Když skončila válka, tak byl transport z maminčina tábora do Čech a všichni Češi, kteří tam byli, mohli odjet. Ale to jsem ještě neřekla, že maminka v tom táboře pracovala v továrně. Vyráběli zbraně, munici. Udělala nějakou chybu, že zlomila nůž nebo co, tak byla na listině smrti. Jeden Němec, takový lagerführer za ní přišel a řekl, že je moc podobná jeho manželce, která už nežije. Protože maminka opravdu byla moc hezká žena a laskavá, tak možná se do ní zamiloval. Zkrátka, ji škrtnul z té listiny smrti a maminka to přežila. Když se vrátila do Čech, přes Červený kříž se hledali s tatínkem. Když se našli, tatínek taky přežil ten koncentrák, jeli si pro mě do Zelowa k paní doktorce. To byla nejšťastnější chvíle našeho života.
Když 1. srpna propuklo Varšavské povstání, tak my jsme na té zahradě měli kryt pro partyzány, ve Varšavě. Maminka se k nim přihlásila, že by chtěla pomáhat, že by byla spojkou. Tak mi o tom trošku říkala, že když mi byly dva roky, tak se mnou v náručí utíkala ulicemi, aby doručila nějaké důležité zprávy, informace, dokumenty, že byla i zraněná po cestě jednou. Potom, když vypuklo to povstání ve Varšavě, my jsme byli v té vile, v tom rodinném domě, tam bydlel taky tatínkův bratr, jeho manželka a tatínkova sestra. Takže, když začali Němci bombardovat Varšavu, tak jsme se ukryli do sklepa tohoto domu a 8. srpna tam vtrhlo gestapo do sklepa. Začali házet ruční granáty. Ještě jiní příbuzní tam byli s námi. Někteří byli raněni. Ty nechali Němci tam, kde padli. Někteří byli už zabiti. Zůstalo nás pár. Já, maminka, strýček, teta. Další příbuzní padli v tom sklepě. Tatínek tam nebyl, měl štěstí, den před tím odjel na venkov pro brambory. Takže mi pak vyprávěl, jak se ukrýval u známých. Stejně ho zajali a poslali do koncentračního tábora do Německa. No a nás, kteří jsme zbyli živí, vyvedli do ulic. Němci nás seřadili do řady. Do takového průvodu. A pochodovali jsme po mrtvolách. Po mrtvých tělech. To bylo strašný. Protože Němci šli z pravé i z levé strany průvodu a zastřelili každého, kdo se nějak uchýlil, vysunul nebo upadl. Hned ho zastřelili. Tak jsme po těch lidech taky šlapali.
Maminka mě těsně přivírala k sobě, abych neškobrtla a nevychýlila se z té řady, ale přesto jsem slyšela, že mi tady kolem ucha, prostě mě Němec střelil. Ale naštěstí se mi nic nestalo, akorát, protože jsem měla dlouhé copy, tak jeden cop mně ustřelil. To by nic nebylo, ale já jsem v tu dobu ohluchla. Právě z té střelby. Byla to strašná rána a já se lekla, že jsem si vlastně celou svou minulost od narození od té doby nepamatovala. Ta moje historie začíná od toho pochodu po mrtvolách v té Varšavě. Dodnes si nepamatuju nic z té doby předtím.
Elżbieta Grosseová se narodila 4. listopadu 1937 ve Varšavě do česko-polské rodiny Hamplových. Ti byli za druhé světové války zapojeni do odboje. Když 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání, spolu s rodinou se ukrývala ve sklepě rodinného domu. Byla svědkem toho, jak tam 8. srpna vtrhlo gestapo a zavraždilo několik jejích příbuzných. Spolu s matkou přežila, byla vojáky vyvlečena ven a viděla vraždění lidí ve varšavských ulicích. S matkou je odvedli do segregačního tábora v polském Pruszkowě. Z něj se jí s pomocí lékařky podařilo uprchnout a pak se u ní do konce války skrývala. Její otec byl mezitím také zatčen a stejně jako matka odvezen do koncentračního tábora. Po válce se shledali. Přestěhovali se do Prahy. Pamětnice studovala Akademii výtvarných umění ve Varšavě a absolvovala ji v roce 1966. V roce 1973 se vrátila do České republiky. Stala se úspěšnou keramičkou a sochařkou. Její díla jsou vystavena a instalována v řadě zemí světa, přednášela na prestižních sympoziích a je držitelkou mnoha cen za svou tvorbu.
