Helena Grégrová

"Tatínek si nechal udělat takový seznam, měl obrovskou knihovnu a nevěděl, co s tím nábytkem a vším bude dělat... Znal starého Grégra, mého pozdějšího tchána. Eduard Grégr byl ročník 1900 a znal se s tátou asi přes právní věci. Táta se mu svěřil, že neví, co s tím vším nábytkem má dělat. To bylo v roce 1952. Starý Grégr říkal: "Já mám syna, tomu je jednadvacet a má už papíry a my máme "pádidlo", to je tatra. Jeho syn Eda, co měl ty papíry, to je můj muž. Takhle já jsem přišla k manželovi. On byl o devět let starší, jemu bylo jedenadvacet. Mně dvanáct.... Měli tam nějaký sklad papíru... Pendloval tím pádidlem přes Most legií někam do Hlubočep, tam to s tátou rovnali, aby se to tam vešlo, posléze si třeba přišel někdo něco koupit. Tak takhle to bylo."

"[Otec] zoufal, co budeme dělat... Kde budou oni [rodiče] bydlet a okamžitě babička ve Školské řekla: 'O holky se neboj, ty budou bydlet tady!' Ale naši měli zakázanou Prahu. Kam měli jít? Neměli nic, spoustu krásného nábytku a stříbrných věcí v tom bytě. Ten večer jsem myslela, že o rodiče přijdem. "Kdo o tom rozhodl, že se musejí vystěhovat?" My jsme nic jiného neměli, než jen ten papír. "To je list z nějakého národního výboru?" Je tam Národní výbor Prahy 1. "A oni prostě oznámili, že jdete pryč?" Ano."