The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elżbieta Grosseová (* 1937)

• narozena 4. listopadu 1937 ve Varšavě

• v roce 1944 svědkem smrti několika příbuzných během Varšavského povstání

• odvezena s matkou do segregačního tábora v polském Pruszkowě

• za pomoci lékařky se jí podařilo utéct, ta ji do konce války schovávala u sebe doma

• matka i otec přežili koncentrační tábory a rodina se po válce shledala

• po válce se odstěhovali do Prahy

• v roce 1966 ukončila Akademii výtvarných umění ve Varšavě

• od roku 1973 žije v České republice

• stala se úspěšnou keramičkou a sochařkou

• její díla jsou vystavena v řadě zemí světa

Když bylo Elżbietě Grosseové sedm let, viděla, jak gestapo zavraždilo její příbuzné. Stala se uznávanou sochařkou. Strašné zážitky z dětství její tvorbu silně ovlivnily, přestože říká, že se celý život snaží na minulost zapomenout.

Narodila se 4. listopadu 1937 ve Varšavě. Její matka Marie Hamplová byla Polka, otec Přemysl Hampl pocházel z české rodiny žijící ve Varšavě. Tam provozovali továrnu na rikši. Vedlo se jim dobře a bydleli ve velkém domě, jehož součástí byla i rodinná továrna. Dědeček pamětnice Jan Hampl byl spoluzakladatelem spolku Česká beseda ve Varšavě a bývalý československý legionář.
Klidný život a úspěšné podnikání přerušila až druhá světová válka. Hamplovi se zapojili do odboje. Marie Hamplová roznášela tajné zprávy, schovávala ve venkovském domě židovskou ženu s dítětem a na zahradě varšavského domu měli úkryt pro partyzány. Na nic z toho si však Elżbieta Grosseová nepamatuje. Vzpomínky na dětství jí zmizely v den, kdy se stala svědkem hrůz spojených s potlačením Varšavského povstání. Když se 1. srpna 1944 obyvatelé Varšavy vzbouřili proti německým okupantům, rodina Hamplových se ukryla ve sklepě svého domu. 8. srpna tam vtrhlo gestapo. Nejdříve přilétly do sklepa granáty. Někteří lidé zemřeli, jiní byli těžce ranění. Němci je tam nechali a vyvlekli ven malou Elżbietu, její matku, strýce a tetu. Přemysl Hampl tam nebyl, protože den předtím odjel na venkov shánět pro rodinu brambory.

„Nás, kteří jsme zbyli živí, Němci vyvedli na ulici,“ vzpomíná Elżbieta Grosseová. „Seřadili nás do průvodu a pochodovali jsme po mrtvolách, po mrtvých tělech. To bylo strašné, protože Němci šli po okrajích toho průvodu a zastřelili každého, kdo se nějak odchýlil, vysunul, omdlel nebo upadl. Tak jsme po těch lidech taky s maminkou šlapaly. Těsně mě přivírala k sobě, abych náhodou neškobrtla a nevychýlila se z té řady,“ vypráví pamětnice.

Přesto na ni jeden z vojáků vystřelil. Měla však obrovské štěstí. Kulka ji minula a trefila ji pouze do jednoho z dlouhých copů. O ten přišla. Načas pak také ohluchla. Leknutí ze střelby způsobilo i to, že ztratila paměť: „Já si od té doby nepamatuju svou minulost od narození. Nic. Takže moje historie začíná od toho pochodu po mrtvolách ve Varšavě a dodnes si nepamatuju nic z té doby předtím.“ 

Plížily jsme se pod dráty

Průvod Němci dovedli na nádraží. Tam Elżbietu Grosseovou s matkou naložili do vlaku a odvezli do Pruszkowa, kde se nacházel tábor, v němž byli lidé rozřazováni do skupin a posíláni do dalších táborů. „Poláci šli rovnou na smrt, ausländeři, tam jsme patřily i my s maminkou, protože jsme měly československou příslušnost, měli být odvezeni do Bavorska. V další skupině byly děti. A mě s maminkou oddělili. To byl snad jeden z nejhorších momentů v mém životě,“ říká pamětnice. 

Naštěstí její matka potkala v táboře vzdálenou příbuznou, dětskou lékařku. Uprosila ji, aby zkusila malou Elżbietu zachránit. Pamětnice si vybavuje, že se k ní ta žena přitočila a zašeptala jí, že za ní v noci přijde. Skutečně ji pak z tábora vyvedla. „Plížily jsme se v noci pod dráty. Zvládly jsme to,“ říká Elżbieta Grosseová. Žena ji odvezla do Zelówa a tam ji do konce války schovávala u sebe doma. Pamětnice si uvědomuje, že jí vděčí za svůj život, ale na tu dobu nevzpomíná ráda. Svou zachránkyni neměla v oblibě. Jako malá dívka nechápala, co pro ni udělala. Vadilo jí, že nesmí chodit ven, že nemá hezké šaty jako dcera lékařky, a žárlila na ni. „Na co by mi ale v tom sklepě, kde mě schovávala, byly šaty...“ podotýká nyní s odstupem. 

Maminka byla na listině smrti

Matka Elżbiety Grosseové byla mezitím nasazena na práci v továrně na výrobu munice. Později své dceři vyprávěla, že když při práci udělala chybu, dozorci ji zařadili na listinu vězňů, kteří měli být za trest posláni na smrt. Přišel za ní však jeden z Němců, kteří tábor řídili. Řekl jí, že je velmi podobná jeho manželce, která už nežije, a z té listiny ji vyškrtl. Marie Hamplová nakonec přežila a dočkala se konce války. Po návratu do Prahy začala přes Červený kříž hledat svého manžela. Přemysl Hampl válku přežil také. Nějakou dobu po Varšavském povstání se skrýval na venkově, pak ho Němci zatkli a skončil v koncentračním táboře, ale dožil se osvobození.
„Když se rodiče shledali, hned pro mě jeli k té paní doktorce do Zelówa. To byla nejšťastnější chvíle mého života. Na to nezapomenu. To bylo jako zázrak. Já jako dítě strádala a vůbec jsem nečekala, že se něco takového stane. Že ještě někdy uvidím maminku a tatínka,“ říká pamětnice. 
Rodinný dům Hamplových byl zničen stejně jako většina Varšavy. Přišli o všechno. Když přijeli k ruinám, které z vily a rodinné továrny zbyly, Elżbieta Grosseová v nich našla pouze zlomenou lžičku, se kterou jako dítě jedla. Ta byla to jediné, co jí z dětství zůstalo. Šest jejích blízkých příbuzných včetně dědečka válku nepřežilo.

Šťastný život v Praze

Přemysl Hampl rozhodl, že se přestěhují do Prahy, měli přece československé občanství. Získali byt v Soukenické ulici v centru města. Jeden pokoj obývali oni a další teta se strýcem. Pamětnice uměla česky stejně dobře jako polsky, a tak bez problémů začala chodit do české školy. „Když si vzpomenu na tu dobu, mám pocit, že tehdy jsem byla pořád jen šťastná. To předtím jako by nebylo. Jako bych to vůbec neprožila. A nikdy jsme o tom doma nemluvili. Byli jsme šťastní, že prožíváme nový život v Československu,“ vzpomíná.

V té době žila v Praze početná komunita Poláků, kteří odešli z válkou zdevastované země. Elżbieta Grosseová si pamatuje, že rodiče se stýkali s řadou vzdělaných krajanů, s lékaři či s právníky. Vzpomíná na lékaře, který v Praze řídil tramvaj. Se sílící mocí komunistů totiž mnozí lidé skrývali své vzdělání a raději předstírali, že jsou dělnického původu. Tak to provedl i Přemysl Hampl, který začal pracovat jako zámečník. Řekl dceři, aby nikde nevyprávěla, že je vysokoškolák a že měli ve Varšavě rodinnou továrnu.
Pamětnice se dobře učila a rodiče snili o tom, že z ní bude právnička. Jenže se seznámila se sochařem Jiřím Hanzálkem, který jí nabídl, že ji bude portrétovat. Podle její tváře chtěl vytvořit hlavy ke svým sochám. Souhlasila a jeho práce ji velmi zaujala. Zkusila v jeho ateliéru vymodelovat hlavu a sochař byl výsledkem překvapen. Označil ji za mimořádný talent. I když rodiče nebyli nadšeni, pamětnice šla studovat Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Ukončila ji v roce 1966 jako jeden z nejúspěšnějších a nejnadanějších absolventů. Hned rok nato měla výstavu svých děl v New Yorku. Začala dostávat zakázky a díky nim si mohla pořídit byt, ateliér nebo auto. Zaměřila se na želenou sochu. Naučila se svařovat elektrodou a plynem a sama vytvořila velkou sochu plížícího se spáleného člověka. S odstupem času si to vysvětluje tak, že ze sebe potřebovala dostat děsivé zážitky z dětství, kdy musela šlapat po popálených a rozstřílených lidech. „Myslím, že téma destrukce ve mně bylo, a když jsem to ze sebe dostala ven, tak se mi ulevilo,“ říká Elżbieta Grosseová.

Řekli mi, ať udělám hlavu Lenina

Po šesti letech se rozhodla pro návrat do Prahy. Milovala ji a toužila po životě v ní. Návrat však rovnal se velké zklamání. Měla za sebou řadu výstav, realizaci vlastních děl v New Yorku a spoustu ocenění z mezinárodních výstav. Když se však v Československu snažila stát členkou Svazu výtvarných umělců, nepřijali ji. Komunistům byla kvůli svým kontaktům v zahraničí podezřelá. Být členem svazu přitom bylo za socialismu nutné, aby umělec mohl svá díla oficiálně vystavovat a prodávat. Tedy aby se svým uměním mohl legálně živit. „V komisi byl důležitý komunista, jmenoval se Lhota, který řekl: ‚Když tak dobře děláte ty hlavy, tak byste mohla udělat hlavu Lenina, to vás určitě vezmou,‘“ vzpomíná Elżbieta Grosseová.
Rozzlobená pamětnice tehdy napsala Svazu výtvarných umělců protestní dopis a po dvou měsících jí přišlo vyrozumění, že je přijata. Už měla tři dcery, potřebovala pracovat a živit je. Problém byl v tom, že ji v Československu nikdo neznal a ona také neměla žádné kontakty. Ač měla za sebou mezinárodní úspěchy, tady pro ni bylo vítězstvím, že našla zaměstnání v podniku Výtvarná řemesla. Nakonec se deset let živila malováním habánské keramiky. Postupně začala vytvářet vlastní projekty, dělala keramický a porcelánový design. Dostávala zakázky přes tehdejší podnik Dílo. Vše, co udělala, se hned vyprodalo. 
„Ale celou tu dobu jsem toužila vrátit se k sochám,“ říká pamětnice.

Úspěchy po roce 1989

Když v roce 1989 přišla revoluce, Elżbieta Grosseová to brala jako signál ke změně života. Začala znovu pracovat na velkých sochách. Získala řadu cen z prestižních mezinárodních výstav. Přišly pozvánky na sympozia v zahraničí a začala přednášet na zahraničních školách. Ve svém oboru se zařadila mezi špičku a její sochy a plastiky obdivují lidé na různých místech světa. „Celý život bojuju o to, abych nemyslela na minulost,“ říká pamětnice. Tvrdí, že žije přítomností a krásou. To jí pomáhá, aby se jí v mysli nevybavovaly hrůzy, které jako malá dívka viděla ve Varšavě.