“

Dokonce i ženy v armádě musely prokázat dovednost zacházení se zbraní: „Měly jsme pistole nebo automaty. To jsme se musely taky učit vyčistit a střílet s tím.“

Bojová nasazení

Libuše Gramišová byla nejdříve nasazena jako spojařka u první brigády. Přibližně po týdnu pak byla přidělena k tankové brigádě, opět jako spojařka. Působila přímo na hlavním štábu.

Její první bojovou operací byla Dukla „To byl taky rozum, jít do hor s tanky. Oni seděli na kopci a řezali do nás, tak nás rozbili.“

„Tam jsme dostali velkou dardu, na Dukle. Byli jsme ubytovaní ve velkém domě a teď do něj začali řezat. Seděl nahoře na továrně Němec a udával vysílačkou, kde přesně jsou vojáci. Měli přesné zásahy. Vrazili do naší kuchyně, že se to všechno i s kuchařem rozlétlo. A kdo byl u toho, tak samozřejmě taky. Potom jsme byli v budově, kdy byly velmi silné zdi. Nevím, jestli to bylo panské sídlo nebo úřad nebo co to bylo. Tak do nás řezali, že říkali: ‚Všichni podél zdí si lehejte! Poněvadž ty jdou nejméně prostřelit. Jedině oknem se to může dostat.‘ Okna měla závory, tak jsme je pevně pozavírali. Všechno se klepalo. To jsem ani neměla nějak strach. Mládí úplně všechno jinak bere, žádný strach tam nebyl.“

Po Dukle byla paní Gramišová převelena do Kežmaroku. Absolvovala operace v Jaselském průsmyku a boje při osvobozování Ostravy, kde se štábem následně i zůstala.

Konec války

Konec války zastihl Libuši Gramišovou v hodnosti rotného, následně byla povýšena do hodnosti kapitána ve výslužbě. „Ani vyznamenání nenosím. Nemám to ráda. To je něco pro mužské. Nosím jen náš znak.“

Po demobilizaci se provdala za svého bývalého velitele. Manželství jim však dlouho nevydrželo. Paní Gramišová poté pracovala v Praze v knihovně, kde působila až do svého odchodu do důchodu.

Dosud se pravidelně setkává se svými spolubojovníky v pražském hotelu Legie.

Na základě podkladů Post Bellum zpracoval v roce 2009 Jan Čížek.