Libuše Gramišová

„Když začala válka, bylo mi dvanáct roků. To už tam nebyl dobrý život. To víte, v 39. roce padlo Polsko. Za čtrnáct dní. Pak k nám přišli Rusové, zabrali si to naše území a druhou část Němci. Podělili se s námi. Naši rodiče byli dost bohatí. Poněvadž Češi byli většinou pracovití lidé a většinou tam bylo zemědělství. Měli dvacet hektarů země, tak už to byli kulaci. Rusové tam byli dva roky a Němci je přepadli. Za tři dny jsme měli být vyvezení na Sibiř. Je to hanba říct, ale Němci nás zachránili. Jinak bychom byli na Sibiři zahynuli.“

„Věděli jsme, že je tam naše armáda a že tam taky bojuje, tak jsme řekli, že tady už nezůstaneme, že jim to necháme. A taky jo. Když přišli v tom 44. roku k nám, to bylo v dubnu, já jsem šla do armády. Přišla k nám naše komise a všichni – od 16 do 60 let, ženy i muži – jsme šli do armády. Byli jsme v cizině (tj. na Volyni, pozn. ed.), ale byli jsme takoví vlastenci, jako nejsou ani v České republice. Češství jsme si udržovali, tak jsme si řekli, že půjdeme do armády, že tam už nezůstaneme. Taky jo. Ještě mi nebylo 17 roků a já jsem šla do armády.“

„Tam jsme stáli tři měsíce a byl to tvrdý výcvik. Stáli jsme u lesů. Bylo nařízení, že musíme do těch lesů, abychom si zvykli na tvrdé podmínky. Samozřejmě nás nacpali do bunkrů. Začalo cedit, spali jsme v bunkrech. Je to čerstvá zem, prosakuje to, ležíte ve vodě… A vesnice přitom byla pod námi. Výcvik jsme tedy prodělávali v bunkrech. Byl to takový lesík a v něm jsme byli postupně všichni ubytovaní.“