„My jsme tam samozřejmě v tom osvětovém domě okamžitě spustili kopírku, tak jsme okamžitě začali tisk různých letáků. Bylo to na stejném místě, kde jsme to pak dělali i v roce 1989. Dokonce jsme vozili letáky po vesnicích a rozhazovali a vylepovali. Tady byli polští vojáci, a dokonce se stalo, že nás zatkli někde v Orlických horách v nějakých serpentýnách. Není to úplně příjemné, když vás vyvedou z auta a postaví vás na krajnici u silnice. Nechtěli po nás ruce nahoru, to ne, ale prostě šťouchají do vás samopalem. Nám vybrali celé auto, vyhodili všechny ty letáky, které jsme vezli, a dali nám tam ty, které zabavili těm předchozím. To byli polští vojáci.“
„Nedělo se to jenom v České Třebové, ale já to skutečně dodnes mám před očima. Jaká to byla hrůza pro mě, pro malého kluka. Na rozdíl od těch ostatních, kteří odvrátili pohledy, anebo naopak se kochali tím, že nějaký člověk, ke kterému chodili nakupovat, který samozřejmě bral peníze za to, že jim prodává látky a tím se tedy stal 'zbohatlíkem'. Ta ideologie je hrozná. Dobře si to vybavím, že to je hrůza – takhle ponížit člověka, to je hrozné ponížení, jak tam za výkladem seděl. Koukal, prázdné oči na ty lidi, protože nemohl ani o něco poprosit nebo něco takového. Dodnes si to pamatuji, jak seděl v tom výkladu, kolem něj ty štůčky těch látek, které mu zabavili v tom obchodě. Každý podnik má nějaké zásoby, aby mohl odprodávat a oni to vzali, že to zatajil. Tak já nevím, jak to bylo, jenom si pamatuji ten hrůzný zážitek z toho, že vidím poníženého člověka v akváriu.“
„To je úplně stejné jako kdekoliv a dneska to třeba vidíme na tom Rusku, co se děje. To vymývání mozků, to prostě oni uměli –komunisti – úplně báječně. Já mám takové rozporuplné vzpomínky právě na tuto dobu. Tatínek byl živnostník, kterého perzekvovali hned od roku 1948, a to nejen proto, že byl živnostník, ale on v podstatě byl také členem strany lidové. A po roce 1945 za lidovce byl, jak se tomu říkalo, v tom národním výboru. Viděl, jak ti bolševici, komunisti místní, kteří byli takové ty všelijaké rudé gardy, se dopouštěli různých zvěrstev třeba na těch německých občanech. Byly to takové pochody smrti jako na Brněnsku. Tátovi se nelíbilo, jak se k nim chovají, tak se v podstatě proti nim postavil a oni se mu za tohleto, že v podstatě měl demokratický postoj a chtěl být spravedlivý a neubližovat nevinným lidem, tak v podstatě za to se mu pomstili velmi po roce 1948. A to přesto, že ten můj tatínek nebyl nevstřícný, on taky za války musel dokonce tu živnost opustit a dělal nějakou dobu někde na nádraží a pak se k tomu zase vrátil. A pak, po tom pětačtyřicátém, dokonce pomohl budovat tehdy znárodněný podnik Masna. Ten můj tatínek dokonce pomáhal to budovat a stal se tím pádem úředníkem asi na rok, protože uměl počítat a byl šikovný ekonom. A protože se stal úředníkem, tak první na to doplatil. Tehdy vyšlo heslo '70 000 do výroby', což znamenalo, že úředníci půjdou makat ke stroji. Takže to potkalo i mého tatínka, který byl rok úředníkem a pak se stal soustružníkem a vyráběl nějaké věci pro vodovodní kohoutky v armaturce.“
Alexandr Gregar se narodil 25. listopadu 1943 v Litomyšli. Jeho rodiče měli malé řeznictví v České Třebové, kde Alexandr Gregar prožil své dětství i mládí. Po roce 1948 komunisti rodičům živnost zabavili. Tatínek pracoval nejdříve v národním podniku Masna. V rámci akce „70 000 úředníků do výroby“ pak celý život pracoval jako soustružník v továrně na armatury. Starší bratr Milan narukoval v rámci vojny k nechvalně známým Pomocným technickým praporům v Ostravě. Alexandr Gregar měl díky svému původu problémy dostat se na střední a později na vysokou školu. Nakonec vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v České Třebové. Od pěti let hrál amatérské divadlo, takže po maturitě podal přihlášku na DAMU. Nedostal se tam, a proto vystudoval po maturitě ještě odborné učiliště ČKD v Chocni, obor strojní zámečník. Nakonec se právě na doporučení učiliště dostal na nově vzniklý Pedagogický institut v Pardubicích, obor český jazyk, historie a občanská nauka. Institut byl později přeměněn na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy se sídlem v Hradci Králové. Po promoci a absolvování vojny se vrátil vyučovat zpět na učiliště v Chocni. V roce 1968 nastoupil do osvětového domu v Ústí nad Orlicí jako metodik pro amatérské divadlo. V roce 1969 musel pro své politické postoje toto místo opustit, nesměl učit a měl problémy získat práci. Nakonec nastoupil do oddělení propagace textilního podniku Primona. Po celý svůj život se Alexandr Grygar věnuje amatérskému divadlu jako herec a režisér. Několikrát se zúčastnil se svými inscenacemi i nejznámější přehlídky amatérských divadel Jiráskův Hronov. V roce 1989 se Alexandr aktivně zapojil do sametové revoluce, působil v regionálních funkcích Občanského fóra. Později se stal členem Občanské demokratické aliance. Od roku 1990 byl vedoucím odboru kultury na Okresním úřadě v Ústí nad Orlicí. Mezi lety 1995 až 2005 byl vedoucím odboru kultury na Magistrátu města Hradec Králové. Vyučoval na Univerzitě Hradec Králové a DAMU. Ve svých 70 letech obhájil disertační doktorskou práci na DAMU. V roce 2022 publikoval a stále se věnoval divadlu. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se mu narodily dvě dcery. V roce 2022 žil v Hradci Králové.
