Milena Grenfell-Baines

„Babičku mám v památníku, stejně tak strýčky a tety a všichni zahynuli. Sestřenice byly stejně staré jako já a moje sestra. Všechny odvezli v roce 1942 do Terezína. Rodinu Adlerovu odvezli rovnou do vyhlazovacího tábora do Malého Trostince. Babičku a dědu odvezli z Terezína do dalšího koncentráku a tam je zabili. Dověděla jsem se to po válce, kdy už mi bylo 16 let. V Anglii to bylo zvláštní, někdo tomu věřil, někdo ne. Informace byly nedostupné. Nikdo se nejezdil podívat do koncentráků, to nebylo možné. Jen otec, který se vracel do Anglie, z toho byl šíleně nešťastný.“

„Skončila válka a každý si myslel, že pojede domů a najde rodiče. Tenkrát nikdo nevěděl, co se dělo. Moji rodiče nám nikdy nic neříkali a ty ostatní děti, které bydlely v anglických rodinách, o tom taky nic nevěděly. Některé děti se vůbec nevrátily a zůstaly v anglických rodinách, byly adoptované. O 40 let později, když se našla Wintonova kniha, ta paní, která ji našla, napsala na všechny adresy a odpovědělo jich asi jen 200. Z těch 668 dětí se jich našlo asi 200. Po těch 40 letech tedy buď nechtěly, zemřely, odjely, ztratily se, nebo byly adoptované. Protože víme jen o těch 200 dětech.“

„Roku 1937 jsme se odstěhovali do Prahy. […] 13. března [1939] k nám prý přišel nějaký pán a varoval mého otce, že by měl hned rychle odjet, protože ho bude hledat gestapo, už jen kvůli tomu, co udělal pro Manna. On vážně ten večer odjel, 15. března přišli Němci. Mně bylo devět a půl let, já jsem si toho nebyla tak vědomá, že přijde okupace. V květnu nám řekla máma, že pojedeme do Anglie s mojí sestrou. Měly jsme se učit trochu anglicky, jediné, co jsme se naučily, bylo trochu zpívat anglickou hymnu. 29. července jsem se sestrou byla na hlavním nádraží v Praze, kde jsme se loučily s maminkou a dědečkem. Ostatní si nepamatuji, že by přišli na nádraží, ale dědeček mi dal památník, kde byla podepsaná celá rodina s přáním, aby se mi vedlo dobře.“

„Tak jsme z nádraží odjeli. Vážně si na to skoro nepamatuji. Vím, že byla noc, vím, že jsme nebrečeli. V kupé se mnou seděla jedna další dívenka, která se jmenovala Dáša, později provdaná Šímová. Byla to sestřenice Madeleine Albright. Dáša mi po letech řekla, celá léta jsme se znaly, že jsme se držely v tom kupé za ruce a řekly jsme, že nebudeme brečet. Na cestu si skoro vůbec nepamatuji, měly jsme s sebou každá ruksaky. Kufry byly uložené jinde. […] Celý vagon byl zavřený. Byl to obyčejný vlak, který jel až do Holandska, ale my jsme v tom vagonu byli zavřený, nemohli jsme nikde vystupovat. V tom vagonu nás tenkrát bylo asi šedesát nebo sedmdesát, to byl sedmý vlak. Ten poslední (co skutečně vyjel).“

„Když jsme přijeli do Anglie, do Londýna, přijel pro nás jeden pán a jeli jsme do města blízko Manchestru. Předtím jsme bydleli v Praze v moderním bytě. Tohle byla rodina, která žila v domečku. V Anglii byly celé ulice domečků slepených dohromady. Měli obývák, kuchyň, dvě ložnice, vana byla v kuchyni. Měli dceru Mary, kterou poslali k babičce, protože chtěli, abychom já a sestra zůstaly spolu. Měli jen dvě ložnice, takže Mary žila u babičky a my žili u nich. Byli na nás ohromně hodní. Já jsem si velmi rychle zvykla. Sestře Evě byly čtyři roky. Dnes říká, že z toho tehdy byla tak šokovaná, že se strašně zlobila na svou mámu, že ji poslala pryč. Celou cestu nemluvila ani nebrečela. Za rok zapomněla česky.“

O naší škole vlastně nikdo moc neví, protože přijel slavnej… Roku 44 přijel do školy jeden velmi slavnej režisér a natočil, natočil nás a ten film se jmenuje Children In Exile. A my jsme nevěděli, co se s tím filmem stalo. A asi jsme na to taky zapomněli. Ale jedna z našich spolužaček, která se vrátila do Prahy, pracovala na Barrandově, kde se točej filmy a ten film byl někde schovanej. Protože tenkrát komunisti sice ho nezničili, ale někam ho schovali, protože nechtěli, aby to někdo viděl. A Doris ten film našla a tajně ho okopírovala a pak nám ho poslala. Takže většina z nás vlastně má kopii filmu a my se vidíme, když nám bylo dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct. Ale ten film ještě nikdy nebyl ani v televizi v žádný a o tý škole se moc málo vůbec ví.

„Dostalo se to do ruky Esther Rantzenové, která tenkrát měla slavný pořad That‘s life, který se vysílal každou neděli. Něco jsme se trochu dozvěděli z novin, ale nám to tenkrát nedošlo. Jednou mi zvonil telefon a nějaká paní říká, že je Esther Rantzen. A já jí říkám: ,A tady je anglická královna,‘ protože si říkám, že Esther Rantzen nevolá jen tak někoho. Ona mi říká: ,Jak jste se jmenovala za svobodna, Milena Fleischmannová? […] Našli jsme pána, který organizoval ty vlaky, kterými jste přijeli, my si ho zveme do Londýna do našeho programu a chceme pozvat několik z vás dětí, abychom ho překvapili. […] Byla bych ráda, kdybyste přijela. On o tom nebude vědět.‘ Pozvali nás do studia, tam jsem potkala kamarádku Věru Gissingovou, tu jsem znala, ta organizovala ten první sjezd. Byl tam i Harry i Hanuš Šnábl.“

„Já jsem se vrátila domů. Ty děti, některý už bohužel nežijou. Jak jsme se o tom potom bavili, tak oni je posadili do letadel, doletěly do Prahy, tam je více méně vyhodili a ony šly hledat, jestli jsou naživu rodiče. Většina rodiče samozřejmě nenašla. Po roce 1948, když přišli komunisti, tak to někteří měli zase horší, tak se rozjeli do jedenácti zemí. Mám nebo měla jsem kamarády a kamarádky po celém světě. V Americe, Austrálii, Kanadě, ve Francii, v Holandsku, zkrátka každý měl svůj život. Mnoho z nich se stalo úspěšnými.“