„Začali mě otravovat. Ten jeden se představil jako kapitán a přišel třeba na mou noční službu, kde se ke mně posadil. Nebo přišel i domů, nebo mě na ulici začal otravovat. V podstatě mi říkali, že jsem nekomunista a že musím prokázat svůj postoj k režimu. Chtěli, abych jim dával informace o komunistech. Ve Výzkumném ústavu byla řada lidí, kteří byli u komunistů, kteří vstoupili do strany z důvodu kariéry. Nějak jim asi nevěřili, a proto chtěli použít mě, abych na ně podával informace. Já jsem tedy za kolegy přišel a řekl jsem jim, že mě otravují z StB a že chtějí, abych na ně donášel. Rozhodl jsem se, že na výboru strany řeknu, že se toto děje. Že jim řeknu, kdo vlastně vládne v Československu. Že jsem si myslel, že vládne KSČ a najednou StB chtějí, abych na komunisty donášel. Ti mí kamarádi z ústavu ale řekli: 'Nebuď blbej, bude z toho ohromný malér. Tak se s nimi bav a zjisti, co chtějí o nás vědět. My chceme vědět, co se děje v StB.‘“
„V tom roce 1965 mi bylo nabídnuto stipendium. Já jsem měl možnost tam zůstat. Mohl jsem se pak zase legálně vrátit do USA. Kdybych tam byl legálně, mohl bych mít jiné spojení s rodinou. Tak jsem se rozhodl vrátit a zkusit to. Oni mi ale návrat do USA zamítli a pak si to rozmysleli. Že mi cestu dovolí, když o ní poreferuji. Měl jsem tedy ten první rok legální. Pozval jsem tam dokonce bratra a rodiče. Komunisté neměli zájem o penzisty, těch se chtěli zbavit, měli by po nich byt a nemuseli jim platit penzi. Takže byla taková možnost, že jsme byli v USA celá rodina. Dramatická situace ale nastala, když tam rodiče odmítli zůstat. Nechtěli být na nás závislí. Bratr pak zůstal v Kanadě. Pak přišel rok 1968 a to mi komunisté nařídili, abych se okamžitě vrátil. Pak když byla invaze, měl jsem pobyt v USA okamžitě přerušit, ale já už jsem návrat do Československa odmítl.“
„Hledali ten leták, ale já jsem se ho stihl mezitím zbavit. Vzali mě na policii do Bartolomějské ulice, kde jsem byl dva týdny. Byla tam velká cela, kde nás bylo asi 17, byl jsem tam se zloději a pasáky. Při vyšetřování měli velice silná světla, kterými mi svítili do očí. Ptali se na různé věci z mého života. Pak jsem mohl jít zase zpátky. Ale nevěděli jsme, jestli přijdou zpátky za půl hodiny, nebo jestli mě nechají spát. Bylo to velké napětí a adrenalin. Byl tam taky například otec se synem, u nichž našli nějakou pušku, a ti se do cely vraceli zmlácení do krve. Byl jsem tedy ve velkém stresu. Při tom vyšetřování, když se mě ptali na dětství, začal jsem až halucinovat. Měl jsem vize. Zjistil jsem, že je na tom i něco, co se mi líbilo. Začal jsem tam prožívat změněné stavy vědomí, se kterými jsem pak v průběhu života pracoval. Byl to tedy první zážitek změněných stavů vědomí ve velice obtížné situaci.“
„Vy jste ještě mohli s LSD pracovat ve vašem výzkumném ústavu?“ - „To bylo to poslední místo v Americe, kde se výzkum udržel. Původně bylo v USA 72 výzkumných projektů a všechny byly zastaveny. Tento byl poslední, který přežíval.“ - „Kdy to bylo zastaveno?“ - „Já když jsem tam přijel v tom roce 1967, už byly zákony a jen my jsme měli tu výjimku na výzkum. My jsme s LSD mohli pracovat až do doby, kdy jsem odešel z ústavu, a to bylo v roce 1973. Měl jsem více a více materiálu a dostal jsem nabídku od několika nakladatelů, abych o tom napsal knihu.“
„Jak je možné, že komunisté dovolili dělat v Československu v 50. letech výzkumy LSD a také LSD vyrábět?“ - „My jsme měli skupinu chemiků, kteří byli výborní na námelové alkaloidy. Sandoz pak neměl problém bez velkých obtíží vyrobit LSD. Byli jsme jen jednou ze dvou zemí, spolu se Švýcarskem, kde to bylo možné. Lidé z celého světa pak u nás od Spofy nakupovali LSD. A otázka, proč to komunisté dovolili... To proto, že my jsme nehovořili o tom, co se při sezeních s LSD děje. Nemluvili jsme o tom, že to má něco společného s psychoanalýzou. To by ten výzkum zabilo. Rozhodně jsme také neřekli, že lidé mají při tom mystické, spirituální zážitky. Cokoli ve vztahu k náboženství bylo považováno za opium lidstva. Za něco, co je nepřátelské té světové revoluci. Takže jsme se dohodli, že o tom budeme mluvit jako o chemoterapii a nemluvili jsme o těch mechanismech, jak se to stane.“
„To užívání mládeží, takové to ostentativní, a to hnutí hippie, kam patřili mladí lidé, kteří brali LSD, začali se nějak odlišovat od Ameriky hlavního proudu, nosili dlouhé vlasy, bradky a malovali své vozy psychedelickými barvami, a spousta z nich také dělala demonstrace proti válce ve Vietnamu. Make love, not war. Tím se identifikovali jako skupina troublemakerů. To pak přispělo k tomu, že psychedelika byla postavena mimo zákon.“ – „Kdy byla postavena mimo zákon?“ - „Tam to začalo v roce 1965 tou aférou v Harvardu, kde dělali profesoři Timothy Leary a Ralph Metzner výzkumy se studenty, což bylo velice kritizováno pro nezodpovědný způsob se zacházením s těmito látkami a to přispělo ke změně legislativy.“
Stanislav Grof se narodil 1. července 1931 v Praze. Jeho rodiče pocházeli z České Třebové, kde Stanislav strávil část svého dětství. Od roku 1939 žili Grofovi v Praze. Stanislav byl nadaným žákem gymnázia, od dětství miloval filmy Walta Disneye a chtěl se věnovat animovanému filmu. Po přečtení knihy psychoanalytika S. Freuda se však rozhodl věnovat psychiatrii. Rok před maturitou, v roce 1948 byl obviněn z šíření protikomunistických letáků a několik měsíců strávil ve vazbě. Po zproštění obžaloby se nemohl vrátit na původní gymnázium a hrozilo, že neodmaturuje. Pracoval na brigádě při stavbě Klíčavské přehrady, díky čemuž ho přijali na gymnázium pro dělnické kádry. Po maturitě byl díky výbornému prospěchu přijat na lékařskou fakultu. Rok 1948 postihl také jeho otce, kterého vyhodili z místa prokuristy, neboť odmítl vstup do KSČ, komunisté navíc znárodnili Grofovým domy v České Třebové. V padesátých letech se Stanislav zapojil jako student do vědeckých experimentů s LSD. Po absolvování medicíny pokračoval v laboratorním výzkumu a poté v klinickém výzkumu s těžkými pacienty. V šedesátých letech po něm StB chtěla, aby donášel na své kolegy. Poskytoval jen informace, na kterých se se svými kolegy předem domluvil. Rok 1967 strávil v USA jako klinický a vědecký pracovník na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se rozhodl zůstat v USA. Byl vedoucím výzkumu psychoaktivních látek v Marylandském centru pro psychiatrický výzkum a zároveň působil jako docent na Psychiatrické klinice Henryho Phippse. V letech 1973 až 1987 působil v Esalenském institutu v Big Suru v Kalifornii jako hostující vědec. Věnoval se psaní, pořádal semináře a přednášky a spolu s manželkou Christinou Grofovou pracoval na vývoji holotropního dýchání. Založil Mezinárodní transpersonální asociaci a organizoval konference po celém světě. V roce 2007 mu Nadace Dagmar a Václava Havlových udělila cenu Vize 97. Jeho bratr Pavel Grof je též významný psychiatr, žije v Kanadě.
