Vladimír Grégr

„Když jsem přijel do Prahy, nastoupil jsem k Energoprojektu, kde nás bylo několik, kdo jsme se tímto způsobem dostali z vojny. Jen pro zajímavost, ten ročník, ve kterém jsem byl, kdybych býval zůstal na vojně, jejich doba, jak dlouho mají být na vojně, se prodloužila o jeden rok. Místo dvou let měli sloužit tři roky. Přirozeně, to jsem slyšel od kamarádů z vojny, to vyvolalo hrozné pobouření, ale co se dalo dělat. Načež krátce nato byla veliká mírová akce, jak socialistický blok je ochoten v rámci mírového soužití snížit množství československé armády. A tomu celému ročníku, kterému prodloužili vojnu o rok, to zase zkrátili a na základě mírového úsilí československé vlády mohli po těch dvou letech, jak měli jít původně.”

“Jemu [otci] se pravděpodobně nechtělo opustit republiku a vím, že před únorem se u nás o nějakém [plánu na emigraci] vůbec nehovořilo. Ale možná, že jsem se zmínil o penězích, které jsme měli v Anglii. Když došlo k únorovému převratu a on byl pozvaný dolů do té kanceláře, musel podepsat papíry o znárodnění. Teď se ten národní správce, nebo budoucí národní správce, na něj obrátil a řekl: ,Pane Grégr, jsou tady ty peníze v Anglii.’ Ten to věděl, protože ty peníze byly vedené v účetnictví, že to je obnos, který leží v zahraničí. On se chvilku rozmýšlel a řekl, aby mu prominuli. Vyšel nahoru do bytu, kde byla jeho žena - my jsme jí říkali teta Eva, protože naše matka tragicky zemřela za války. Říkal jí: ,Evo, teď se musíme rozhodnout. Buď pojedeme ven, jsme těmi penězi na jistou dobu zajištění. Anebo musím jít dolů a tenhle papír podepsat a tím ty peníze dám. Budou taky znárodněné.’ Načež teta Eva - bylo to příliš rychlé rozhodnutí, a pravděpodobně nechtěla opustit rodinu, hlavně svou matku - řekla: ,Já k tomu nemám odvahu, nedokážu to udělat.’ On řekl, že v pořádku, šel dolů a papír o převodu peněz podepsal. Tím se víc nebo míň myšlenka opuštění republiky uzavřela.”

„To bylo tak. U nás v tiskárně pracovala slečna Feiglová, ona byla myslím účetní. Měla na starosti peníze. Přišla k otci, když byly Norimberské zákony, a říkala mu: ,Pane šéf, já jsem Židovka, ale už dlouho s nimi nemám žádný kontakt.' Tati řekl: ,Ví to někdo?' Ona říkala: ,Já myslím, že to moc nikdo neví.' Její rodiče byli mrtví. ,Já myslím, že to nikdo neví.’ Otec řekl: ,Tak když mně slíbíte, že to nikomu neřeknete,' pardon [pamětník pláče] ,tak tu můžete zůstat.' A zůstala celou válku. Vůbec na ni nepřišli. Možná že ji tím… nevím.”

„On potom, když byl starší, ten Eduard [Grégr] bydlel ve Lštění. A když jezdil na zasedání Říšské rady do Vídně, sednul do vlaku, jel na Hlavní nádraží, nasednul do vídeňského rychlíku a vracel se zase přes Čerčany. A když jel na totéž zasedání Ferdinand d’Este, v Čerčanech zastavil vlak, aby mu připojili jeho salonní vagón. A Eduard jednou se rozčílil a v parlamentu řekl: ,Jízdní řád platí pro každého a vlak musí projíždět a nesmí zastavovat v Čerčanech!’ Samozřejmě měl zlost, protože on musel jet až do Prahy. Představte si, že se mu to povedlo. Od té doby Ferdinand d’Este chudák s tím vagónem musel jezdit do Prahy, tam ho připojili a Čerčanama projížděl. Protože on bydlel na Konopišti, do Čerčan to měl nejblíž. Tak to snad ukazuje, jaký byl Eduard bouřlivák.”

„Blížilo se prozrazení těchto nejrůznějších organizací. Gestapo zjistilo, o co jde, vyšetřovalo různé osoby a strýc Vláďa přirozeně o tom věděl, že se jeho jméno zcela jistě do vědomí gestapa [dostane, pozn. editora]. Takže v posledních dnech se pohyboval po Praze a po různých místech. Každou noc spal někde jinde, aby ho nemohli najít. Ale nakonec se to přirozeně nepovedlo. Můj otec říkal: ,Proč už nejsi pryč?’ Ale on měl nepředstavitelně krásný vztah ke své matce Boženě. Ta babička Božena, on se s ní nedokázal rychle rozloučit. Takže svůj odjezd, který by pravděpodobně prošel, stále odkládal. To se mu stalo osudným. Náhodou ten den spal u nás doma, v Hálkově ulici. A gestapo ho zatklo. A já nevím, jestli jsem si to vymyslel, nebo… Ale mám takový pocit, že jsem jako kluk koukal z okna a viděl jsem ho v tom momentu, kdy ho gestapo nakládalo do auta. Odvezli ho do Pečkova paláce a podle vzpomínky mého otce se stala následující věc. Když vstupovali do toho paláce, byl tam trochu blázinec, nepořádek, protože gestapák, který ho tam uváděl, něco vyjednával ve vrátnici. On stál v tuto chvíli na ulici a čekal, než ho dovedou do Pečkárny. A najednou si uvědomil, že to byla možná poslední příležitost, aby utekl. Bylo to v noci, on znal Prahu, věděl, kudy má utíkat. Ale on to neudělal. A když vstoupil do té Pečkárny, uvědomil si: ,Teď jsem pravděpodobně skončil, protože poslední příležitost mi utekla.’”